Jen kroky nestačí, hudbu musíš cítit...
V životě jsou chvíle, kdy někoho chcete tak strašně moc obejmout, že slovy to jen těžko vyjádříte. Chcete být alespoň chvíli s někým, kdo vás dokáže utěšit, když pláčete a rozesmát, když do smíchu vám není. Ovšem stává se, a mně docela pravidelně a pořád, že toho človíčka zrovna teď nemůžu mít u sebe. Má zrovna jinou práci, musí být tam a tam a nebo jen je zrovna moc daleko.
Tolikrát se cítíme tak sami, opuštění a smutní..... Můžete se uklidňovat, že zase všechno bude dobrý, bude ok a smát se. Třeba jako blázen, nahlas, ale smát...Smích nás naplňuje pocitem štěstí. A nebo se stát svým vlastním otrokem...S pocitem, že jste jak vězeň sám v sobě, jak cizí host, který se nepozorovaně vkradl do srdce, a i když je vlastně ve vlastním těle, přijde mu všechno hrozně moc vzdálené.
V životě máte vždy na výběr. Je na vás jestli zvolíte smích či smutek, jestli zvolíte radost či trápení, tak jako je na vás jestli zvolíte jestli jít vlevo nebo vpravo, není v tom rozdíl..Na to stačí jen přijít.
Je na každém jakou cestou se dá. Nestačí jen chtít, ale je třeba proto něco udělat a cítit v srdci, že se něco musí změnit. Tak jako v tanci...Jen kroky nestačí, hudbu musíš cítit...Buch buch, buch buch...Cítíš? To je srdce...
