Jak utíká čas a každá vteřina mízí v prázdnotě...

Čas ubíhá a každá vteřina mi přijde promarněná. Mohla jsem toho tolik udělat, ale neudělala. Chtěla jsem ti toho tolik říct, ale neřekla. Hodiny odbíjí půlnoc. Bim a mohla jsem tě obejmout, bam, mohla jsem ti říct, že tě miluji. Bim, mohla jsem ti pomoct, když ses trápil a já to věděla. Stačil by úsměv a vešlo by se do něj vše, milióny slov, milióny slz a milióny nocí plných touhy, milióny střípků štěstí. Bam a další vteřina mého života se ztratila v prázdnotě. Pro co? Pro strach, pro život, pro lásku? Kdo ví.

Bam a mohla jsem jít dál svou cestou, i když plnou bláta, udělat další krok. Jak dlouho už stojím na místě? Došla jsem na rozcestí, jedna cesta byla rovná, ta druhá se nořila do tmy, já si ji zvolila. Nevím, kde končí a občas mám strach, že není ta pravá, jako teď. Vím, že mě podržíš, kdybych zakopla, chytíš, kdybych padala, ale teď tu se mnou nejsi, dnes se musím rozhodnout sama. Nechci zklamat Tebe ani sebe samu a vrátit se zpět, ale mám strach z toho, co mě čeká. Na nebi svítí hvězdy snad jasněji než jindy.

Bim a jsem v říši snů tam, kde ti řeknu, co pro mě znamenáš, tam, kde pomůžu úsměvem, kde nebudu mít strach, že upadnu a ty mě nezvedneš.