Pomalu se probouzím do dnešního dne s datem 10. prosince 1968. Okna ke mně do pokoje jsou velká, kamna netopí, a tak zima nemá problém vtrhnout na návštěvu. Ačkoliv bych ještě spal. Víčka mi otevírá sluneční paprsek, který mě vybízí na jedinečnou pouť naším lesoparkem.

Nelze odmítnout. Teple se obléknu, trochu posnídám a vycházím ven. Sice je mráz, sněhu po kolena, ale díky dnešní vymetené obloze bez mráčku a blížícímu se východu slunce, má letošní zima jedinečnou atmosféru.

Ze začátku se prodírám nekonečným množstvím sněhových vloček. Vítr učinil sněhové poušti zadost, a tak závěje připomínají mořskou zátoku a lá Modrá laguna. Nádherný pohled na zasněženou krajinu se přece nevyskytuje každým dnem. Během půl hodiny jsem vyšel na náš kopec, který jako dominanta kraje nabízí inspiraci nejednomu oku estéta či poety. Nemluvím, protože žádným slovem nelze vyjádřit mé pocity. Nelituji brzkého ranního probuzení. Stačí pohlédnout do našeho malebného kraje, jednoho z nejhezčích koutů Československa. Sedím na nejvyšším vrcholu naší malé vesničky a poslouchám. Poslouchám ticho. Tento symfonický orchestr tvoří alej topolů, sice bez listí, ale s větvemi nádherně propracovanými, že by žádný malíř nebyl schopen takovou dokonalost přírody prostřednictvím svého štětce a palety vykouzlit.

Žádný drahokam se nemůže svým třpytem rovnat čistému, bílému sněhu. Překrásný okamžik představuje náhlý příchod dirigenta - vychází Slunce. Barvy na nebi se mísí do růžova, kopce se najednou jakoby propadají, převyšuje je ohnivá koule. Magickou chvíli podtrhují tisíce paprsků vydávajících se do všech světových stran. Teprve teď si uvědomuji, jaké nic znamená člověk ve sluneční soustavě. Nedá se ovšem nic dělat, nastal nejvyšší čas vrátit se domů. Nevím proč, ale pláči. Mé nitro naplňuje strach, obava, úzkost. Nevím, co přinesou další dny dalších let. Přijdou vůbec ještě nějaké? Když se ale naposledy otočím, abych si vychutnal ten nádherný pocit bohatství, uklidním se. Vždyť i budoucnost může mít své světlé dny.

Jakmile otevřu dveře svého pokoje a vstoupím, s naprostou jistotou sahám po knize, kterou si chci už dlouho přečíst - Jiří Wolker: O milionáři, který ukradl Slunce. Sedím ve svém houpacím křesle, hřeje mě vlněná deka a mé já. Mám slunce v duši...