Seděla pod oknem na studené kamenné podlaze a třásla se zimou. Okenice do sebe narážely v prudkém větru a na tělo jí dopadalo tisíce ledových kapek, které se jí do kůže zabodávaly jako střípky skla. Nevstala, aby zavřela okno, jen tam dál seděla, poslouchala kvílení větru a po tváři bílé jako křída nesměle stékaly slzy.
Do očí jí spadaly mastné, černé vlasy, které trhavým škubnutím hlavy odhodila za ramena. Bezbarvé rty se nepatrně pohybovaly, když stále dokola skoro bezhlase vyslovovaly ono nadpozemské jméno, které jí vzalo všechno sílu.
„Holčičko, myslím, že je načase si uvědomit, že TY jsi ta špatná…“ zašeptal hlas vycházející z temnoty, do které byla ponořená velká část místnosti.
Dívka zvedla své vybledlé, šedé oči a pohledla do tváře zrůdě, která ji stvořila..zrůdě, kterou mohla spatřit jen ona.
„Protože ty jsi mě takovou udělala..já jsem neměla na výběr,“ hájila se svým tichým a dávno  mrtvým hlasem.
„Měla. Mohla sis vybrat. Buď on nebo ty. Ty sis naivně vybrala sebe…“
„Je to můj syn! Měla jsem ho nechat trpět kvůli mně?!“ vykřikla z posledních sil.
„Ano..tvůj malý chlapeček, který se tě pokusil zabít, nemám pravdu?“
Mlčela, ale svým pohledem se vpíjela do jejích žhnoucích očí. Upírala ta zrak ještě dlouho po té, co zrůda své oči zavřela a zastoupila zpět do nejhlubší temnoty, kde bude spát další tisíce let.
S velkou námahou se jí podařilo vstát. Chůze pro ni byla namáhavá a pomalá, ale chtěla ještě jednou vidět svého syna. Musela mu něco dát.
Konečně vyšla ven z kamenné místnosti a na tvář jí dopadly paprsky zapadajícího slunce a zároveň ji zalil chlad, když se jí dotkl déšť.

Nedaleko před ní se rýsovala studna, na které seděla malá postava s obličejem skrytým ve dlaních.
Nemohla už dál, hlasitě oddychovala, držela si pravou zakrvácenou ruku. Nepřiznala si to, bylo tak těžké přiznat si, že je po všem a že umírá. Ne, tohle si nikdy nepřizná! Zrychlila. Byla už  skorou chlapce, který si pořád její přítomnosti nevšiml.
„Samueli..“ zasípala a vyslovila ono jméno, které si šeptala po celou doby, kdy seděla v temné, kamenné místnosti.
Vyděšeně zvedl hlavu a díval se do tváře ženy, která kdysi bývala jeho matkou. Zapotácela se a sevřela okraj studny a když viděla jeho výraz, naklonila se blíž k její hladině.
Kdyby měla sílu, vykřikla by, ale nemohla. Pozorovala své potemnělé oči s prázdným výrazem. Z bezbarvých, popraskaných rtů jí po bradě stékaly pramínky krve. Občas měla na bílé pleti krvavý otisk svých rukou.
„Chlapče, musím ti něco dát…“ už nemohla mluvit dál, jazyk se jí lepil na patro a ona v ústech cítila pachuť smrti. Vtiskla svému synovi do ruky ušmudlanou, pokrčenou obálku, na které zanechala stopy krve, kterou měla na prstech.
Potom si s námahou sedla na zem a opřela se hlavou o studnu.
Chlapec se postavil na nohy. Po tvářích mu tekly slzy, které kapaly do černých vlasů jeho matky.
„Odpusť mi..“ zašeptal a vsunul její bílou ruku do své malé dlaně.
Julie Laura Holmesová zemřela, nechala na světě svého prvorozeného a jediného syna, Samuela Christophera Holmese.

Našli ho o tři dny později, potloukal ulicí. Byl vystrašený a na rukou měl zaschlou krev. Později se ukázalo, že patřila jeho matce, Julii L. Holmesové. Chlapce, jehož jméno doposud neznali, vzali do dětského domova a za dva dny si pro něj přišla nějaká žena, která tvrdila, že patří  k ní.
Chlapec byl jiný, děly se kolem něj zvláštní věci a ostatní děti se ho bály. A to byl v domově jen dva dny. Co by se potom mohlo dít za měsíc nebo za rok?
Proto byli všichni rádi, že se ho zbaví. Nechali ho s tou tajemnou ženou odejít a už  se o něm ani slovem nezmínili. V Dětském domově se nikdy nedozvěděli, kdo ten chlapec byl a ani se o to nezajímali.

Samuel přišel do jiného sirotčince, kde byli všichni jako on. I dospělí byli něčím zvláštní.
Ta žena, která si pro něj přišla, Avy, mu řekla, že tito lidé žijí v jiném světě, kterému se často říká Druhá strana. Patří k nim i Samuel, protože jeho předci se tam odpradávna řadili.
„V tomhle světě je možné všechno, Samueli. Když uvidíš jednorožce, znamená to, že existuje. Není tady žádná fantazie nebo představy..všechno je skutečné.
Ale nejsou tady jen hodné stvoření. Pán Zla, proti kterému tvá matka bojovala, přibírá každým dnem na moci. Až dosáhneš třinácti let, odejdeš ze sirotčince a budeš proti němu bojovat ty, tak jako tvá matka a jako její matka a další z rodu Holmesů.“
„To je nějaký vtip, ne?“ zapochyboval Samuel a panicky se zasmál.
„Musíš se rozhodnout sám, jestli tomu budeš věřit. Chceš žít v obyčejném světě nebo bojovat za ty, kdo tam žije?“ zeptala se Avy a Samuelovi došlo, že o žádný vtip nejde.
„Chci zůstat tady,“ řekl tichým hlasem, ale pohled pevně upíral do jejích očí.
Avy přikývla a odešla. Nechala Samuela samotného stát ve vstupní hale sirotčince.
Samuel chvíli nervózně přešlapoval, ale potom po schodech seběhla žena s prošedivělými vlasy a vrásčitým obličejem. Na sobě měla dlouhé, černé šaty s rukávy.
„Ach, zlatíčko, nemusel jsi čekat dlouho?“
„N-ne, paní,“ zakoktal Samuel.
„Výborně. Museli jsme pro tebe hledat volný pokoj,“ vysvětlovala honem. „Takže ty jsi Samuel Christopher Holmes?“
„Ano.“
„Je to zvláštní. Černou pleť máš asi po otci, že?“
„Já nevím, kdo byl můj otec.“
„To my taky ne, Julie nám to nikdy neřekla.“
„Vy jste znala mou matku?“
„Samozřejmě. Zvědavý jsi teda po ní, hochu. Já jsem Susan Ebotsonová, patří mi to tady.“
„Tenhle sirotčinec je váš?“
„Neříkáme tomu sirotčinec. Všichni jsme tady doma a je to jediný domov, který máme. Už se na nic neptej a pojď, mám trochu načase,“ začala stoupat po schodech, ze kterých před chvíli seběhla. Dovedla Samuela do druhého patra na konec chodby, kde mu ukázala jeho pokoj.
„Budeš tady bydlet s Williamem. Je to milý a tichý chlapec, určitě si budete rozumět. Teď mě prosím omluv, musím si ještě něco zařídit,“ rozpačitě se usmála a bouchla dveřmi pokoje.
Samuel nerozhodně stál a díval se na bledého chlapce s blonďatými vlasy, světle zelenýma očima, pod kterými měl pihy a trochu špičatý noc.
Potom došel ke své posteli, kde se posadil a vytáhl z kapsy dopis od své matky, na kterém byla napsáno K osmnáctinám. Zastrčil ho pod matraci , narovnal se a napjatě houpal překříženýma nohama.
„Já jsem Samuel Holmes,“ řekl nakonec, když už to ticho nemohl vydržet.
Chlapec na to nic neřekl, jen se vyděšeně díval do Samuelových šedých očí, ze kterých vyčetl něco velkého..něco, co ho fascinovalo a zároveň děsilo.

Byly to už dva roky, co byl v sirotčinci a nic se od prvního dne nezměnilo. Když kolem někoho procházel, hovor umlkl a když zašel za roh, slyšel vzrušené šeptání.
„Paní Ebotsonová?“ zavolal, když ji uviděl, jak spěšně jde do kuchyně.
„Ano, zlatíčko?“ zastavila se a povytáhla obočí.
„Proč jsou na mě všichni takoví? Oni..oni si myslí, že jsem svou matku opravdu zavraždil?“ polkl. „Nebo je to snad pravda?“
„Ach, věděla jsem, že se jednou zeptáš. Je už ti taky jedenáct let a máš právo to vědět…“ odmlčela se. „Víš, už od prvního roku tvého života Julie věděla, že jsi trochu jiný než ostatní děti. I na Druhé straně. Později se dozvěděla, že s každým novým rokem tvého života v tobě přibude kus zla. Démoni. Celkem jich bylo tedy devět. Vystoupili na povrch jen občas, choval ses divně a Julie se s tebou vždy zamykala do pokoje, kde se tě snažila uklidnit. Já stála pokaždé přede dveřmi. Julie mne zavolala, protože měla strach. Když vyšla ven, měla na sobě spoustu krvavých šrámů, ale nemluvily jsme o tom spolu více než jednou. Nerada se o tom zmiňovala a já vlastně taky.
Tihle démoni..zavraždili i tvou matku, Samueli..“
Chvíli stál a nevěděl, co říct.
„Pořád ve mně jsou?“ zeptal se nakonec.
„Ne…Julii se je podařilo z tebe vyhnat..předtím jí však...stačili..podélně rozříznout pravou ruku..a ona vykrvácela…ale ten příběh už znáš.“
„Já..já jsem ji vážně zabil..“ došlo mu a na tváři se mu objevil výraz beznaděje.
„Nesmíš si to dávat za vinu, broučku,“ řekla Susan a objala ho, zatímco on tiše vzlykal. „Nemůžeš za to..“ ale to byla jen slova.

Asi měsíc na to se skamarádil s Williamem, chlapcem, se kterým byl na pokoji a který neměl žádné přátele. Možná je neměl kvůli tomu, jak občas dovedl být vážný, ale hlavně pro to ho měl Samuel tolik rád. Byl o dva roky starší než William, ale to jim nedělalo žádný problém.
Stali se nejlepšími a nerozlučnými kamarády a jeden na druhého nedal dopustit. Samuelovo postavení v sirotčinci se trochu zlepšilo.
S blížícími se třináctými narozeninami Samuelovy dny v domově ubíhaly rychleji a rychleji. Často byl nervózní z toho, že to venku nezvládne, že to bude jiné – těžší – než v jeho snech. Ale stejně se nemohl dočkat toho, až pomstí smrt Julie Holmesové.

„Williame? Spíš?“ zašeptal Samuel a dál se díval do stropu. Veškerý svůj majetek, který tvořil dopis a pár kusů oblečení, měl už sbalený ve velkém batohu s jídlem a vodou. Zítra odejde ze sirotčince.
„Ne. Nemůžu spát.“
„Já taky ne.“
„Same? Až odejdeš…vrátíš se pro mě, až mi bude třináct?“
„Samozřejmě,“ odpověděl bez chvíle váhání.
Tehdy ještě netušil, že mu plány něco překazí…

Vstal v šest hodin ráno. Jako každý jiný den se o půl sedmé s ostatními nasnídal u jednoho stolu. Byla to neobvyklá snídaně, nepadlo během ní snad ani jedno slovo.
V sedm hodin Samuel vstal os stolu, aniž by se rozloučil s ostatními se vydal s Williamem ke hlavní bráně.
William, který už Samuela předrostl, přestože byl mladší než on, ho pevně objal.
„Nezapomeneš na svůj slib?“
„Nikdy,“ ujistil ho Samuel.
„Budeš mi tady chybět…“ zašeptal.
„I ty mi budeš chybět, Wille,“ odpověděl přiškrceným hlasem a dělal co mohl, aby se nerozbrečel.
Otevřel tedy hlavní bránu a rychle vyšel ven, až za ním jeho černé vlasy zavlály. Otočil se jen jednou a spatřil Williama, bledého a ustrašeného, tváře od slz….
Ten obraz ho navždy pronásledoval a nenáviděl se za to, že svůj slib nemohl dodržet, tak jako stovky dalších slibů.
Ale nedávají se sliby jen proto, aby se mohly porušit?

Ležel v trávě a třásl se zimou. V očích se mu blyštily odrazy hvězd, které svítily na jasné obloze.
Byl už to týden od doby, kdy se stal svobodným.
Touha po pomstě ho nepřešla, ale nevěděl, kudy se má vydat. Ptal se snad všech, které potkal, ale nikdo mu neřekl nic konkrétního.
Převalil se na bok a uslyšel kroky. Prudce se posadil a rozhlédl kolem sebe. Ve tmě se rýsoval obrys postavy.
Samuel nervózně sjel rukou za opasek, kde nahmatal dýku právě v okamžiku, kdy se postava vynořila z temného stínu a zalilo ji měsíční světlo.
Byla to dívka, měla dlouhé, kaštanové vlasy svázané do copu, temně modré oči a v ruce držela kuši, kterou mířila na Samuela.
„Ach, ty jsi jenom chlapec,“ vydechla a pozvedla obočí. „Co tady děláš tak pozdě sám?“
„Je mi třináct. Pokud vím, tak jsem plnoprávný a můžu si dělat co chci,“ odsekl.
„Vážně? Na třináct teda nevypadáš.“
Samuel ji probodl pohledem. „A co tady dělá holka jako ty takhle sama?“
„Jak to myslíš ,holka jako já?´ A navít ti do toho nic není,“ řekla zprudka. „Myslím, že už půjdu..měla jsem pocit, že je tady nějaké zvíře, které bych mohla ulovit..ale místo toho je tady jenom malý a drzý kluk.“ otočila se zpátky na cestu, kterou přišla.
„Počkej!“ zavolal Samuel.
Podíval se na něj s úšklebkem na tváři a on jí její pohled opětoval. „Já mám jídlo. Mohl bych ti něco dát, pokud chceš…a taky..bychom mohli putovat spolu..já zdejší lesy neznám.“
„Ale já nejsem odtud. Moc ti s projitím lesu nepomůžu,“ odpověděla trpce. „Ale je pravda, že jsem už dlouho nejedla nic pořádného…“ dodala a posadila se na zem, vedle Samuela.
Samuel začal prohledávat svůj batoh a nakonec vytáhl krajíc chleba a pár kusů sušeného masa, které bylo tak slané, že z něj za ten týden, co byl nucen sušené maso jíst, popraskaly rty.
„Já jsem Samuel,“ řekl, když dívce podával své jídlo.
„Já Kimberlly,“ odpověděla o něco jemněji a vzala si chleba.
A tak tam seděli spolu, pozorovali oblohu jiných sluncí, než jakou znal Samuel ze svého světa.
On do světa na Druhé straně nepatřil a nikdy patřit nebude…Navždy bylo jeho domovem místo, kde zavraždil svou matku. Kde na obloze bylo jen jedno slunce, místo dvou a kde zářily hvězdy, které už třeba dávno vyhasly.
Ano, jen to místo bylo navěky jeho domovem…

Už to byla snad celá věčnost od doby, kdy poznal Kimberlly. Nevěděl o ní vůbec nic, ale
přesto ji měl rád. A i když si to přiznával jen těžko, možná ji i miloval.
Proč by večer jinak usínal s myšlenkou na její modré oči a na její jemnou, květinovou vůni? Proč by mu jinak Kimberlly byla celým světem? Proč by si stále nalhával, že žije pro to, aby pomstil smrt své matky, když žil jen a jen pro Kim?
„Nebuď smutná,“ usmál se na Kimberlly. „Vždyť víš, kde hledat štěstí…podívej se na oblohu…na duhu. Víš, na konci duhy najdeš vždy štěstí. Když tomu budeš věřit, splní se to. Možná to zní hloupě, ale která pravdivá věc tak nezní?“ pohlédl na ni.  Seděla ve vysoké trávě a rukou si objímala kolena.
Nejevila žádný zájem o jeho duhu a o jeho štěstí.
„Já nevím, kudy dál...nevím, co budu dělat, až narazíme na Pánovy služebníky, kteří nás budou chtít zajmout. Možná bychom s tím měli přestat, Same. Možná bychom se měli usadit a nejít dál. Možná by bylo všechno lepší, kdybychom se nepoznali, ale poznali jsme se a něčemu to asi bude. Ale já nechci, aby se ti něco stalo.“
Protože tě mám víc než ráda, chtěla to říct, ale nemohla. Nešlo to.
„Kimberlly, co to říkáš? Usměj se, protože s úsměvem jde všechno líp, já to znám a vím o tom hodně. A neplač, protože ostatní tě za to ušlapou! Neukazuj jim to, že občas jsi slabá a zranitelná. Využijí toho!“
„Ale já jim svou slabost neukazuji a stejně toho využívají! Řekni mi proč, Samueli, když víš o všem všechno! Já už nevím nic a nestojím o to vědět! Nechci vědět, proč kolem mě všichni vytvářejí falešný svět! Já nechci vědět, proč mě opouštějí a nechávají samotnou! Já už nechci! Nechci!“
„Nikdy jsi nebyla sama. Copak tomu nerozumíš? Tohle všechno je skutečné!“ mávl rukou neurčitě k nebi a rozhořčeně se na ni díval „Není to žádný falešný svět a nejsi sama, protože jsem vždycky stál vedle tebe a držel tě za ruku a tak to i bude!“
Chvíli tam stál, díval se na ni a prudce oddechoval. Když se zadíval do její tváře, zjistil, že po ní stékají slzy, ve kterých se odrážel celý vesmír…
Kim vstala a otočila se přímo k Samuelovi. Bylo to poprvé, co ji viděl plakat a bolela ho myšlenka, že za ty slzy může on.
„Tak proč jsem tvou dlaň nikdy necítila v té své?“ zašeptala a na okamžik se mu ještě dívala do očí. Potom odešla a nechala Samuela poprvé za život opravdu samotného.Možná to byla jen vteřinka, ale Samuelovi to připadalo jako milióny let…

Ráno o předchozím rozhovoru nepadlo ani slovo. Vlastně nepadlo o ničem. Kráčeli vedle sebe, uraženě se dívali na svět a odmítali spolu mluvit.
Šli podél řeky, která byla pořád hluboká, přestože nepršelo více než tři týdny. A šli také směrem k duze, která už byla jasně vidět na obloze druhý den.
„Promiň,“ řekl konečně Samuel. „Neměl jsem na tebe tak vyjet.Vždyť o tvém životě předtím, než jsme s poznali, nevím vůbec nic.“
„Nic se nestalo,“ řekla chladně Kimberlly.
„Co je to?“ zeptal se najednou Samuel a přimhouřil oči do sluce, aby viděl na obrys, který se tyčil před nimi.
„Vypadá to jako člověk,“ vydechla Kim. Žádného člověka nepotkali už celé dny.
Samuel se rozběhl.
„Ne! Stůj, vždyť vůbec nevíš, kdo to je!“ zakřičela vyděšeně Kimberlly, ale Samuel ji nevnímal a ještě přidal.
Kim se rozběhla za ním. Samuel byl ovšem daleko před ní a ona ho nemohla dohnat. Zastavila se a zhluboka se nadechla. Píchlo ji v boku a každý nádech byl pro ni bolestivý.
Podívala se před sebe a zjistila, že taky Samuel se zastavil.
Teď už viděla na postavu muže zcela zřetelně. Oblečený byl do dlouhého, hnědého a moly prožraného kabátu. Na hlavě mu seděl nízký klobouk, který mu stínil oči, ale Kim si byla jistá, že jsou jasně zelené.
Panebože..všichni vypadají stejně....všichni služebníci Pána..všichni.. problesklo jí hlavou, ale ta nevěnovala té myšlence pozornost.
Temný muž se nahlas rozchechtal a namířil svým lukem na bezbranného Samuela, který v ruce držel malý lovecký nůž.
„Kdo jste?“ vykřikl Samuel bez kapky strachu.
„Jsem ten,“ vystřelil. „Kdo tě zavraždil, chlapečku,“ začal se smát ještě hlasitěji. Samuel konečně pochopil a vyděšeně se podíval z muže na drobnou šipku, která ho zasáhla do hrudi.
„Tuhle šipku jsem dostal od mého velmi dobrého přítele, chlapče. Není to žádná obyčejná hračička. Je otrávená. Jed obvykle začíná působit za třicet sekund a zavraždí do pěti minut,“ uchechtl se a pokračoval. „To znamená, že máš ještě asi čtyři minuty života,“ škodolibě se na něj usmál.
Kimberlly, které si Temný muž nevšímal nebo ji nepovažoval za důležitou, vystřelila z kuše. Smích Temného muže téměř okamžitě ustal. Střela minula svůj cíl a Temný muž se otočil a zmizel hluboko v lese, kde se znova začal smát. Kimberlly ten smích zněl v hlavě ještě dlouho po tom, co všechno skončilo.

Samuel se zhroutil přímo na okraji prudkého svahu a začal se z něj kutálet. Dopadl rovnou do řeky, která ho ihned hladově pohltila. Najednou ustaly všechny zvuky, svět se uzavřel.
Kruh se uzavírá, napadlo ho.
Jeho uši se zaplnily vodou, takže slyšel jen vzdálené proudění řeky. Nemohl se nadechnout a místo, kde ho zasáhla otrávená šipka ho bolestivě píchalo. Zavřel oči a poddal se unášejícímu proudu s myšlenkou, že je po všem..
Ten dopis, prolétlo mu najednou hlavou. Nikdy se nedozvím, co v něm bylo..
Samuelův batoh nesla Kimberlly a na jeho dně byla uložená krvavá obálka. Najednou ho přepadl chtíč dostat se ven z vody a přečíst si dopis, který mu před svou smrtí dala matka.
Ne...ještě nechtěl zemřít…

Kim se rozběhla z prudkého svahu dolů, odhodila batoh, který měl na zádech. Zadívala se do rychle ubíhající řeky a pak ho spatřila. Vypadalo to, jakoby se snažil doplavat k okraji, kterého by se mohl chytit. Nebyl tak hluboko..možná by ho dokázala chytit za ruku.
Klekla si na malý, kamenný ostrůvek a natáhl ruku, jak nejhlouběji mohla. Ponořila do vody i hlavu.
Chytla Samuela za pár prstů na levé ruce a táhla ho nahoru. Konečně mohla vynořit hlavu a nadechnout se. Popadla Samuela i druhou rukou a pořádně škubla.
Vynořil se začal vykašlávat vodu. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a teprve potom si všiml Kimberlly.
Vytáhla ho až na ostrůvek, kde se vyčerpaně posadila vedle něj. Chvíli mu trvalo, než popadl dech a když se mu to podařilo, naléhavě pohlédl na Kimberlly.
„Kim…“ zašeptal Samuel a z očí se mu řinuly slzy stejně jako jí.
„Same, všechno bude v pořádku..nemusíš se bát,“ odpověděla vyděšeným hlasem. „Slibuji, že se ti nic nestane,“ opakovala, ale chtěla o tom spíš ujistit sebe.
„Já..já chci…přečíst dopis..v mém batohu..úplně dole…“ řekl, jakoby ji neslyšel.
Kim se sklonila nad Samuelův batoh a začala z něj horečně vyhazovat všechny věci, než konečně narazila na obálku s krvavými otisky prstů.
Rozlepila jí a roztřeseným hlasem přečetla dopis, napsaný úhledným písmem.
Můj nejdražší synu,
to, že tento dopis čteš s největší pravděpodobností znamená, že jsem mrtvá. Ale tuto kapitulo přejdeme, Ty sám ji dobře znáš.
Ani nevíš, jakou bolest mi působí psát tento dopis a oznámit to, co Ti mělo být navždy utajeno.
V prvé řadě bych Ti chtěla říci, jak moc Tě přesto vše miluji. Byl jsi pro mne vždy to nejlepší, co mne potkalo, i když jsi mi působil opravdu velké problémy.
Ostatně, o tom už Ti musela vyprávět paní Ebotsonová, Snad Ti také někdo řekl, že ve světě na Druhé straně je nejmocnější zbraní Tvá vlastní fantazie, protože to, co si vymyslíš, doopravdy existuje. Ať je to cokoliv, v tomto světě je to možné, když v to doopravdy věříš.
A já určitě nejsem první ani poslední žena, která udělala ten největší hřích a využila této moci na Druhé straně k početí dítěte.
Možná Tě teď napadlo, že to dítě jsi Ty, ale tak to není. Dítě, holčička, zemřela pět dní po jejím zrození. Ještě jsem se ani nerozhodla jak ji pojmenuji.
Její smrt nebudu rozebírat, i když se odehrála za velmi, velmi zvláštních okolností..
Den poté u mých domovních dveří zaklepala dívka černé pleti, byla krásná, přestože hodně zanedbaná a břicho měla na spadnutí. Pozvala jsem ji dál a ani ne za hodinu porodila chlapce, který mi byl podivuhodně podobný. Černé vlasy místo matčiných kaštanových a mé šedé oči místo jejich hnědých.
Za dvě minuty zemřela, ale stačila mi říct toto. „Dejte mu jméno Samuel, druhé podle vás a příjmení také vaše…nikdy mu neřekněte, kdo jsou jeho praví rodiče. Já..já jsem služebná Krále temnoty..a jeho otec je On sám….prosím, nikdy to nikomu neřekněte… a můj – náš – syn nebude ohrožen. Král ho bude chtít získat na svou stranu a když to nepůjde, zabije ho..prosím, chraňte našeho syna…“
S těmi slovy zemřela…
Samueli, NIKDY, NIKDY se nepokoušej najít Krále..čeká Tě jistá smrt a po ní věčné prokletí!
Miluji Tě, synu,odpusť mi, že na Tebe kladu toto břímě, které budeš muset nést až do konce života…dobře vím, že jsem sobecká, protože jsem Ti to vše řekla jen proto, abych neměla špatné svědomí, že jsem Ti celý život lhala.…Je mi to moc líto. Měla jsem vydržet Ti lhát, bylo by to jen pro Tvé dobro.
Ale nemohla jsem…
Navždy
Tvá matka,ať už mne za ni považuješ či ne.
Já Tě za svého syna budu považovat vždy.

Do očí se jí vkradl nový nával slz, když pohlédla Samuelovi do tváře.
„Kim..poslouchej mě ještě chvíli..prosím..Já..já nechci, aby ti ublížili…a oni ti ublíží…jsem synem..zla..“ odmlčel se a sípavě se nadechl. Chvíli trvalo, než začal znovu ztěžka mluvit. „A ty jsi více než mou přítelkyní…a já vím, že je konec..a že tohle na tohle nemám právo..nemám právo o tom mluvit..ale také vím, že tě zabijí…Teď ti něco řeknu...a ty to uděláš...Popřeš to, že jsem tě měl rád…řekneš všem, že jsem tě nenáviděl...prosím, splň mi mé poslední přání…Musíš to udělat, Kim…Kvůli mne zemřela má matka..nedopustím, abys zemřela také ty… Kimberlly, poprvé v životě..někoho o něco prosím…
Neměj mě ráda.“
„Ale..“ pohled jeho očí naplněných láskou a nadějí, že splní poslední přání zadržel její slova. Ale já tě miluji! Copak to nevidíš? Jak tě můžu přestat mít ráda, když tě miluji?! Křičela její duše ztracená v beznaději. Ale bylo už příliš pozdě. Tento osud si vybrala sama. Teď už to nejde, nemůže se vrátit aby změnila budoucnost. Už ne...
Přestala plakat, protože pochopila, že je  to k ničemu…Políbila Samuela na rty a pohladila ho po studené tváři. Jejich pohledy se naposledy v životě setkaly.
Potom Kim vstala a vyšplhala po svahu nahoru, kde se vydala svou vlastní cestou, za svým vlastním snem. Vydala se za duhou.
A tak malý chlapec zemřel a s ním naše sny o lepších zítřcích, které už nikdy nikdo nesplní…