Lynch – Badalamenti, Spielberg – Williams, Fellini – Rota. V historii kinematografie dvacátého století existuje celá řada režisérů, kteří bez toho “svého” skladatele nedají ani ránu. Nepochybně nejznámější českou dvojicí režisér – skladatel pak byla ta, kterou donedávna tvořil Jiří Menzel a Jiří Šust. Z celkem patnácti Menzelových filmů je plných dvanáct ozvučeno právě hudbou Jiřího Šusta.
Jiří Šust se narodil 28.8. 1919 v Praze. Od dětství se učil hrát na klavír a ve dvanácti letech i na hoboj. Tehdy se stal žákem pana Ausberga – hráče na hoboj v orchestru Národního divadla – který svému nadanému žákovi dovolil při hře volně improvizovat, což Jiřího natolik nadchlo, že zatoužil stát se skladatelem. Rodiče však ani zdaleka nesdíleli synovo nadšení pro umění a místo na konzervatoř jej poslali na běžnou školu. Jiří se však svého přání nehodlal za žádnou cenu vzdát a usilovně se snažil běh věcí změnit,což se mu nakonec také podařilo – z několika předmětů propadl a navíc měl tolik kázeňských prohřešků, že byl podán návrh na jeho vyloučení ze všech škol tehdejšího Československa. Situaci zachránila jeho matka, která jej urychleně poslala za otcem do Moskvy (Jiřího otec zde pracoval na velvyslanectví). A rázem bylo po ostudě. A dokonce navždy. K překvapení všech totiž Jiří udělal zkoušku na prestižní Moskevskou konzervatoř a to dokonce tak dobře, že dostal šanci studovat hned dva hlavní předměty – klavír a kompozici. Ještě jako student napsal v roce 1937 – po smrti T.G.Masaryka – v Moskvě skladbu En Memoire T.G.Masaryk, kterou dokonce při veřejném vystoupení zahrál jeden z Jiřího profesorů – takové pocty se dočkal skutečně jen málo který žák.
V roce 1939 byl svým otcem poslán zpět do Prahy, kde přestoupil na Pražskou konzervatoř a následně studoval už jen jeden obor – kompozici. Ještě jako student začal soukromě učit a chodil hrát na klavír do gymnastické školy Josefy Šaršové, kde se seznámil s tehdy velmi populární šansoniérkou Mílou Spazierovou – Hezkou, kterou doprovázel na klavír při živých vystoupeních i při nahrávání ve studiu. Míla Spazierová – Hezká tehdy spolupracovala s firmou Baťa při natáčení jedné z mnoha reklam a navrhla firmě Jiřího Šusta jako autora hudby k této reklamě. A nebyl to špatný nápad. Jiří odvedl natolik dobrou práci, že byl vzápětí přijat jako stálý zaměstnanec filmových ateliérů ve Zlíně. Hned prvním větším úkolem byl však přinejmenším zaskočen – do filmu Karola Plicky Věčná píseň měl totiž napsat pokud možno co nejhorší odrhovačku, která by pak výrazně kontrastovala s krásou české lidové hudby, kterou film opěvoval. Za tuto skladbu – Lásko, kam ses poděla – se vystudovaný konzervatorista Jiří Šust ještě dlouho styděl, a to i přesto, že se mezi lidmi stala velmi populární. Tehdy ještě netušil, co filmové řemeslo obnáší. Za celou svou následující kariéru musel na přání režisérů složit ještě nespočet podobných skladeb. Když si to děj filmu žádá, je třeba psát i odrhovačky.
Tragickým obdobím se pro Jiřího stala druhá světová válka. I s bratrem byli členy protifašistického odboje – Obrany národa, a tato spolupráce skončila tak, že Jiřího bratr, matka i její třetí manžel byli zatčeni a uvězněni. Z vězení se později vrátil pouze bratr a to s těžce podlomeným zdravím. V době zatýkání členů rodiny byl na gestapo samozřejmě předvolán i Jiří, který se však rozhodl vězení uniknout. Nejprve si pořídil na svoje jméno úmrtní list, ale následně se rozhodl pro jinou únikovou variantu – ač byl zcela zdráv, nechal se operovat a později dokonce tvrdil, že má tuberkulózu. Po půl roce stráveném v nemocnici se pak až do konce války schovával u různých známých ve sklepě.
Po válce se načas přerušená kariéra Jiřího Šusta opět naplno rozeběhla. Hned v roce 1946 obdržel na MFF v Cannes cenu za hudbu ke krátkometrážnímu filmu režisérů Karla Zemana a Bořivoje Zemana Vánoční sen, což byl na svou dobu převratný snímek, kombinující prvky filmu hraného a animovaného. Z filmových ateliérů ve Zlíně přešel později do Armádního filmu, kde se stal hudebním dramaturgem. Pracovní naplň této funkce mu však nijak nebránila v tom, aby se nadále věnoval i komponování. Skládá hudbu k celé řadě tu méně, tu více povedených filmů až se konečně v roce 1965 dostává ke spolupráci s Jiřím Menzelem (hudba k povídce Smrt pana Baltazara z filmu Perličky na dně). O rok později vznikl mezinárodně uznávaný a Oscarem oceněný film Ostře sledované vlaky, jehož ústřední melodie byla v USA vydána na gramofonových deskách pod názvem We Will Meet Again. Spolupráce těchto dvou tvůrců trvala následně až do roku 1993.
Řadu původních písní uplatnil Šust i v krátkometrážních snímcích (např. Jak se bavil svět nebo Písně o moři). Mnohé jeho písně – převážně šansonového ražení – jsou obsaženy v jeho hudebních doprovodech k četným televizním inscenacím. Šust je také autorem mnoha symfonických, komorních a vokálních skladeb. Nevyhýbal se ani spolupráci na politicky angažovaných projektech, které vyžadoval tehdejší komunistický režim – složil hudbu k několika filmům bezhlavě oslavující dělnické hnutí (Olověný chléb, Únos atd..), byl autorem mnoha písní pro pionýrské a mládežnické soubory a hudby pro spartakiádní cvičení. Podílel se také na polyvizní scéně arch. J. Svobody pro Československý pavilón na světové výstavě v Montrealu.
Jiří Šust měl jako autor velký smysl pro dramatičnost a syntézu různých hudebních žánrů. Na požádání režiséra byl schopen stylově napodobit Beethovena, Smetanu, Chačaturjana, Bacha nebo třeba Vivaldiho. I díky této své schopnosti byl vybrán ke spolupráci na filmu Zbraně pro Prahu, kde dostal za úkol napsat skladby ve stylu nacistické hudby, která byla z důvodu autorských práv nedostupná.
Definitivně posledním filmem Jiřího Menzela, na němž se Jiří Šust podílel byl Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, jelikož o dva roky později – v roce 1995 – Jiří Šust zemřel.
Výběr z filmografie
Vánoční sen (1945 – B. Zeman, K. Zeman) Nevíte o bytě? (1947 – B. Zeman) Svědomí (1948 – J. Krejčík) Ves v pohraničí (1948 – J. Krejčík) Únos (1952 – J. Kadár, E. Klos) Olověný chléb (1953 – J. Sequens) Zlatý pavouk (1956 – P. Blumenfeld) Pevnost na Rýně (1962 – I. Toman) Smrt pana Baltazara (z filmu Perličky na dně) – (1965 – J. Menzel) Zločin v dívčí škole (ze stejnojmenného filmu) – (1965 – J. Menzel) Ostře sledované vlaky (1966 – J. Menzel) Sedmikrásky (1966 – V. Chytilová) Rozmarné léto (1967 – J. Menzel) Skřivánci na niti (1969 – J. Menzel) Houslista (1969 – V. Olmer) Zabitá neděle (1969 – D. Vihanová) Zbraně pro Prahu (1974 – I. Toman) Na samotě u lesa (1976 – J. Menzel) Zlaté rybky (1977 – O. Fuka) Báječní muži s klikou (1978 – J. Menzel) Panelstory (1979 – V. Chytilová) Postřižiny (1980 – J. Menzel) Slavnosti sněženek (1983 – J. Menzel) Vesničko má středisková (1985 – J. Menzel) Konec starých časů (1989 – J. Menzel) Vracenky (1990 – J. Schmidt) Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993 – J. Menzel)
