Lež má krátké nohy, takže neboj, vždycky ji ten dech dojde dřív než pravdě! Připadne mi to citlivé, dívčí, jemné a občas trochu moc cukrátkové. Já na to nejsem, ale to neznamená, že je to špatné. Záleží na náladě. Ony ty střepy, vonící rána, smyčky z rozpleteného měsíce a stupínky z hvězd dýchají pěknou atmosféru, ale nic pro mě. Jinak řekla bych, že je vcelku podmanivá, když se jí člověk nechá vtáhnout, hezky se čte a má i zajímavou myšlenku...Akorát to "Ještě se ptáš" se mi ale strašně nelíbí. Bylo by hezké, kdyby to skončilo, možná i před tím "do mě", nevím, trošku v tom smyslu tápu, ale rozhodně tam někde. Ono to "Ještě se ptáš" jí sice dodává osobnější ráz, ale na to, že ji věnuješ nikomu konkrétnímu trochu moc osobní, i když mi spíš vadí ta věta samotná. Jo a ještě ten obrázek, připadne mi, že tu báseň hrozně kazí!!!! Je tam úplně zbytečný.

Nevím, proč to Milan nechal v blogu, podle mě to je poezie. I když jsou tam použité hodně otřelé výrazy jako "oprátka, střepy", přesto působí svým laděním.

Juuj, nejsem si jistá, jestli jsem to tam omylem nenechala já sama a zapomněla to zařadit, víííš. Poslední dobou jsem k nepoužítí a nedokážu se soustředit..

No fotka už byla řešena (a taky na icq :) ), a jinak se mi to líbí. Není to nadbytečně bolestínské a má to i sebekritiku, že na mnoha zklamáních se podílíme sami sobě. Forma není nijak vybrušovamá ale na pocitovku asi k jedné konkrétní situaci to vyznívá zajímavě.

Líbí se mi podobné pocitovky ale ta fotka, je až příliš rafinovaná, alespoň mne odvádí někam jinam,
než k těm střepům...

báseň hodnotím za 1 s mnoha hvězdičkami. nemám co vytknout... je perfektní...

Ale ten obrázek... no raději pomlčím...