Některé věci nevidíme.... začátek delšího příběhu.
Úryvek z deníku Sáry Richterové ( Underwood)
13. 2. 1991 , Praha
Dnes nám gynekolog řekl, že budeme mít chlapce. John je nadšený, prý ho naučí hrát americký fotbal.
Jeho rodiče jsou židé, a tak jsme se rozhodli, že náš syn bude mít židovské jméno. Já neznám ani jednoho z jeho příbuzných, ale doufám, že to na ně udělá dobrý dojem. John tvrdí, že jeho máma bude nadšená, že má vnuka. A že on má takovou dokonalou manželku. Já bych se vsadila, že nebude nadšená, až zjistí, že Johnova žena je pohanka. Ale před Johnem jsem tohle nikdy neřekla.
Každopádně jsme vybrali jméno Samuel.
„Sáro?“ ozval se Johnův hlas.
„Ahoj, miláčku,“ zacukrovala.
„Podívej, co mám!“ řekl to jako dítě, které právě dostalo své první kolo. Udiveně se podívala na tři papíry, které držel v pravé ruce a mával jimi Sáře před obličejem.
Když poznala, co to je, nadšeně vykřikla a objala Johna kolem krku.
„Jak….kdes vzal peníze?“ zeptala se nadšeně.
„Šetřil jsem na ně už od doby, kdy jsi zjistila, že jsi těhotná.“
Vděčně a překvapeně se na něj podívala, potom si vyhrnula sukni po kolena a rozběhla se nahoru po schodech, až za ní její dlouhé, hnědé kadeře vlály. Nemusel se ptát, kam běží. Věděl moc dobře, že jde pro Sama. Po chvíli se rozběhl za ní.
„Bojíš se, broučku?“ zašeptala Sára.
„Už nejsem malý, Sáro,“ řekl sebevědomě.
„Taky by tě nezabilo, kdybys mi jednou řekl mami,“ zazubila se na něj a prohrábla mu vlasy.
„A ty máš strach?“
„Neletím poprvé, mám letadla-“.
Sam ji netrpělivě přerušil. „Myslím z tátovy rodiny.“
Udiveně na něj pohlédla svýma ledovýma, šedýma očima, ale neodpověděla. Vlastně s ním už neprohodila za celou dobu letu ani slovo.
„Panebože,“ vydechla vzrušeně, „tady jsi žil celé dětství?“
John mlčel. Brala to jako souhlas.
„Proč jsi mi to nikdy neřekl? Panebože,“ opakovala.
„Kolik to má pokojů?“ zeptal se pobaveně Sam.
„Když jsem tu byl naposledy, tak 36. Ale většinu z nich už léta nikdo nepoužíval nebo jsou pro hosty,“ prohodil netýkavě John.
„Tak,“ pronesla Sára. „Na co čekáme?“ její hlas se podivně třásl, ale její obličej zůstal kamenný. Stiskla levou rukou dlaň svého syna a druhou objala kolem pasu Johna.
Celá ta chvíle, kdy vstupovali do vily Underwoodových, někde v zapadlé části Ohia, byla později pro všechny jaksi malátná a směšná. Ale v okamžiku, kdy se blížili ke dveřím, uvažoval John, že popadne svou ženu a dítě, nasedne do auta, které mu sem dopravili na lodi a odjede jak nejdál to půjde.
Potom Sam netrpělivě zaklepal na dveře a ty otevřel starý muž v černém obleku. Byl trochu komicky nakloněn dopředu a chůzí Samuelovi připomínal tučňáka.
Překročili práh, na kterém, jak si Sára všimla, bylo vyrytých pár slov. Něco v hebrejštině, pokrčí později rameny její muž, když se ho na to zeptá. V domě byl podivný, zatuchlý, pach, který Sáře připomínal kombinaci skořice, hřebíčku a moči. Motala se jí z toho hlava a dělalo se špatně od žaludku, ale její kamenný výraz stále nemizel.
Ten muž, který vypadal jako tučňák, je vedl chodbou, potom sálem a pak dalšími a dalšími pokoji. Prvních pět si pokoušela Sára zapamatovat, ale později už se o to nesnažila.
Loyd, tak se sluha jmenoval, zůstal stát před dveřmi, které byly natřené rudě.
„Paní Underwoodová Vás očekává, mladý Pane. Řekla ji to prý Eleanor,“ pronesl s trochu pobaveným úsměvem a potom odešel.
„Eleanor? Kdo je to?“ zeptala se Sára.
„Matka mého otce…,“ zamumlal. „Ráda věštila z karet, možná i něco víc. Občas se ji něco povedlo.“
V očích se ji objevil údiv (možná i jiskřička strachu), ale na toto téma už nepověděla ani slovo. Johnův otec už nebyl mezi živými. Alespoň to Sára věděla…Taky věděla, že je to pro jejího muže bolestné téma.
„Půjdeme dovnitř, nebo tady budeme jenom stát?“ ozval se dychtivý hlas Sama.
„Myslím, že bych tam měl jít jen já, Samueli,“ vysvětlil John.
Sam se tvářil nechápavě, ale nic nenamítal.
Sára se tvářila vyděšeně, ale nechala Johna jít.
Samotné se jí nechtělo, do těch rudých dveří…krvavých dveří.
