Někdy si připadám, že pro okolí jsem vzduch, bezejmenná nebo alespoň beze jména vypsaného v kalendáři... Takové krásné jméno Nic...
Ale dnes mi snad konečně něco došlo.
Nic?
Co se vybaví při slůvku nic?
Vybaví se vůbec něco? Vybaví...Nic... protože nic je nic...To znamená, že to nic je vlastně i osobité...
A je hřích být osobitá?
To přece nikdo neřekl... Nikdo to do pravidel hry jménem Život nezapsal.. Tudíž, proč ne?
A navíc...
Nic,velké a přitom malé, neviditelné, má své výhody...
Může rozhodovat o něčem, co je jiným zcela skryté.
A nebo pojmenujeme to jinak... může přemýšlet!
Protože není věčně středem pozornosti... není vždy a všude... a je jen tam, kde by se to očekávalo, v temném stínu ostatních...Ať už s tužkou, papírem a rýmem v hlavě nebo vzpomínkami... nebo taky myšlenkami....

Občas si říkám, co bych si vybrala, kdyby se mě někdo před oplodněním osoby, jež mě přivedla na svět, zeptal, zda vůbec chci okusit chuť žití, co bych řekla?

Vždyť darování života.. je předem daná jistota smrti.. Každý, kdo se narodí,musí zemřít...
Řekněme, že je narozením odsouzen...
A pak se sebe ptám? Má ale cenu, žít jako to malé nevýrazné nic, jako ta malá překážka druhých, jako ta, co vždycky jen přebývá? Má tohle nějaký smysl?

Ale...
Má...
Vyplatí se žít... Život smí být krásný jen pro pár krásných chvil...
Je to jako kyselá smetana... Když do ní přidáte třeba jen pár gramů cukru, hned je sladší...
A pak...
I to, nejnedůležitější Nic smí přijít na to, že vlastním přičiněním může být život ta nejsladší smetánka...