Jak jsem si zvykla na Tvé povídky plné děje, tak tady jsem ho moc nenašla. Pořád jsem čekala nějaký zlom, který nepřišel. Úvod je sice popsán velmi poeticky ( padající vločky sněhu, kočka na střeše), ale velmi zdlouhavě,aby pak v hlavní stati jediným vzruchem byla kapitánova návštěva kavárny, jím nevnímaný krčmář se svou láskou k námořnictvu a lodím a posléze cesta mlhavým rozbřeskem. Ať už kapitán směřoval kamkoli, všechny jeho další cíle nám zůstaly utajeny.

Náladová povídka s poněkud zavádějícím názvem, neboť čtenář nemá ani tušení,kam kapitán směřoval. Bezdějovost je umocněna přehršlí přívlastků pro vlastní příběh v podstatě bezcenných (kromě několika,které navozovaly zimní náladu). Dlouhá souvětí zpomalují tok času a nejsou-li střídána větami krátkými, unavují.Čekala jsem,že kočka na střeše bude pro kapitána něčím důležitá,když jsi jí věnoval dost prostoru, stejně tak jako kavárník, ale nestalo se tak.Do poetičnosti, o kterou ses snažil pak příliš nezapadají slova jako familiárnost, oficiality, krajní strany spektra, optimální střed. celé je to takové rozpačité - stejně jako ono ráno. Četla jsem od tebe už lepší věci.