Na mě je toho v té básni nějak moc. Prvý dojem je trochu rozpačitý, jakoby autor chtěl jen dostát slibu, že na počátku veršů se mu složí název básně. Pak to totiž vypadá, že tomuto podřídil (autor) všechno. Maně se mi při čtení prolínal obraz, viděný přes skleničku z tlustého skla. Prostě mne to neoslovilo. Omlouvám se.

To tlusté sklo mi z toho kouká taky, ale už jsem četla přehlcenější básně. Sice je to místy tak trochu vaření z vody, občas mi unikají souvislosti, ale jinak je mi tahle poezie kupodivu blízká (já radši stručnější). Obzvlášť začátek se mi líbí. Samohlásky na začátku, to je trochu krize, ale chápu, že jinak záměr uskutečnit nejde.

Upřímně - já nevím. Čtu to dokola, skládám si myšlenky a jsem na vahách. Po pár prvních verších mě to oslovilo, líbila se mi myšlenka použití prvního písmenka z řádků, ale v polovině mi to začalo připadat takové dlouhé, natahované ve snaze dopsat to až do konce... A rušily mě samohlásky na začátku. Ty verše za nimi jsou vcelku pěkné, ale tu samohlásku k tomu beru jako rušivou..
Ale abych jen nekritizovala, pár obratů a spojení se mi líbilo.

Podobných věcí jsem přečet snad už pytel. Nedávají
hlavu ani patu. Spíš mi to opět připomíná směsici pocitů,
jako by sis s nima nevěděl/a rady. Nikdy mě taková
dílka neoslovila, když to řeknu takhle spisovně. Jinak jsou to
sr..ky.

Graficky úhledné, je vidět, že s vnější podobou si autor vyhrál, u obsahu si tak jistá nejsem. Slova, slova, slova - příliš mnoho slov , příliš mnoho myšlenek.Přehuštěno.