Postřehy z cesty na východ, fotky a film.

"Děcka, na Slovensku, tam se zastavil čas. Ti jsou úplně v prdeli, to není o čem mluvit. Záchody posrané, nefunkční, všude staré špinavé karosy, policajti chodí v uniformách ta jak za bolševika a ve fabrikách pořád stejná morálka."

Vzpomínám na učitelova slova při průjezdu Slovenskem na cestě do Ukrajiny. Průvodkyně nakonec převzatý názor stvrdí slovy:
"Slyšela jsem, že je tady v provozu pouze jeden záchod. Buďte rádi alespoň za ten jeden. Je třeba si uvědomit, že směřujeme stále více na východ a příležitostí k vykonání potřeby bude ubývat. Nečekejte nic světoborného. Také bych vás ráda upozornila, že se blížíme k hranicím s Ukrajinou. Není výjimkou čekání až 4 hodiny."
Fajn, zkusím to zachrápat.

"Nachystejte si pasy, paní si je vybere."
Vypasená arogantní Slovenka si hraje na vojáky a sesbírá všechny pasy. Vrací se až za hodinu, předává doklady zpět. Po pěti minutách nás ovšem překvapuje, celá procedura probíhá znova. Vysbírat, zkontrolovat. Když už si na nás Slováci léčí mindráky z mládí, alespoň jim zasereme záchod. Jej to byla úleva.

Dvě hodiny v čudu a autobus se  rozjíždí na ukrajinskou stranu. Řidič si sám zvedá závoru - říká se tu tomu samoobsluha - a přijíždí k přepážce, ze které si to mašíruje Ukrajinec s ještě více nadupanou osobností zaštítěnou státní mocí a huláká ať se přesuneme na místo, kde jsme stáli před chvílí. Hraničářka, opět při těle - jak jinak, těžce vzdychavě leze do autobusu a žádá si pasy. A ty kartičky ať dáme doprostřed, ale pas musí být otevřený na fotce. Z autobusu zaznívají slova, to jako kvůli tobě budu počítat listy?
"Rýchárd?" zastavila se nademnou
"Da, Rýchard, i ty?" optal jsem se a sklidil vražedný pohled jak celnice, tak i delegátky.
Včetně pasové panenky o pár kilo těžší než je normál se přesouváme na jiné stanoviště. I Nikolaj už pochopil, že postavit nás do protisměru nebyl nejlepší počin.

Stojíme. Furt, ani kyselé jabko mi nezkrátilo stojo-žití. Je to v.. Řidiči s průvodkyní běhají od budovy k budově a sbírají všemožná razítka a osvědčení. Celá hra na Asterixe a Obelixe, kdy chtějí na úřadě získat propustku číslo A38, vyvrcholí veterinární prohlídkou řidiče. Mezitím se hranice zacpaly kamiony a my.. nemáme jak vyjet. Ukrajinci nic neřeší, život jde dál a ptáci nade mnou mi připomínají pojem svoboda. Někdo to ovšem řešit musí. Ne, superman to není, nedávno zemřel na vozíku po fotbalovém zápase, kde dal gól jeho vlastní syn. Je to.. Lojza od volantu. Ano, nesnesl pocit uvěznění a vylézá z autobusu. Tento den se stal - šéfem řízení dopravy ukrajinských hranic se Slovenskem. Posílá kamiony na různá stanoviště a po asi deseti minutách se nám otevírá cesta. Vyjíždíme do Užhorodu.

Užhorod
Určitá změna po přejetí hranic je patrná. Ruský vliv. Místo Liazů Kamazy, Škodovek Žigulíky, Karos Gazy a okrasných dřevin ovocné stromy. Okraje města tvoří menší domky se zahradami plných zeleniny a ovoce. Zpočátku mi dělalo problém přijít na to, co je tu tak jiné. Pak mi to došlo. Každý kousek hlíny je využit pro obživu. A to i ve městě, jehož centrum už se hodně přibližuje českým městům, jen ulice jsou širší, prostornější a zarostlé lípami či vzrostlými kaštany, zaplněny hlavně starými auty. O veřejnou zeleň se nestarají, proto působí nádherně divoce.

Při troše štěstí prý uvidíme i staré české nápisy z dob 1. republiky. Nic. Jen všudy přítomné Škoda Auto a jeden obchod se zámky FAB. Městem si brouzdají smečky psů, některých opelíchaných až na kůži. Při čtení nápisů si opakuji azbuku a zjišťuji, že jsou zde určité odlišnosti.

Všechny cedule jsou v Ukrajinštině, která je mi i bližší než Polština, porozumět tedy není problém na obou stranách. Slovem spasíba ukrajinského vlastence nepotěšíte, naopak zazáří při poděkování v češtině - děkuju platí stejně i pro ně. Nemají rádi rudého bratra ani Ruštinu. Od roku 1991, vyhlášení samostatnosti, se do popředí stále více dostává stále více Ukrajinština a mladá generace s Vámi rusky nepromluví.

Sláva zemědělství a gigantických obilnic je tatam. Státní statky a zpracovatelské závody chátrají, pole leží ladem. Většina peněz směřuje do rekonstrukcí klášterů a kostelů, infrastruktury. Lidé se tedy spoléhají sami na sebe a žijí z vlastní produkce. Hledat obchod s potravinami i v tak velkém městě je docela oříšek.

Mukačevo
Ortodoxní klášter je otevřen, tato příležitost je využita. Představte si skupinu Čechů - spoustu padesátnic s napěchovanou zadnicí v krátkých trenkách se svými pupkatými druhy, foťáky s prstem na spoušti, spěchajíc do modlitebny, kdo tam bude dřív. Jeptišky v záři chvilkových reflektorů zapalují svíčky a jedna nejortodoxnější probouzí svůj hněv a žádá, abychom nefotili. Nic. Jsme Češi. Její řeči nikdo nerozumí. Po chvíli se objevuje i farář a ptá se své ovečky, pročpak nezamezila focení.
"Já říkala, ale oni mi nerozumí."
Farář odvrátil tvář od svíce a řekl: "To musíš NO PHOTO - PHOTO NO."
"No photo," zopakovala jeptiška a následně začala zvolávat jako rozkaz.
Blesk. Blesk. No jo, jsme Češi, angličtina je taky neznámá.. Bleskalo se zvesela dál.
Já žádnou fotku nemám - sice nejsem věřící, ale nerad působím jako východní Němec, který se přijel nažrat do Čech za levný peníz a pohrdat českým národem.

Karpaty
"Naše cesty jsou na úrovni Ukrajiny," četl jsem nedávno.
Dnes vím, že autor článku ví o zdejší dopravě kulové. V nejlepším případě je to normální asfalt s krajnicí - spojuje velká města. Následuje asfalt plácnutý na hlíně - trhající se a propadající se. Vůbec nejzajímavějším typem je štěrk nasypaný na asfaltu, který teče už při 20 stupních. No a pak buď šterk, hlína, nebo neprostupné bláto - což není žádná sranda, zvlášť když nevíte, jak že je ta kaluž hluboká.

Karpaty jsou nedotknutou Šumavou. Horám se vyhnuly lanovky i střediska ROH a také různé příkazy a zákazy. Spousta Čechů si to tu šine s bečkou na zádech vracejíc se z čundru. Chlastá se, peče maso a hraje přímo u vodopádů. Nikomu to nevadí. Hned bych se přidal.

Lidé žijí v chudobě, údajně je zde 50% nezaměstnanost, důchod od 300 do 600 našich korun. Práce je dost, ale platí se většinou v naturáliích, lidé však potřebují elektřinu, která se platit kobzolema nedá. Státní statky a podniky jsou rozpadlé a rozkradené, už není doba zásobení obilím celého SSSR. Lidé rozebírají vše až do cihly. Většina cukrovarů zkrachovala, nebo své lány obdělávají něčím jiným, než cukrovkou. Sehnat cukr je tedy taky problém. Cukrovaly neměly kam své zboží vyvézt. Zahraniční řetězce si nárokovaly podíl ve společnostech, který Ukrajina za žádnou cenu nechtěla prodat. Raději přistoupila k cestě krachu, než zahraničním vlastníkům. Co bylo, není. Obchody, divadla, kulturní domy, továrny. Zbyly jen sochy postavené z nezničitelných materiálů. A lidé, jsou i tady soběstační. Musí být. Drápají se po horách, aby nasbírali borůvky. To že ne ničí porosty kovovými sběrači opět nikoho nezajímá. Hlad je důležitější a stát toto respekuje. K večeru se sběrači vracejí se všemi nádobami v pytlích přehozených přes záda. Vše až dolů do vesnice táhnou ženy. Muži jen svou vlastní tíhu.

***

Spadla mi propiska píšící tento příběh. Řidič šlápl na brzdy. Před námi bylo povolené elektrické vedení, dráty sahaly do výše pasu a na jednom z nich přivázaná pet lahev. Takto se zde značí havárie...

***

Začíná pršet, sledování sběračů nahrazuje 1000m sestup do údolí k autobusu. Před chvílí vyrobenými holemi se podpírám, neboť moje boty jsou na vodě jako brusle na ledu. Takto slézám kopec kolem půl hodiny - nahoru to trvalo dvě a půl. Potkávám se s místními štangasty, kteří nadšeně vyprávějí příběh o tom, jak předchozí skupina Čechů vypila zásoby piva na dva měsíce dopředu. Řidič však už dává znamení "nastoupit" nastartováním autobusu, ani já nezahálím a pádím po schůdcích do svého sedladla. Jedeme se ubytovat.

"Připravte se na to nejhorší, pak můžete být jedině mile překvapeni," nesou se slova delegátky všemi reproduktory autobusu. Stařec otevírá vrata - teda spíš odnáší plát rezavého plechu a vyzívá řidiče na souboj s neuvěřitelnou zatáčkou.
"To neprojedem."
"Máša říká, že to projedem."
"No když to říká Máša..."

40 lidí stojí v předsíni a čeká mezi dvěma mucholabkami, co se bude dít. Mezitím čteme nápisy jako: Teplá voda od 20:30 do 21:30, poslední kontrolu hasicího přístroje koncem roku 89...

"Mám pro Vás špatné zprávy. Přijeli sem majitelé z Kyjeva a ubytovali se do námi zareservovaných pokojů. Zbyly na nás po třech. Snažila jsem se Vás nějak podle ročníků pomíchat. Takže Čumprlíci a Slanina pokoj 12. ...Ne, není to výlet pro nezadané."
"Teda, já su celá rozjařená, paní delegátko, takého chlapa ve stejnym bytě sem vždycky si přala," dodala trochu veselí babča se zlatým zubem.
"A s kym su ja?"
"Jak se jmenujete?"
"Slanina."
"Čumprlíkovi, pokoj 12."
"Tak to teda ni! Esli já s nim, tak to se tu na to možu vite co. Teň chrape až sa třepe bodaj cely autobus."
"Ne, to je pan Plaz, ten spí sám."
"Ale esli vy mě enem zkušite, tak si Vas rano podam."

S klíčem číslo 18 kráčím do sdíleného pokoje. S podivem koukám na šprajcnuté dveře bez kliky. Sousedka mi sděluje, že to tak je všude v Sovětském svazu a kliku má jen ten největší soudruh. (už chápu proč jsme byli všichni soudruzi :) ) Z toho sdělení se chlamu ještě víc.
"Ale já si nedělám srandu, já tam byla."
"A mají taky všude v Sovětském svazu splachování záchodu pumpou?"

U večeře zděšeně koukám na talíř hrající všemi barvami - co to je?
"Nějaký olej.."
Podívali jsme se na sebe jako před vběhnutím na Strahov zatancovat na skladbu pro dorostence.
"Zajdem potom na vodku," padl rozumný návrh hlavního desinfekčního pustili jsme se s chutí do jídla.

***

Viděl jsem toho spoustu - řeky, krávy, kozy, jezera... ale už nic nebylo tak silné, jako naše ubytování, které se druhý den změnilo - odjeli jsme do civilizace, neboť ubytovatel nesplnil své závazky.

Co říci na závěr... Slováci vždycky brblali a nikdy neocenili tu spoustu investic a zvýšení životní úrovně, které jim společná republika přinesla. Rusyni naopak za druhé sv. války bojovali za Československo..(Slovensko bojovalo za Hitlera) Vždyť doba ve znamení společného státu je jedinou světlou stránkou v historii Podkarpatské Rusi. Doba vzestupu kulturní i životní úrovně, autonomie. Pak už jenom utlačování a plenění Maďary, Tatary, Rusy a nyní jsou zase pod tlakem Ukrajiny. Dokud se nezmění postoj Ukrajiny k Rusynum (česky Rusínům), nemá tato zem šanci vstoupit do EU. Snad tedy místní obyvatele čeká lepší život.

A Slováci na hranicích si na nás zase zgustli. Měli moc, nad Čechy, jejich tyrany nedávné - och - to musela být nádhera - nechat nás čtyři hodiny v autobuse bez oken a nedovolit nastartovat, spustit klimatizaci a prohrabávat zavazadla bez dohledu majitele - ven jsme nemohli jít. To zakázali. Tak jste si to užili, buzeranti.

***

Poznámky:
Antény si na vesnicích vyrábějí sami - navinutím drátu na dřevěný kříž.
Schránky jsou pro celou ves na jednom místě - děsně rezivějí.
Tatry jsou tady taky!
Brano zavírá samo všude nahrazují pružiny.
První holka, která nemá chlupaté nohy, je roznašečka jídel.
Nechlupaté nohy se do mě zakoukaly. Dostávám jídlo vždy jako první, paráda.

Přílohy:
Krátký 10 minutový film 7MB WMV (Záběr hrobu s kyblíkem a kozou - tam odpočívá v pokoji Nikola Šuhaj Loupežník)
Jak se mluví na Ukrajině 200kB PDF
Fotogalerie Ukrajina