O mně, mém životě a o tom proč vlastně píšu....

Celou dobu jsem to věděla a taky si uvědomovala. Ani nevím, proč mě to tak vzalo, když mi můj spolužák do očí řekl, že se se mnou ve třídě nikdo nebaví. Že nemám žádné přátele. Že jsem ve třídě navíc.
Že bych nechyběla, kdybych odešla.
Ale tohle všechno jsem přece věděla... přesto mi bylo do breku. Ale jen jsem se kousla do jazyka, abych neřekla žádnou blbost, zavřela oči, aby mi nevytryskly slzy a uštípla další kus srdce, když jsem se přinutila k úsměvu.
Snažím se tam zapadat do kolektivu, ale oni mě pořád neberou. Posmívají se mi. Urážejí mě. A nebylo by to poprvé, kdyby mi vyhrožovali..a k vyhrožování přidali nějakou tu facku, aby nemluvili do větru.
Často mi ráno bývá špatně, protože mám strach, jaké to zase bude ve škole. Když vím, co o  mě všichni říkají. Nedovedu si představit, že zítra tam budu taky sedět. Dělat slepou.
Ale jak říká Barča...já to prostě udělám.
Budu sedět v lavici, nebudu nic dělat, nic říkat…a přesto jim budu vadit.
Bude jim vadit, že dýchám stejný vzduch jako oni.
A já budu potichu, soustředit se jen na to, že se nesmím rozbrečet. A i kdyby, nikdo by za mnou nepřišel. Přijdou jen když potřebuju vysvětlit učivo na písemku nebo když potřebuju peníze nebo když si nemají z koho udělat srandu.
A bojím se, že takhle už další dva roky nevydržím. Ráno vstávat s bolestmi břicha a ve škole se snažit nevybuchnout. Bojím se vyměnit třídu nebo i školu, protože si myslím, že by to tam bylo stejné. Bojím se, že to stejně jednou praskne. Bojím se na besedách o šikaně sedat si dopředu, aby se mě někdo na něco nezeptal a ze mě něco nevylítlo.
Protože tohle není šikana. Já tomu věřím. Někde uvnitř věřím, že si to můj spolužák vymyslel. Že mi jen lhal jako všichni ostatní.
Protože tohle oni dělají..lžou a přitom ani nemžiknou očima. Celou dobu se vám dívají přímo do očí..Proto jsem si vytvořila svůj svět, do kterého můžu vstoupit jen já…svět plný písmen a vymyšlených osudů…zbyla mi snad jiná možnost, než se uzavřít do sebe?
Ne.
A tak se protloukám ulicemi, snažím se být sama sebou, ale spíš jsem jako tělo bez duše...
Tak mi promiňte moje smutná slova, na které možná nemám právo. Třeba je moje reakce na všechno přehnaná. Promiňte mi to, že jsem jaká jsem..ale já jiná být neumím..ať se snažím sebevíc, stále zůstávám ta divná holka…