„Zpívej. Dej do toho všechno. Takto, víc nahlas. Ano. Raz dva tři, dva dva tři. Neutíkej.“
„Má skutečně talent, ale podívej, jaká je v ní malá dušička.“
„Vidím, ale musím být na ni přísný. Bez toho to nejde. Věřím v ni, ale je třeba probudit touhu, odvahu.“
„Chceš projev dospělé ženy.“
„Ve filharmonii nikdo nebude zvědavý na sny malé holčičky, ale na to, co dokáže.“
„Bez sexu to nepůjde. Bez něj v ní nenajdeš zlobu, odvahu a prožitek zároveň. Umělec se stává umělcem jen tehdy, má-li co vypovědět. Tahle holčina leda strach z toho, jaké to jednou bude.“
„Cože? Co to povídáš.“
„Myslím, že chápeš moc dobře.“
„Já? Já.. nejsem žádný deviant. To mě máš za úchyláka?“
„Jen jsem řekla, že dokud to nepozná, její hlas neřekne tolik.“
„Musíš věřit, že má velkou fantazii. Třeba v ní zažila i větší věci.“

„Ano, takhle. A víc to prožij, ukaž to i tělem. Jsi mladá, hezká slečna, nemusíš jen třást kolenem jako Gott. Hýbni se celá, lepší intonace to éčko.“

„Potřebuje kluka. Máš trochu pravdu…“
„Vytvoříme příležitosti.“

Já.. jsem Lara. A prý že mám velký talent. A prý je na – hovno. Haha. No, když nebudu pracovitá a pilná. Asi nejsem tak moc pilná, jako mám talent. A – svět je taky tak trochu na  nic.

***

Chvíli kouká se z okna.
Přemýšlí. Kolik životů,
kolik jen se zrovna dívá,
myslí někdo i na ni?

Zadívá se do skel,
brány mezi světy,
vidí svůj odlesk,
oči, smutné a přeci tak plné.

Obloha je zatažená,
není pozdě, ještě ne.
Zamračí se a shrbí,
pomyslí, jestli neztratila celý svůj život.

Rozhlédne se po místnosti,
podívá na zažloutlou klaviaturu.
Mírně se usměje.
Usedá, tvoří svou fantazii.

Její ruce, ohebné jako kaštanový květ
přejíždí ze strany na stranu,
údery tak přesné, přesvědčivé.
Fantazie zdála se hřejivou, i ledovou.

„Ríšo! No tak, kam to zase zíráš. Ptám se jestli to chceš s hořčicí“
„Třeba i se salámem, mami.“
„Co?“
„Salám, neboli zbytky chrupavek, trocha pepře, soli, špeku a pak syntetická růžová pěna.“
„Nekecej hovadiny. By mě zajímalo, cos to zase měl v palici.“
„Taje mi vrchní polokoule. Už nebudu tak chladný.“
„Abys z toho neměl uši plné vody.“
„Třeba nebudu muset mrkat, když budu mít v oku fontánky.“
„Ty tvé neustálé a nesmyslné úvahy.“
„Mě příjdou logické. Máme kečup?“
„Máš vlastní oči s fontánkama, pokud vím, do lednice se snad kouknout zvládneš.“
„Víš že Vančura byl komunista?“ povídá kluk s plnou pusou.
„Jinak bychom se o něm asi tolik neučili. Olbracht byl větší.“
„To nevíš, Vančura už se nestihl projevit. Zabili ho nacisti. Zabije se. Ano.“
„Co se zabije?“
„Dívka od zažlouté klaviatury. A náš klavír by taky potřeboval naladit. Trhá mi uši. Plné vody jsi říkala? Jenže voda může být i led. Roztahovačný jako Rusko. Sibiřské pláně ukazují dětem peklo za svítání. Opary bezvládí.“
„Já to s tvou výchovou pomalu vzdávám. Snad si Tě dá nějaká holka do latě.“
„Ta už umřela.“
„Kdo zas?“
„Staré to byly struny. Za zažloutlou klaviaturou. Praskla jedna a ovinula nevinný krk hledající útěchu v tónech posledních. Já – vidím to. Já – sním.“
„Ríšo!“
“Lidé s ušima plnými vody neslyší,“ zašeptal.

Pouliční světlo se odráží na staré klaviatuře.
Zase skloní hlavu. Usedá. A hraje.
Nikdy neuměla noty. Nikdy nehrála cizí melodie.
Jen ty svoje. Exhalace svých pocitů.

Místo dopisu v lahvi posílá své myšlenky
přes starý klavír. Kdo je uslyší,
vždyť se ihned vrací nazpátek
od stěn s opadanou omítkou.

To co vypouští, stále se vrací,
sílí. Ona sama, v pokoji. Zuří,
údery jsou stále silnější, tma zcela zahalila pokoj.
Už žádná melodie, jen harmonie, co si protiřečí.

Struna se strunou se hádá. Zrychluje,
stisk po stisku. Prásk. Struna se přetrhla.
Opřáhla její krk. A valily už jen červené vzpomínky. Ještě teplé.
Její paže, lokty, nakonec i celá hlava se svalily na klapky.

Zazněl poslední bezvýznamný akord.

Vločky padají dál, na toho, koho nenávidíš,
i koho máš rád. Na všech roztají stejně rychle.
Jen malé děti je chytají. A hledají v nich sdělení.
Co bude? Až někdo nebude?

Jsem Richard. Táta zemědělec, mamka úřednice. A já se nepotatil ani nepomamil. Ještě to tak. Potěš ateistu. Nikdy jsem nikomu nepřikreslil vousy, jen vypíchl oči. Byly z nich nevinné zrůdy. Fuj. Některých věcí je mi líto a myslím to upřímně. Nemám nic proti černochům, ale jeden mi vadí. Majkl Džeksn, protože si přes hlavu natáhl něčí prdel. Nejčastější odpověď: ano, onanuju. Nevím, proč si tolik holek myslí, že nejsem normální, že nemám chuť. I dement z ústavu má chuť. Mají chuť i ochrnutí? Nejoblíbenější knížka: Arthure Ransome, Boj o ostrov. Vždycky jsem chtěl být Nancy. Ale neděste se, transexuál nejsem. Upřímně, moje jméno je pěkně hnusné a nevím že něco takového mohl vůbec někdo porodit. Někdy tak trochu přemýšlím, jestli moje Mamka neměla vztah s šedou vlažnou kůží, lépe bych zapadl mezi osazenstvo Startreku, než do naší třídy.

***

„Klavír nespat, jedem to od začátku.- Klavír. Ano.“
„Vzpomněl sis na kluka, který má taky jen sny?“
„Přesně na toho.“
„Od zítřka zkoušíme s novým klavíristou. Pepo, promiň, vím, že jsi nejlepší klavírista, ale my musíme udělat experiment.“
„No dobře, dobře,“ ozval se Josef, klavírista.
„Dneska končíme. Ježkovy, už je tma. Laro, chceš vzít domů?“
„Aji jo.“
„Ale jedu přes hřbitov, zapálit svíčku, nebudeš se bát?“
„Po dnešním trapiriu už jsem stejně mrtvola.“

„Pane učiteli,“ kouká vzhůru Lara
„Ano?“
„Jedna věc je zajímavá. Na světě je pár blbostí, které nedávají moc smysl. A když chce být někdo zajímavý, mluví o nich.“
„Například?“
„Například o hvězdách. Že svítí a nejsou. Mě přijde zajímavější když něco nesvítí a je. A nebo to nezdechlo a my to i tak nevidíme.“
„Bylo to zajímavé?“
„Jo, připadala jsem si jako inteligent.“
„Najdu sirky, zažehnu plamen a jdeme.“
„Ne já.“
„Dobře. Opatrně, ať nespálíš celý knot.“
„Vždyť jo. Můj oblíbený film jsou samotáři. Tam říká ten se žlutýma vlasama, že každý má v sobě světýlka. Mrtví je maj na sobě a v sobě červíky,“ usmála se.
„Světýlka… Koukni na ta zářivá světla na noční obloze.“
„Vypadá to jako Ostrava, žár vysokých pecí.“
„No, od hřbitovu asi opravdu nemá moc daleko. Prokopaná je podobně.“
„Můžu tady zazpívat?“
„No nevím. Tak potichu.“

No vidíš, jak ti to jde. Ná, ná nanana ná. Budeš zářit jako všechna světýlka tady dohromady. A dr-žet tem-po.

„Nějak jsem se do toho moc vžil, to už se převrátil i tvůj praděda.“
„Alespoň nebude mít proleženiny. Pane učiteli, co dostanu, když se mi ten koncert povede?“
„Hmm, můžeš mi třeba tykat,“ zamyslel se učitel.
„A můžu být drzá?“
Místo odpovědi úsměv.
„V tom případě si přebírám cenu už teď, Jakube,“ zaculila se Lara.
„No moment, já myslel až po koncertě.“
„Pozdě bycha honiti :).“
Chytil Laru za ruku a vkročili směrem k autu. Přirozená zvědavost je vedla k přečtení každého náhrobního kamene, jež se naskytl jejím pohledu.

Anna Kareninová +12.07.2034, Petr Cibulka, odpočívej v pokoji. Samuel, zde leží a sní malý chlapec černé pleti.

„Jakube!“ zatáhla jej Lara za ruku, „koukni se.“
„Samuel. Ano, vím o tom hrobu. Povím ti o tom klukovi v autě.“

***

„No ahoj Ditko, co, že voláš?“
„Jak dlouho jsi necvičil na klavír, pochlub se.“
„Měsíc, dva?“
„Richarde, Richarde. Tak ho okamžitě opraš, zítra doprovázíš Laru.“
„Kdo to je?“
„Talentovaná holka, která má šanci se prosadit.“
„Dobře, dobře, ale víš, jaký jsem klavírista.“
„Taky talentovaný, Nebrblej a přijď zítra ve čtyři.“
„Budu tam. A jak se máš?“
„Ervé, kredit!“
„Oukej, tak se měj, ahoj.“
„Čus.“

Že bych nakonec nebyl mimozemšťan? Asi ne. Lara?
„Mami?“
„Ale, ty už slyšíš?“
„Zítra bráchu nevyzvedávám. Musím vyjet o půl třetí, ať se dostanu do čtyř do hudebky.“
„Jé, já věděla, že tě to zase jednou chytne.“
„Chytne nechytne, prostě tam musím.“
„To zase můžu začít uvažovat o naladění na klavíru.“
„Tos mohla za těch 20 let neladění i učinit, rve mi to uši.“
„Ale zas tak hrozné to není, ne?“
„Jakkoli hrozné je, a to nevyvrátíš, hrozné. Jak tebe mohli vést k hudbě..“
„Jako kačenku na provázku za holčičkou.“
„A tys jen kývala hlavou. To je srandovní představa.“
„Trocha úcty by neškodila.“
„Hospodine, pomiluj ny.“

***

„Jak je to teda s tím Samuelem?“
Učitelova ruka řadí a přemýšlí, zda z řadící páky sklouzne do klína. Ne. Musí se držet páky. Musí se držet.. na uzdě.
>>Copak jsem úchylák?<< vzpomněl na svá slova. Jsem učitel proboha. Co by si pomysleli lidi, rodiče, ona? Jedno držení za rukou, to přeci nic nenaznačuje. Ale bylo to hezké. Jako kdysi pod třešní.
„Pane učiteli, tak já zase budu vykat, jestli jste se naštval.“
„Nene, já se jen zamyslel.“
Lara se zazubila a opakovala dotaz. Tvářila se, jakoby věděla, o čem zrovna přemýšlel.
„Je to krátký příběh. Ten skutečný. Ale pak je tu ještě pověst, ta se mi líbí mnohem víc.“
„Obojí, Kubo, prosím. Nejdřív skutečnost, ju?“ natešeně prosila Lara.

Afričtí obchodníci se přistěhovali do nedaleké vsi. Už nehodlali dál cestovat, neboť družka čekala dítě. Dali mu jméno Samuel. Hezké dítko s kudrnatými vlasy bylo veselé až až. Dokud nepoznalo zdejší děti. Školu. Byl pro ně jiný, divný. Ponižovali jej. Nevěděl už, co má dělat. Nechal se i pokreslit křídou, protože oni mezi sebe prý přijmou jen bílého. Ani matčina láska nepřehlušila deprese z okolí. Spáchal sebevraždu. Ve svých devíti letech. Vše má asi své meze. I podmínky, za kterých má smysl žít. Ale ne že tě napadne se kvůli blbosti zabít. On pořád snil o lepším životě. Proto to „zde leží a sní malý chlapec černé pleti“. No a teď ta pověst.
Tomáš Garyk Masaryk byl čestný muž, vládce zemí českých, slovenských a rusínských. Nezdráhal se jednat s lidmi všech zemí, vyznaní i politického přesvědčení. Jeho rádci pro vztahy s rovníkovou Afrikou se stali Medeb Ali Dzerjí a přítelkyně, kterou na své cestě do Evropy vykoupil z otroctví. Usadili se ve vsi poblíž města hlavního, Prahy. Přeci jen si nemohli zvyknout na velkoměsto. Jejich lásky byl dokladem syn, pojmenovaný jako Samuel. Ten, čím byl větší, více si uvědomoval to, že nikdo jiný nemá dvoubarevné ruce a asi s tím bude potíž. Dívky se smály a schovávaly za paraple. Tehda si vzpomněl na pohádku o nejhodnějším tvorovi v dalekém vesmíru. Matka země, která zplodila déšť, Sluce a všechno ostatní. Řekla – den, kdy se dohodne slunce s mraky a deštěm, vyvěsím vítěznou stuhu tolerance, která nezná rozdíly a nikoho nezapomíná. Poznáte ji. Bude hrát všemi barvami.
„Kéž jednou přijde den tolerance.“
A nevzdychal nadarmo. Jednoho dne připlul obrovský černý mrak s otvorem pro slunce.
„Ne,“ vzdechl zasněně, „stuha je tady. Všech barev. Duha!“
Samuel běžel za duhou na obloze po celé dva dny. Běžel bez zastavení. Přes noc před očima se mu ztrácela. Matka příroda udělala jednu chybu. Jedna barva totiž chyběla. Černá. Sam pochopil, že to jediné, co má něco společného s jeho černou, je noc.
„Chci věčnou noc.“ Pohlédl ke hvězdám, které, jak jsi říkala, některé ani nesvítí.
Daly znamení, že jsou černé taky, ale za tu spoustu světelných let jejich vzkaz nepřišel včas. Sam zakřičel z plných plic a skočil do propasti. Tu noc byla černá jako vše ostatní. S nepatrným rozdílem, s klukem černé pleti a červené krve…

Ruka sjela…

***

„Bylo to pěkný, Kubo. Konečně mám pocit, že do tohoto světa patřím. Je tady něco hezkého, pro co má smysl být. Jen se bojím, že se zítra vzbudí stejná Lara, jako včera.
"Nikdy jsi nebyla sama. Copak tomu nerozumíš? Tohle všechno je skutečné."
„A neskutečně hezké. Ahój.“
„Měj se hezky, zítra ve čtyři.“
Padl polibek na rozloučenou. Polibek podávající celé srdce na tácku, ne ten, který se bojí, že pozná nepoznané...

Jsou pro mě novým směrem tvé vlající vlasy,
Hřebenem má ruka obehraná,
Sjíždí za večerem, kdy setkají se řasy
mladá slečno listím zahrabaná.