Když voda tak nějak jinak hřála.

Vodovodní kohout přinesl mi zprávu,
že je čas překročit jámu.
Zvláštní jeho píseň, zvláštní melodie
do tmy duše se její tón vryje,
chvíli teplý, pak zas studený,
hlavní je držet se při zemi.
Kdo přes pěnové vrcholy ji ale spatří?
Kdo z vás, dva tři?

S hlavou pod vodou, oči zavřeny.
Proč malovat srdce na stěny?
Vodovodní kohoute, rozumět ti přestávám,
asi tvůj pohled špatně si vykládám.
Jednodušší z karet by bylo číst,
co život vzal, čeho dal nám víc.
Hezké je doufat, že slova význam mají,
že jejich tvář nikdo nerozkrájí.

Už nestačí modlit se a jen si přát,
že tvá voda bude hřát.
Musím tasit meč, zrádné hory zdolat
a potom pevným hlasem zvolat:
Už se nevzdám, mám dost sil,
vlajku míru nevyvěsím, blízko je můj cíl!

Tak málo stačí, chlad v teplo se změní
a voda ještě stále pění.
Ach promiň vodovodní kohoutku,
za tvou proměnu v neurčitou loutku.
Promiň, už další smysl nechtěla jsem ti dát,
dost na tom, že na dvoře musíš kokrhat.