Milá Anit,
vítej zpět. Povídka se na Postřehu objevila tak rychle, že jsem nestihl jednat. Takže jen tak pro začátek:
1.) články si neschvalujeme sami
2.) články většinou čekají několik dní v zásobníku na kontrolu korektora a editora. A tady už hned v prvním odstavci vidím, že by si to korektora zasloužilo.
Jsem od tebe dlouho nic nečetl, tak jsem zvědavý. Co nevidět přečtu.

první půlku jsem už znala a druhá mě nezklamala :) líbí se mi pojetí a tah příběhu ... možná jenom občasné chyby v textu mě odváděly od příběhu(já jsem ta pravá co to má co říkat že? :D) líbí se mi to a netrpělivě čekám na další části :)......."pohodlně jsem se zabořil do houpacího křesla na terase" jsem ráda že ti má rada řídit se první větou pomohla vybrat fotku aspon nějak jsem užitečná:)

Víš že jsi užiotečná i pro jiné věci :-D :-D nebudu rozvádět.

- Největší problém v této povídce mám z cestování v čase. V jednu chvíli sedí celá rodinka spokojeně u stolu a v tu druhou je matka mrtvá a sestra žije daleko v Califormii. To mi dost vadí a samotný text to ruší.
- "A už se nikdy neopovažuj spát venku. Nemusí snad všichni vědět, jakej máme vztah, ne?“..tohle si sice hlavní postava může oprávněně myslet, ale ani ten špatný otec by taková slova o jejich vztahu nejspíš neřekl. Působí to nepřirozeně.

Inu když pomineme časopřístroj, který se nelíbivě podepisuje na plynulosti dílka, je to čtivé. Tvé dílko boduje především autentickými rozhovory a efektivním vypravěčstvím, kde dynamika textu i smysl pro detail( např. vlasy přilepené k obličeji deštěm) jsou v rovnováze. Dílo by si zasloužila více nenápadných vsuvek, aby se podařilo zvýšit atmosféru doby a HIPPIES vůbec, např. co se psalo v novinách, co se poslouchalo v rádiu, válka ve Vietnamu, apod.
Jsem zvědavý na pokračování.
Zatím to vidím s hodnocením na 2.4
S pozdravem Stínítko.

K Hippies - moc jsem je do toho nechtěla násilně tlačit. Hippies se vším všudy - i s válkou ve Vietnamu - si nechávám pro jinou příležitost. Tady se mi jednom neplánovaně střetly roky, tak jsem k tomu připojila Beatles a pár květinových dětí... :-)

Je to příběh poutavý, ale má mouchy. Dal bych občas odstavec tam, kde není.

Pak ty časové přechody - člověk se začte do děje minulého a najednou máš poznámku z dnešní doby..

"Ta myšlenka se poprvé vynořila, když mi bylo třináct a od té doby se vrací pořád. Nepočítám s tím, že se jí někdy zbavím. Často je to jediné východisko, které nacházím. I teď, o víc než dvacet let později…
Sebevražda.
Podíval jsem se na Gordona. „Přemýšlím o tom často,“ promluvil jsem bezbarvým hlasem."

Taky tam jednou první věta časově předběhla druhou.

Ale je to obrovský pokrok od "snivých témat" k upřímnosti.

1.5