Milá Barčo,

nádhera. :-))) A i ty obrázky jsou moc a moc krásné.
Tvá naděje je i mojí nadějí. :-)

Nevím, zda se můžou příspěvky do soutěže známkovat? Dávám 1 se třema hvězdičkama. :-)

Příspěvky do soutěže můžou samozřejmě čtenáři známkovat. Jen my porotci, teď držíme bobříka mlčení.

Opět náruč plná poetiky, něžné poetiky připomínající až malého prince. Originální dílko,to ano. Pro mě je jen hodně popisné, málo přímé řeči, málo přímého děje, málo přímé konfrontace osob se svými skutky, ale to nemusí být na závadu, nechci to nijak vytýkat. Mám jenom raději věci, které více na konfrontacích osob s jejich skutky postavené a povídky, kde spolu osoby od začátku do konce komunikují, ale jak říkám, to je úhel mého pohledu.

Hodnocení:
Jazykovou stavbou, slovní zásobou mi přijde dílko zralejší než povídka „Kde stačí věřit“, přesto, nebo možná právě proto bych tuto řadil ve svém hodnocení až za ní. Myslím si, že autorka by s textem mohla dokázat mnohem, mnohem víc. Líbí se mi odlehčovací pasáže i ty „filozofické“ kousky kde postavy přemýšlí a díky tomu vlastně ukazují svět tak jak jej autorka vnímá a na co chce čtenáře upozornit, co je pro ni důležité. Jen se mi zdá že někdy jsou myšlenky vyjadřovány tak složitě, těžce, že to může čtenáře odradit a že to může trošku nudit. Asi nejsem plně povolán to posuzovat, ale myslím si, že trošku „střihu“ a trošku větší spádnosti by si to dílko rozhodně zasloužilo. Také by si možná zasloužilo nějakou další, třeba epizodní postavičku, dvě postavy na osm stránek je docela málo k udržení pozornosti čtenáře. Jinak nápad je dobrý a originální a i když jsem dost překvapen že je to už druhá povídka ve fantasy rovině, že bych čekal víc postojů k současnosti asi, vážím si každého mladého člověka který píše o světě bez násilí, o lásce jako o hlavní devize života, o každém kdo neprotěžuje peníze a majetek jako tu nejhlavnější životní potřebu.

Pouze jeden zadaný výraz použitý přesně podle motivu. Ostatní jen v přeneseném smyslu.

Povídka pojata jako vyprávění druhé osobě, je dobrou možností ke zpracování různých motivů. Autorka, nenásilnou gradací pozvolna vtahuje do děje. Popisné situace i přiblížení postav nám zprostředkovává barvitými slovními obraty, které občas přepadají do situací prozrazující zaujetí fantaskním náhledem na okolní svět a tím jej podsouvající čtenáři. Vyjádření je dosti zralé, ucelené, s dobrou nosnou kostrou a rozvinutými dialogy, kterých je ovšem méně, než by dílo zasloužilo. Pouze pointa byla mnou předběžně očekávána. V tomto směru by příště mohlo být vyvinuto překvapující uzavření.
Pravopisnou chybu jsem našla jednu. (Zdi ji věznili…samozřejmě má být věznily.)

Někomu by mohlo vadit, že celý příběh je v podstatě takový "nedodělaný". Je v něm totiž potřeba číst mezi řádky a úplně nejlepší je, když znáte tu osobu, která ho napsala a které se odehrává v hlavě. Celé to pak dostane úplně jiný význam. Já Barču trošku znám a proto jsem se v textu příliš neztrácela a četla ho plynule. Někdo úplně cizí by v tom, ale podle mého těžko hledal to pravé jádro, které dává příběhu šťávu.

Nádherná lyrická povídka, která by si ale možná zasloužila více střihu a nějaké té dynamiky, aby tak zvýraznila myšlenky hlavní postavy, jejich akutnost a nutnost. Hodnotím vysoce.

Opět dát bacha na shodu podmětu s přísudkem, s, z. Jinak - obvyklá sensitivní tvorba až na jednu věc - tady jsi mnohem víc vzbudila mou fantazii. Moc se mi líbila věta: Hlas chlapce odhrnul tichou oponu.

Šiju, šiju si panenku, šiju, šiju si pannu! Ušiju ji i halenku, pěknou - vyšívanu! Pane ze starých hadrů špinávých, panenka z hadříků krvavých! Tenhle z kalhot jistě bude, holocaust si pamatuje, umřel jsi v nich, dobrý žide, nácek, ten se neslituje. Ušil jsem si tak panenku, bude mi k voodoo sloužit, kdepak mám tu voděnku, přec nebude mě žízeň soužit! A tady je, teď napil jsem se, panenka se zachvěje, jehla nahřívá se. Bodám tě tou jehlou, do tělíčka, jehlou dlouhou, do hadříčka. Kéž zemřeli by všichni vrazi, katolíci, dogmatici, jezuiti, kéž viděl bych jejich těla pod drnem hníti, dokážeš to má panenko? "Ach nevím, nevím, z kalhot jsem, které Samuel šil, Abrahám nosil, Rebeka prala a Kohn žehlil. Synové Šalamouna - toho muže, kteří vepře nevaří, ti jsou všichni zlaté kůže, rovných kadeří. Tisíce let katolíků, tisíce let silnějších vládců, tisíce let trpěli, jak teď do nich, kteří i tebe trápí, vtělit by se měli?"