Valentýna si představím jako růžového škaredého slimáka, kterého na bobách dovezl samotný Santa Klaus. Že prý přijel rozdávat zamilovanost. Ale nejdříve musí zařídit obchodní záležitosti – zaplnit obchody kokotinama.
Nevím proč bych měl přikládat význam tomuto nečeskému svátku. Jedná se zde o zamilované. Kdo je to ale zamilovaný? Dle mého úsudku jedinec, který dočasně jedná dle uvážení emitovaných hormonů, které značně ovlivňují zdravý rozum. Stav možná na hodinu až 2 týdny, kdy nám utkví daná osoba v paměti a vyobrazuje se v tisíci různých poloh, situací a gest. Čas, kdy zpracujeme všechny možné varianty chování a cesty, kudy se k této osobě dostat. Myslel snad slimák slovem zamilovaných páry, kde jsou do sebe oba dva až po konečky vlasů zabouchlí, nebo ztracené případy jedince běsnícího po protějšku, který jej nechce? Chybí tady jedna moc důležitá věc – mít rád. Umět pochopit, pomoct a zůstat při plném vědomí. Mít rád je přiblížení si druhého k sobě. Samotné zamilování nepřináší při ohlédnutí zpět žádné rysy soužití. Je to jen vyšinutý stav. Stav bezmoci nad sebou samým.
Valentýn je jen pestrá hračka, kýč. Symbolem hnijícího kapitalismu, který se vás snaží donutit k výčitkám svědomí – máš ji rád, tak ji kup nějakou pitomost. A když to bude svítit nebo blikat, ještě lepší. Než jí to dám, pohraji si s tím i já…
Bohužel se z některých opravdu stávají zamilovaní – neohlížíte se, nedokážete dobře zvážit situaci a koupíte… prohloupíte. Kdo něco vyrobí nebo vymyslí normálního, všechna čest.. Proč ne. Jen prosím nepusťte toho vypaseného slimáka domů. Akorát vám zasviní byt a sežere poslední drobné…
Ani růžový, ani černý. Ani konkrétní, ani abstraktní. Takový by podle mě měl být svátek pro lidi, kteří spolu cokoli pěkného sdílí. Znají se víc než jen znají a poznali víc než jen tvář. Co takhle první květen…
Nevidíte určitou podobnou vazbu mezi Santa Klaus – Ježíšek; Valentýn – 1. Máj? Všímáte si té zkaženosti na levé straně? (v politice rovněž). Není lepší situace, jako jarní zpívání ptáků, rozkvetlé stromy a tváře šklebící se slunci. Není paradoxnější den pro oslavu. Komunisté, kteří ťapou po hlavní třídě s partou z dechovky a mažoretkami v přídi, jejich rozléhající se projev Chlapci a děvčata, soudružky a soudruzi. To zní někde v dáli, jenomže vy.. někde na okraji města slyšíte jen údery činelů, které už před sedmnácti lety přestaly bít. A údery srdce, které pro vás nepřestalo bít – nebo být? Tam po rozkvetlou třešní, kde každý květ je jiný a přec od sebe moc neliší se. Den kdy pod stromy stojí mnoho jiných a přec..
Každý rok s třešněmi splynou, do doby, než k zemi se svinou…
