Seděla na lavičce, vítr jí do očí shazoval prameny hnědých, rovných vlasů. V ruce měla kapesní nožík, ryla s ním něco do starého, vlhkého dřeva.
  Po tváři jí tekly slzy, snad to bylo tím, že jí opustil přítel nebo jí někdo ublížil, ale není to jedno? Proč bychom se měli zajímat o osudy ostatních…vždyť tu dívku neznám, vlastně ani nevím, jestli existuje…
  Ale přesto tam ta dívka byla. Slzy skrápěly její ledové  ruce.
  Taková byla realita, kde se pot pojil s krví, kde nikoho nezajímalo, jestli ta dívka bude žít, jestli zemře nebo jestli ji přibudou další jizvy na ruce. Slyšela hlasy, které volaly její jméno, lákaly ji k sobě. A ona se neprala, nehájila svůj názor, nebojovala za svůj život! Prostě ty hlasy poslechla.
   Zaklapla nožík a dala si jej zpátky do kapsy. Vstala a odešla z místa, kam se už nikdy nevrátí. Vychutnávala si všechno. Vůni trávy, zpěv ptáků, slunce, které jí pálilo do slzami zalitých očí. Vychutnávala si poslední kroky po tomhle světě.
  Otočila se jen jednou, aby si přečetla větu, kterou vyryla do lavičky.
  Peklo už je blízko.