Pravidelná hygiena - mytí, byla běžnou součástí života již v dávných civilizacích. Mýdlo, šampon, voda…. to nejsou výdobytky dnešní moderní doby. Díky životnímu stylu se prostředky hygieny zmodernizovaly, zrychlily a většina z nás přestala denní hygienu vnímat jako chvíle pro relaxaci, chvíle pro očistu těla i duše.

Ve starém Řecku byla péče o tělo a hygiena pod silným vlivem Egypta. Řekové uznávali koupele, pěstovali sport, masáže a dali také na vyváženou stravu. Antičtí Řekové vyznávali princip kalokaghatie - podle starořeckých představ soulad mezi krásou a dobrem, soulad krásy těla a duše, ideál dokonalosti. Řekové dokonce vytvořili povolání "kosmet", vykonávali jej otroci, kteří byli vyškoleni lékaři a kněžími. Denní hygiena probíhala ve společných lázních, muži se chodili denně nechat oholit oficíny.

Ve starém Ŕímě bylo vynalezeno mýdlo. Od r. 50 n.l. sloužilo mýdlo k odbarvování vlasů. Jako prostředek k očistě začalo mýdlo sloužit v r. 176 n.l. kdy jej slavný římský lékař Galenos používal k mytí těla i prádla. Z tuku, vylouhovaného popela a vápna se vyráběly kuličky mýdla, kterými se odstrańovala nečistota z těla i šatů. Staří Římané budovali lázeňské paláce - parní lázně, kam chodili muži. Pro ženy sloužila "Balnea" doma.

Ve středověku se metody tělesné očisty příliš nelišily. Hygiena se prováděla doma, ale také ve veřejných lázních, které byly společné pro muže i ženy. Do lázní se chodilo nejen za tělesnou očistou, ale i za jinými požitky. V kádi lidé setrvávali někdy i celou noc, jedli a pili, aby neusnuli zpívali "duchovní a počestné" písně. I přesto se stávalo, že někdo v kádi usnul a utopil se. Takto uvolněná morálka přetrvala až do konce 16. století, kdy přišla morová rána a syfilis.

V 18. století přetrvává negativní postoj k hygieně. Lidé se báli moru a k vodě, která je živná půda pro nakažlivé nemoci, neměli příliš důvěry. Stačilo ve vodě smočit konečky prstů na rukou a na nohou. K mytí se používala umyvadla ne větší než jídelní mísa. Obličej si lidé nemyli vodou, ale otírali si jej bílým plátýnkem, mastné vlasy zakrývali parukami. Raději než vodou, kterou se přenášely nemoci, se omývali alkoholem, vínem a mlékem. Král Ludvík XIV si po ránu pouze otřel ruce pálenkou. Velmi žádaným zbožím se stal parfém, oblíbené byly vůně pomerančových květů, hnijících jablek, hřebíček a skořice. Místo mytí obličeje se používal ve značném množství pudr, často byla vrstva pudru silná až 1 mm. Důsledkem byla povadlá a zsinalá pleť, vřídky a puchýřky, které se díky nedostatku slunce a vzduchu tvořily. Dámy po 30. roce života proto svou krásu pozbývaly. Hygiena probíhala výhradně doma v umyvadlech, někdy kádích či předchůdcích vany.To ovšem neplatilo pro venkovský lid. Při práci na čerstvém vzduchu byla jejich pleť čistá a zdravá. Na venkově se také lidé někdy koupali v čistých říčkách, potůčcích a rybnících.

Od poloviny 19. století byly mnohé domy vybavovány koupacími vanami, obvykle zinkovými, často obložených dřevem, aby bylo možno po koupeli tyto místnosti využívat i pro jiné účely. Koupání bylo přísně soukromou záležitostí. K hygieně se používalo mýdlo a voda.

Ve 20. století se mytí a hygienické návyky stávají běžnou součástí života. Začíná fungovat osvěta o prospěšnosti očisty na lidské zdraví. Ve druhé polovině 20. století je koupelna s vanou již naprosto samozřejmou součástí každého nově budovaného domu či bytu. Poslední trendy odrážejí rychlejší a uspěchanější životní styl - mnoho lidí dává přednost sprše a dalším módním a praktickým hygienickým prostředkům a pomůckám.