Jedu vlakem, rekordně dlouhým, neboť z divadla cestuje zpět do městečka má bývalá škola. Mohu srovnávat, mohu vzpomínat, hrabat se ve vlasech a přemítat dva stavy.

Opravdu nevím, zda je to nostalgií či jinými aspekty, ale jakmile se dostanu do prostředí mé bývalé ZŠ, cítím se fajn, přirozeně. Nemusím mluvit, aby ostatní pochopili, co chci říct a nemusím se smát, aby se zasmál někdo další.

Jedu vlakem, rekordně dlouhým, neboť z divadla cestuje zpět do městečka má bývalá škola. Mohu srovnávat, mohu vzpomínat, hrabat se ve vlasech a přemítat dva stavy. - Ponurá šeď a špinavé zakouřené záchody, nefungující rozhlas a spolupráce proti zhruba stejně velké škole s pestrou nabídkou školních akcí, soutěží, možností obětavé pomoci. To je tam, kde má vrchní slovo uklízečka a pan školník, v prostředí přímé akce a reakce, tvrdého trestu. Pospojitost a tvrdý režim mísící se s ujetostí výletů, chvilkově poskytnuté svobody. To bude asi to, co mi chybí, na co vzpomínám, když se dnes rozhlédnu po bandě zvonových hlav, do kterých stačí ťuknout a zahrají skladbu o jedinečnosti a nároku na vlastní svobodu. A každý hraje jen tu svou, orchestr však nikdy nezazní..

Vlak dojel a já stihl dopsat tento řádek.

Pohov