.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     

 .: Online
Stránku si právě čte 12 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Lepší než mail
(ze dne 18.11.2005, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Lepší než mail
Fantasy povídka ukazující jak jsou někteří lidé šílení...

Jmenuji se Eirík a jsem posel. Můj věrný, až na blýskavé oči úplně černý vlk se jmenuje Bjřrn a je to jeden z prastaré rasy moudrých vlků – je asi o stopu vyšší než královští koně a mnohem obratnější, silnější, rychlejší i chytřejší, nemluvě už o tom, že ho nemusím před jízdou kšírovat. Thjóhilda je má jediná přítelkyně a také je posel. Její vlk je sněhově bílý a jmenuje se Ulf. Vlci jsou jasné šelmy – na cestě, kde by kůň šel krokem či poklusem, vlci ladně skáčou, svaly pokryté hebkou srstí na mocných nohách se jim převalují jako ocelové pružiny, dlouhými skoky letí lesem, jakoby ani neměli na zádech žádné lidi. Vyjeli jsme z lesa a před námi se objevila čtvercová pole, vesnice, z nichž stoupal bílý dým a na obzoru byl náš cíl – královský hrad. Můj vlk se mlsně podíval směrem k pastevcům a jejich bílým ovcím i strakatým kravám. Ale poslouchal mě stejně věrně, jako já jsem poslouchal princeznu Freyu. Když jsme dojeli k hradbám, seskočil jsem z vlka a vydal se k bráně. Thjóhilda taky seskočila z vlka a obě zvířata vyběhla do lesa. Věděli jsme, že ráno tu budou čekat sytá a klidná.
„Musím si dát koupel,“ řekla Thjóhilda. „Přijdu až na večeři.“
A já jsem jako vždy vyšel na dlouhé točité schodiště do princezniny věže. Po cestě jsem si sundával těžké rukavice a ramenní kovové pláty. V královském hradě mi obvykle žádné nebezpečí nehrozilo. Došel jsem ke zdobeným dveřím. Strážný místo pozdravu kývl hlavou a vpustil mě dovnitř. Princezna seděla na okenním parapetu a z výšky skoro čtyř set stop shlížela dolů na poddané svého otce. Poklesl jsem na koleno, sklopil hlavu a čekal, až si mne všimne. Tak se stalo za chvíli.
„Výborně. Už jsem se nemohla dočkat chvíle, kdy tě spatřím a hlavně, kdy vyslechnu tvé zprávy o mém milovaném princi Balderovi. Co mi tedy vzkazuje?“ Povstal jsem a spustil to, co mě Thjóhilda učila zpaměti: „Vznešený sir Balder vám vzkazuje toto; cituji: Má milá a překrásná, ač jsem nikdy nespatřil tvou tvář jinak než z obrazů, srdce mi říká, že i růže z mé zahrady, jež jsou vždycky o tolik krásnější než jiné květiny, by vedle tebe byly jako šakal vedle kolie, jako sup vedle orla, jako rytíř vedle pacholka. Není hodiny, kdy bych dokázal odpoutat svou mysl od tebe, neexistuje zahrady, ve které bych nespatřil tebe, když se do ni dívám z terasy, není ptáka, který by mi svým zpěvem nepřipomněl plamen, který plane v mé hrudi. Kdybych mohl zemřít pro jediný pohled na tvou tvář, udělal bych to a s úsměvem v tváři.“
„Ještě něco mi posílá?“ řekla zasněně princezna.
„Ano,“ řekl jsem, „políbení.“
A udělal jsem to přesně tak, jak by to udělal princ Balder. Políbil jsem princeznu přesně tak jak Balder líbal Thjóhildu a jak pak líbala ona mě. Zpráva byla přesná. Bylo to, jako bych tam ani nebyl, jako by se líbala s udatným princem, jehož milovala jen z doslechu.
„Vyřiď mu toto,“ řekla mi potom, „tolik ráda bych tě viděla a tolik bych tě chtěla potěšit dobrou zprávou, ale mám jen zprávy, které tě zarmoutí. Otec mne zaslíbil starému zámořskému králi. Přála bych si, abys ukázal, že jsi tak udatný a chrabrý, jak jsem slýchávala, a abys mi na lodi, jež mne má za dva týdny, první neděli v příštím měsíci odvézt do přístavu v královském městě zámořského krále, předal další zprávu osobně. A ještě bych ti chtěla dokázat, jak moc po tobě toužím. Chtěla bych ti vyřídit toto…“
A princezna mě začala svlékat. Co by na to asi řekl její otec, kdyby viděl, jak se naše nahá těla proplétala na podlaze. Ale on by to nepochopil. Nikdo by to nepochopil. Ona se nemilovala se mnou. Ona mi jen předávala zprávu. A já jsem se snažil zapamatovat každý pohyb, každý výdech, každé zachvění těla, abych mohl celou situaci rekonstruovat s Thjóhildou a ona potom s princem Balderem.

S Thjóhildu jsem se setkal až u večeře. Tentokrát jsme směli sedět u královského stolu, princezna si to přála. Podíval jsem se Thjóhildu. Její pleť sice nebyla bílá a hladká jako princeznina a její dlaně byly zatvrdlé od svíraní tisového luku, ale přesto jsem byl přesvědčen, že byla duchem divočiny při narození vybavena větší krásou než Freya. Nikdy jsem ji ještě neviděl nahou a teď jsem se přistihl, jak očima hltám všechny křivky jejího těla částečně ukryté pod hedvábnou košilí. Dneska večer to bude příjemné.
„Co vzkazuje princezna?“ zašeptala.
„Až potom, teď se nechci bavit o práci,“ řekl jsem.
Vtom jsem si to uvědomil. Vždyť ona potom bude s Balderem… Nelíbila se mi ta představa. Když šlo jen o polibky, bylo to něco jiného. Věděl jsem, že když se s princem je líbá, nic to ještě neznamená. Ale teď… Kdoví, co se jí honí v hlavě. Já? Mocný Balder? Někdo jiný? Nikdo? To ví snad jen duch divočiny a opeřený had.

Po večeři jsme spolu přišli do poměrně velké ložnice. Musel jsem uznat, že jsem docela slušně placený a že ne každému sluhovi se poštěstí jíst stejnou rybu jako král a pít stejné víno jako modroocí rytíři. I když dnes jsem si připadal trochu divně, když jsem se oblékal, kalhoty mi byly těsné a ještě jsem přijal pytlík zlatých. Připadal jsem si jako nějaký… …ani vyslovit v duchu to slovo jsem nechtěl. A co teprve Thjóhilda? Je snad ona nějaká lehká děva? Ona s její krásnou duší a usměvavou tváří? Ale povinnost je povinnost.
„Doufám, že princezna nevzkazuje žádná složitá metaforická slova,“ řekla ona.
Usmál jsem se a řekl: „Tolik ráda bych tě viděla a tolik bych tě chtěla potěšit dobrou zprávou, ale mám jen zprávy, které tě zarmoutí. Otec mne zaslíbil starému zámořskému králi. Přála bych si, abys ukázal, že jsi tak udatný a chrabrý, jak jsem slýchávala, Přála bych si, abys ukázal, že jsi tak udatný a chrabrý, jak jsem slýchávala, a abys mi na lodi, jež mne má za dva týdny, první neděli v příštím měsíci odvézt do přístavu v královském městě zámořského krále, předal další zprávu osobně. A ještě bych ti chtěla dokázat, jak moc po tobě toužím.“
Ještě třikrát jsem ji to zopakoval a pamatovala si to líp než já.
„Víc nevzkazuje?“
Thjóhilda napůl ležela na posteli. Prohlédl jsem si její krásné tělo a řekl: „Ano, vzkazuje.“
Srdce se mi rozbušilo mnohem divočeji než předtím. S princeznou to byla povinnost. Teď to bude něco jiného. Něco stejného, ale jiného. V jaké bláznivé době to žiji? Poklekl jsem si na postel a naklonil se nad princeznu. Nemusím to přece dělat až zas tak úplně přesně. Jak by to mohl princ poznat. Už jsem ji jednu ruku položil na stehno a druhou jsem ji rozepínal košili. Přitom jsem se dotkl její kůže – byla úplně rozpálená a mírně se chvěla. Už jsem ji chtěl rozepnout poslední slonovinový knoflík, když náhle jsem se zarazil. Stáhnul jsem se, vstal a přešel k oknu. Posadil jsem se na židli vedle okenice a povzdechl si.
„Co je?“ zeptala se.
„Já nemůžu, já nechci, abys takhle prodala své tělo Balderovi.“
„Aha, takže tohle vzkazuje. Ale ty a princezna…“
„Já vím. Nemohl jsem ucouvnout. Ale ty mu to nemusíš přiznat. Můžeš mu předat jen polibek, jako obvykle! Nic nepozná!“
„Nelíbí se mi takhle podvádět nadřízené. Ale také nechci, aby se mě princ zmocnil. Dobrá, můžu to zatajit, ale co když bude chtít vzkázat to samé? To už nebudu moct couvnout!“
„To ne,“ sklopil jsem hlavu. „Asi jsem příliš málo profesionální. Tady přece vůbec nejde o nás dva!“
„Ať už to nakonec dopadne jakkoliv, tuhle noc budu jen tvá,“ řekla potom.
„Dobrá,“ řekl jsem a vstal.
A vlci v lese zavyli.

Druhý den jsme strávili na cestě. Vlci byli neúnavní a neexistoval terén, který by je dokázal zdržet. Stejný byl i třetí a čtvrtý den. Ke sklonku pátého dne jsme přejeli hranice a sedmý den jsme stanuli na kamenném nádvoří před hradem Balderova starého otce Viléma. Za týden jsme ujeli asi dva tisíce kilometrů. Vlci byli skutečně neúnavní. Seskočili jsme z vlků a Thjóhilda řekla: „Tak já jdu na to.“
„Ale…“ řekl jsem.
„Neboj se,“ usmála se a vešla do věže.
Jen co se za ní zaklaply dveře, vytáhl jsem dýku a začal obíhat věž. Za chvíli jsem stál na straně, kde mě nikdo z hradu nemohl vidět. Podíval jsem se nahoru a povzdechl si. Taková výška. Budu muset lézt hodně rychle. Zarazil jsem dýku co nejvýš jsem mohl a přitáhl se. Ulezl jsem už okolo sto padesáti stop, když se mi dýka zlomila. Málem jsem na nedbalost kováře doplatil životem. Těch pět stop, co jsem letěl vzduchem, jsem myslel, že zemřu. Potom se jakýmsi zázrakem mé prsty zachytily velkého kamenného chrliče. Dřív než tam vylezu, bude po všem. Zaklel jsem a lezl dál. Věděl jsem, že lezu hodně rychle – každou minutou jsem pokořil nejmíň dvacet stop. Konečně jsem se zachytil okraje okna a povytáhl se. Spatřil jsem prince, před ním Thjóhildu. V místnosti bylo ticho. Princ se díval do zdi. Domyslel jsem si, že zpráva prince zarmoutila a on teď přemýšlí, jestli má být po vůli své milé, kterou nikdy neviděl, nebo svému otci, který by nikdy nepřenesl přes srdce, kdyby se z jeho syna stal pirát. Musel přemýšlet už dlouho a Thjóhildu stále ještě nepropustil.
„Vzkazuje mi ještě něco?“ zeptal se a dále hleděl zamyšleně do zdi.
„Ano,“ řekla a přistoupila blíž k princi.
Zatajil jsem dech. Vtom se stalo něco hrozného. Do boku se mi zaryly obrovské ptačí drápy a já jsem se pustil věže. Začal jsem stoupat. Pohlédl jsem nad sebe a spatřil ohyzdnou tvář oživlého chrliče. Že já blázen zapomněl na pověsti, které se povídají mezi lidmi. Že věže mohutného hradu jsou zdobeny gargoyly – chrliči, kteří když ochutnají krev, ožijí a začnou zabíjet! Tahle zrůda ochutnala kapku krve z mých sedřených dlaní. Předplatil jsem si smrt. Gargoyl stoupal stále výš a výš. I hrad už vypadal malý jako kdyby si ho postavilo dítě na pláži. Potom mě stvůra pustila. Zařval jsem hrůzou a započal dlouhý pád. Země se náhle blížila tak rychle. Vzpomněl jsem si na svého učitele šamana a na jeho slova: „Duch divočiny je v tobě a vyvine jen takovou sílu, na jakou si sám troufneš.“
Znovu jsem vykřikl a prosil ducha země o pomoc. Slyšel mě, ale neposlouchal mých proseb.. Hrad i přilehlé město se blížilo narůstající rychlostí. Prosil jsem ducha ohně o pomoc. Byl hluchý. Minul jsem okno a padal podél věže. Dolů to šlo rychleji než nahoru. Tíhové zrychlení ze mě udělalo projektil směřující maximální rychlostí přímo do pekel. Vykřikl jsem poslední prosbu a zavřel oči. Otevřel jsem je. Vznášel jsem se sotva třicet stop nad zemí. Křídla na mých zádech mávala s takovou jistotou, jako bych celý život byl ptákem. Duch větrů mě vyslyšel. S radostí z letu jsem v obloucích stoupal vzhůru. Tam už na mě čekal gargoyl. Vyletěl jsem kousek nad něj a potom se jako orel na něj vrhl. Křídla zasvištěla a ze mě byl šíp vystřelený bohem z nebes. Tasil jsem od boku mnohoúčelovou mačetu a sekl. Gargoyl mně sice chytil do drápů a působil mi škrábáním nepředstavitelnou bolest, ale po čtvrtém seknutí těžkou mačetou zařval naposledy, ochabnul, proměnil se zpět v sochu a ta socha začala padat k zemi. Víc jsem se o nestvůru nestaral a plachtil k princovu oknu. V místnosti už však nikdo nebyl.
„Zatraceně,“ pronesl jsem a spouštěl se k zemi.
Přistál jsem kousek od místa, kde jsem předtím začal lézt. Když už jsem byl na výšku muže vzdálen zemi, křídla se rozpadla a já jsem dopadl na obličej do bláta. Posadil jsem se a vyplivnul hlínu. Zpoza věže přišla udivená Thjóhilda.
„Co to tu děláš?“ podívala se na mě.
Nic jsem neříkal, jenom se podíval za sebe. Ve střeše městského hostince byla velká díra.
„Procházím se,“ řekl jsem. „Tak co, co vzkazuje princ?“
„Nic. Chce přepadnout tu loď. Mluvil o tom se svým rádcem. Ten mu to rozmlouval. Říkal, že Freyin otec to tušil a chtěl po Vilémovi záruku bezpečné plavby. Vilém dal za svého syna slovo. Vypadá to ale, že Balder to chce stejně udělat.“
„Nechá se popravit otcem, či zabít vojákem jen pro dívku, kterou nikdy neviděl. Není to snad blázen?“ řekl jsem.
„Je snad někdo v tomhle světě normální?“ řekla Thjóhilda. „Princův sluha křičel, že vidí za oknem létajícího muže s mačetou v ruce… …počkat, kdo tě tak podrápal?“
„Gargoyl,“ řekl jsem po pravdě. „Napadl mě ze vzduchu.“
„Ty jsi prosil duchy divočiny? Chceš aby tě upálili za šamanství?“ vyděsila se.
„No tak,“ naštval jsem se, „studovali jsme odmalička u nejlepšího šamana v kraji, proč bychom se za to, co umíme, měli stydět?“
U večeře byl princ zvláštně mlčenlivý. Skoro vůbec nejedl a o něčem přemýšlel. Otec ho zamyšleně a podezíravě pozoroval. Po večeři mi Thjóhilda řekla: „Nepřipadá ti to zvláštní a romantické, že se oba milují natolik, že zemřou jen proto, aby se mohli jedinkrát spatřit?“
„Ne,“ řekl jsem. „Tobě ano?“
„Mám je oba ráda. Přirostli mi k srdci jako štědří pánové. A ta jejich láska mě dojímá.“
„Milují spíš nás, než sebe,“ zavrčel jsem. „Milují to, co jim říkáme, milují to, jaký s nimi máme fyzický kontakt. Kdyby dejme tomu jeden z nich umřel a druhý by se to nedozvěděl, mohli bychom nekonečně dlouho chodit a vymýšlet si zprávy. Co by potom miloval? Imaginární postavu? Nezní to šíleně? Jak vůbec ví Balder, že Freya existuje, nebo že to není třeba stará ženská? A naopak. Celé tohle divadlo nemá smysl.“
„Zajímavé, že poslední dva roky, co tohle provozujeme, ti to nevadilo.“
„Přece se nebudeme hádat,“ usmiřoval jsem to.
Naštěstí patří Thjóhilda mezi rozumné ženy a také se uklidnila.
„Dobře. Hádky nechme šlechtě. My jsme rádi, že žijeme,“ zasmála se.
Taky jsem se zasmál. Radši být chudákem ve světě rozumných, než králem ve světě bláznů.

Bylo ráno a paprsky, zkreslené tlustými skly v malých oknech, vytvářely zajímavé obrazce. Když jsem se podíval na Thjóhildu, na jejíž obličej se vykreslovaly zelené a červené barvy jarního svítání, měl jsem pocit jako kdybych se díval spíše na křesťanské chrámové sklo.
„Co budeme dělat, když teď máme volno?“ zeptala se mě.
„Nevím. Slyšel jsem, že je večer v městském hostinci nějaká zábava.
Komedianti, nebo co.“
„Chtěl bys tam jít?“
„Mě to je jedno. Taky můžeme jít do divočiny a rozmlouvat s duchy.“ Jenomže pavouk, který v síních bohů tká osudy smrtelníků, byl jiného mínění. „Á, tady jsi,“ přistoupil ke mně jeden z osobní gardy Balderových mužů. „Hledal jsem tě.“
„Co je?“ zeptal jsem se s podezřením.
Snad nepřišli na to, jak to bylo s tou sochou, co spadla z nebes do hospody.
„Je pravda, že jsi byl členem desáté jednotky jezdců divočiny v bitvě u Prokletého jezera?“
„To je fakt,“ kývl jsem hlavou. „Ale to bylo dávno. Teď už je šamanství zakázané, takže jsem posel.“
„A nechtěl bys být zase kapitánem družstva?“
„Tys byl kapitánem?“ podivila se Thjóhilda.
„Jenom jeho zástupcem,“ mávl jsem rukou.
„To je jedno,“ voják byl zřejmě nervózní, „tvůj nadřízený je stejně mrtvý, takže kdyby jezdci ještě existovali, byl bys kapitánem desátého družstva…“ „Ale žádné desáté družstvo ani jezdci divočiny už neexistují,“ řekl jsem. „Čert to vem. Stejně budeme za chvíli asi mimo zákon.“
„Proč bych se do toho měl plést?“
Vtom před nás předstoupil princ zakutý do oceli, z bílou chocholkou na blýskavé helmici. Sklonili jsme hlavy.
„Protože jsi mi přísahal věrnost a protože jestli svou vyvolenou získám, povolím šamanství a z vás dvou udělám královské generály jezdců divočiny. Už se nebudete muset plahočit tisíce mil se zprávou. Budete zažívat dny někdejší slávy.“
Povzdechl jsem si.
„Cokoliv řeknete, pane,“ pronesl jsem.
Mohutný vlk se mě dotkl čenichem. Pohladil jsem ho mezi ušima. Princ odešel. „Sice se mi to nelíbí, ale když si mám vybrat, na čí straně budu stát, asi si zvolím jej. Je to blázen a naivní hrdina, ale na tom nesejde,“ řekla Thjóhilda.

Moře bylo klidné a obloha modrá. Jen vlci leželi v koutě paluby a ani se nehnuli. Tohle nebyl jejich živel, radši by svištěli po lesní cestě. Princ stál zachmuřený na přídi. Poprvé v životě uvidí ženu, kterou dva roky miloval. Ale bude se k ní muset brodit krví. Thjóhilda ke mně přišla a opřela se o mé rameno.
„Doufám, že se to obejde bez boje,“ řekl jsem jí.
„Řekni mi,“ řekla ona, „neměl jsi nikdy pocit, že sloužíš bláznům, kteří tě zneužívají? Kteří v sobě nemají žádnou čest, když se líbají s poslem, zatímco myslí na někoho jiného. Bylo to tak nenormální a nám to připadalo úplně běžné. Připadám si teď, jako kdybych se probrala ze snu.“
„Tak už to neřešme, brzy to bude za námi, protože ti dva se teď určitě setkají.“

Asi tři dny jsme kotvili v jedné zátočině a čekali. Princ chodil nervózně po palubě a začínal pochybovat, jestli princeznin transport popluje touto cestou. Je sice nejkratší, ale jestliže někdo tušil, co chce Balder udělat… Potom se však na obzoru objevily dvě lodě. Princ okamžitě zpozorněl a přiložil si dalekohled k oku. Chvíli pátral po obzoru a potom z jeho úst vyšlo krátké syknutí.
„…krásnější, než jsem si myslel…“ šeptl.
Podíval jsem se směrem, kudy se díval.
„Při vší úctě, pane, to je její služka. Princezna je na zádi,“ řekl jsem.
„Aha. Ale ta je v tom případě ještě lepší!“
Ujistil jsem se, že princ skutečně není normální. To už se princ otočil a promluvil ke svým mužům. Řeč byla dlouhá a hrála vojákům na city. Potom se už však muži hrnuli k vykasávání plachet, dření u vesel a olejovaní šavlí. Královské transporty poznaly, že princi neutečou a proto se ani neunavovali a zpomalili. Na okraj jedné z lodí se postavil jednooký generál a dobrý přítel Freyina otce. Bojovně vystrčil bradu a pohlédl na prince.
„Víte, že nemáte proti mým dělům šanci!“ zařval Balder. „Já však nechci prolévat krev. Vzdejte se tedy, chcete-li ještě někdy spatřit svou rodnou ves! Vydejte mi Freyu!“
„Princi!“ volal generál. „Tvůj otec nám zaručil bezpečnou plavbu. A také dobře víš, že bez boje se nevzdáme!“
„Dobrá, bude boj!“ řekl princ. „Všichni zemřete.“
Potom se otočil ke mně a zašeptal: „Zabij ho.“
Povzdechl jsem si a strčil špičku boty pod dlouhý oštěp ležící na palubě, nadhodil ho nohou do vzduchu, chytil do pravé ruky a prudkým pohybem vrhnul na druhou loď. Generál se na letící zbraň díval překvapeně a skoro nevěřícně, vzápětí mu oštěp trčel z hrudi. Potom se zapotácel a spadl do moře. A tehdy poznali, že buď zahynou nebo vydají princeznu. Jenže její otec mluvil jasně: „Napadne-li vás Vilémův syn, vězte že pro ní lepší je zasnoubit se s bohem, než s Balderem zrádným.“
„Dobře,“ řvali na nás, „dostaneš Freyu!“
A pacholci dotáhli krásnou Freyu na palubu. Balder se na ní podíval a usmál se. Brzy budou spolu. Proč ale Freya pláče? Proč se vzpírá vlastním strážím? Freya vykřikla, když jí naskrz projela šavle. Balder zavyl.
„Vezmi si ji!“ křičeli. „Dáváme ti, co můžeme a jak si to tvá věrnost zasluhuje!“ Princ zaryčel jako smyslů zbavený a vrhnul se do moře. Stříleli po něm šípy a házeli po něm kamení, ale on plaval k nim jako sebevrah. Vyšplhal na palubu a rozpoutal peklo. Odsekával končetiny, drtil kosti pod podrážkami, vyrvával mužům vnitřnosti z těl a řval jako smyslů zbavený. Chvíli jsem na to hrůzné divadlo hleděl stejně jako ostatní bojovníci – vyděšeně. Potom jsem však zvolal: „Hlupáci! Nemůže bojovat sám! Všichni k veslům! Připravit háky!
Abordujte je! Rychle! Rychleji!“
A sám jsem si vyskočil na vlka a ten se vrhnul dobrých šedesát stop do dáli, dalších sto stop uplaval a už jsme se oba drápali na palubu. Bjřrn trhal maso od kostí a šířil hrůzu mezi nepřáteli. Já jsem prosil ducha zvěře a vzápětí jsem měl místo lidských dlaní ztvrdlou kůži s krátkými hnědými chlupy a mohutnými drápy na konci. Holýma rukama jsem trhal vojáky vejpůl. A to už se naše galéra přirazila k nám a Thjóhilda skočila na palubu. Zbytečně. Nepřátelé se totiž už vzdali.
„Vylovte ji!“ křičel Balder.
Thjóhilda na nic nečekal a rozběhla se k okraji paluby. Poprosila ducha moře. Mezi prsty ji narostly plovací blány, plíce metamorfovaly v žábra. Jako šipka vklouzla do moře. Spatřila tam klesající princeznu. Smutný obličej. Roztažené ruce a nohy, jakoby tančila na plese. Bílé šaty. Zachytila ji a vyplavala. Nikdy na ten pohled nezapomene.

Po návratu domů bylo poslední, co Balder udělal, že slavnostně pohřbil Freyu. Potom byl popraven vlastním otcem. A my? My jsme nebyli ani šamani, ani poslové. Chtěli nás popravit, ale duch divočiny nám dal sílu uprchnout. Naše životy byly navždy poznamenané příběhem krutých lidských povah. Ach, jak by vše bylo krásné, kdyby lidé byli vlky.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz