Takové malé ohlédnutí za zlomovým okamžikem v životě jednoho ptáčka...

V reálném světě kolem ní je dusno, Slunce už nedává naději, spíše zabíjí. Rozhodlo se oplácet nám naše neohleduplné chování a stupně na teploměrech díky němu překročily únosnou hranici.
    Ta dívenka schoulená v růžku postele však jako by žila v jiném světě. Pod jejími okny proudí na ulici davy upocených lidí oblečených v kouscích oblečení, které zakrývají jen to nejdůležitější…a ona? Křehké tělo ptáčka halí vytahané tepláky a tlustý svetr přetažený přes kostnatá kolena. Tváře má propadlé a její štíhlé prstíky zoufale mačkají záhyby povlečení ve snaze chytit se a konečně přestat padat!
„Proč?“
Výkřik do tmy lidských srdcí…jak jí později vyloží tohle hloupé slůvko její kamarádka Víla.
Může se ptát stále dokola, ale k odpovědi se stejně nedostane. Ona to ví a přesto dále mučí svá polámaná křídla snahou vzletět a poznat příčiny následků.
    Před časem jí zlá Paní Nemoc vytrhla ze světa, který tolik milovala. Který byl celý podle ní! Na nic se jí nezeptala a prostě ho smazala jako by nikdy nebyl a chce teď po její zoufalé schránce utrápené duše, aby začla budovat znovu a …lépe…
    Ale zeptala se snad ta podivná Paní jestli ptáček má sílu uhladit pocuchaná pírka a opět létat a poznávat? Nezeptala! Prostě přišla a začla ničit!
Ničit!
    Zmítá jí zlost a klubíčko jejích nohou, rukou a neviditelných křídel začínají smáčet slzy…dívenka se otřepe, když jedna z nich zabloudí ke smutným záhybům jejích úst a ona ochutná její hořkou chuť. „Tohle je výsledek mé zlosti? Jen hořkost a špatný pocit ze sebe samé? Vždyť to přeci nejsem já! Já, která plnila svět úsměvy a povzbuzením i v těch nejtěžších chvílích…Co jsi to se mnou udělala!“ Pěstičkama buší do svého vlastního těla pohlceného Paní Nemocí myslíc si, že takhle ji vyžene.
Jak jí jen říct, že ona neodejde…že jedinou šancí, jak se před ní chránit je přijmout ji a respektovat. Naučit se s ní žít…

    A kdo tedy vzal nakonec ptáčka do dlaní a pustil ho na svobodu? Konečně mu dal zase šanci létat? Asi to bylo hodně zázraků, které se dohromady pojily v jeden, který vyústil ohňostrojem úsměvů zdobící její tvář donucenou ze dne na den dospět a vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou…

    Jednoho dne, který se tolik podobal všem předešlým upřela dívenka svůj zrak na nebe, schoulená ve své obvyklé pozici tentokrát na parapetě okna v ložnici…
na tohle místo chodila ještě jako malá holčička a vedla nekonečné rozhovory se svou zesnulou babičkou. Poprvé jí tu maminka „načapala“ když jí bylo okolo čtyř let. Jakmile uviděla, jak její dcerka klečí na parapetě a šeptá:
„Babičko, kdyby si tu tak byla! Já mám pocit, že mě nikdo nemá rád…“ vyběhla udivená tou dětskou upřímností a náhlým stezkem po mamince, která jí chybí dnem i nocí z pokoje se slzami v očích, neschopna jediného slova. Od té doby jí tam viděla ještě několikrát. Pokaždé maličká prosila, smála se, vyprávěla a stěžovala si…pokaždé litovala, že nemůže babičku chytit za ruku a držet se jí v té tmě velkého světa kolem. Maminka jí v těch nočních rozhovorech nebránila, viděla totiž jak jí to prospívá. Z pokoje pak vždy vycházela usměvavá a plná síly. „Jako by se snad i dočkala odpovědi a útěchy,“ napadlo už tolikrát všemu záhadnému otevřenou maminku. Vše, ale jednoho dne skončilo. Kdoví jestli to bylo, proto že jí tu objevili kamarádi a starší bratr a smáli se jí jako by jí načapali při nečem špatném, něčem co se dělat nemá. Raději než, aby vysvětlovala posměváčkům, že babička je její kamarádka rozhodla se, že sílu kterou díky rozhovorům objevila uvnitř sebe využije k tomu, aby už si pomáhala sama. Ze všech nesnází. Naposledy pohlédla do hvězd, se slzami smutku a plnou hlavičkou odholání se rozloučila s milovaným světýlkem na obloze a myslela si, že už navždy zavřela okno do toho tajemného světa odkud na ní promlouvají ti, co měli podle všech přírodních zákonů mlčet a kvůli kterým musela pak ještě pár let snášet vtípky a žerty se stran lidí, které pokládala za přátele. Jen bráška brzy zapomněl a pomáhal jí bojovat proti všem těm, pro které byla její přítomnost spíše navíc.
    Teď však byla přesvědčená o tom, že síla v ní se vytratila a otevřela okno do tolik let zavřeného světa v zoufalé snaze zase začít žít! Zase se vzchopit! S touhou opět rozmotat klubko obav a vyletět ven! Do světa, který mučí a učí… Upřela oči na světýlko, jehož zář poznala i po tak dlouhé době. Měla pocit jako by jí v náručí sevřel někdo, kdo byl dlouho pryč a teď se vrátil, aby jí ubezpečil, že není sama.
    Nikdo už se nedozví, co tenkrát ptáček zpíval hvězdám na nebi, natož pak co mu hvězdy blikotem svých světel odpovídaly. Důležité je, že když dívenka spustila nožky z parapetu zpět do pokoje a vyšla ze dveří spatřila její maminka na tváři ten krásný úsměv říkající „Teď už vím, já nejsem sama a všechno zvládnu…“ Na nic se neptala, jen pevně vzala dcerku do náruče, zašeptala jí do vlasů: „Jsi zpátky!“ a rozplakala se, jak už to tak maminky dělají.

    Pak už to šlo všechno tak nějak samo. Ptáček létal po světě. Poznal novou školu, noví i věrní staří přátelé mu pomohli rozhýbat křídla a zamávat jimi samotě. Láska mu pomohla jen tak plachtit po nebi plném krásných pocitů a dala život mnoha příběhům, které ptáček škrábal na stohy papírů během dlouhých nocí za zvuků kapek deště, který smyl všechnu bolest, zlost a hloupou otázku – „Proč?“
    Otázka už zmizela, protože dívenka na ní našla odpověď…
“Proč?“
„Přeci proto, že ty jsi jedna z mála lidí, kteří se rozhodli újmu, kterou utrpěli využít k tomu, aby pomáhali a ukázali všem, jak moc jsou silní. Vybrala jsi si místo snadné cesty ubližování, náročnou cestu pomoci. A proto jsem na tebe pyšná ptáčku, můj Kolibříku…“