Můj pane, ježtě stále to není za námi.

Já sama v sobě se ztrácím,
schovávám se před světem.
Proč ale k tobě se vrátím,
když svážeš mě svým pohledem?

Proč znovu uvěřím, že někde uvnitř tebe,
žije ten člověk, co ho hledám,
co ukáže směle na nebe,
když ze země se zvedám?

Zničil jsi mě, v zámku krásy uvěznil.
Přes planoucí tvé oči, přes vášnivé polibky
já nevšimla si, že ses nezměnil,
tak kus srdce vzal jsi mi.

A kdo ho navrátí?
Kdo znovu ruku podá?
Můj pane, není to za námi,
něco ve mně stále hlodá.

Já nechci k tobě se navrátit,
jenže dnes ve snu něžně jsi mě líbal
a něco stihl zapálit,
když do očí ses mi díval.