Pršelo a on tam stál. Malý chlapec s černou pletí, po které stékaly pramínky vody z rozcuchaných vlasů. Byl daleko avšak tak blízko. Pomalu natáhl svou dlaň k ní. Jeho ústa se pootevřela a on promluvil.
„ Pojď“ zaznělo z jeho úst.
Nejspíš rozpoznal v jejích zelených očích strach, a proto dodal:
„ Mě se nemusíš bát. Jsem Samuel a jak se jmenuješ ty?“
Stále tam jenom stála a mlčela. Promluvil tedy znovu:
„ No tak... neboj se. Budu ti tedy říkal Asemethé ano? A teď už pojď. chci ti něco ukázat.“
Stále zmatená váhavě vykročila vpřed.
„ Nikdy jsem tě tu neviděl, ale rád ti ukážu tohle.“
Stiskl její ruku a otevřel staré dveře uprostřed lesa.

„ Katlin... Katlin!“
„Co?“ zmateně vyhrkla.
Už zpátky sedí s rodiči u jídelního stolu při obědě. Zase myslela na ten sen. Jsou to dva dny od toho, co se jí zdál, ale pořád si ho připomínala a přehrávala v hlavě stále dokola.
Odněkud se ozvala otázka:
„Katlin jsi v pořádku?“
„ Och ano...“ odpověděla.
„ Říkali jsme si, že bychom si s otcem zašli do divadla. Vždyť víš, že máme to výročí.“
zopakovala její nevlastní matka.
„ Jistě samozřejmě. Ale má to nějaký háček že ano? vykoktala ze sebe Katlin.
„ Ano to má. Nechceme tě tu nechat samotnou, po tom co se tu stalo minule. Proto jsme se rozhodli, že přespíš u pana Gränta.“ ozval se otec.
Katlin poslušně přikývla a odkráčela po schodech do pokoje.

Večer už stála s rodiči u dveří pana Gränta. Po krátké rozmluvě se rodiče vydali autu a nechali Katlin přede dveřmi. Ještě jim zamávala a potom se otočila zpátky k němu.
Pan Gränt byl už starý a slepý. Přesto pro Katlin hodně znamenal. Vždy s ním ráda rozmlouvala při bylinkovém čaji. Byl pro ni někdo, kdo ji rozuměl.
„ Pojď tedy dovnitř. Přeci nebudeš spát venku.“ vyzval Katlin.
Ona tiše poděkovala a vešla do jí už známého prostoru.
„ Věci si můžeš dát ne pohovku. Dáš si čaj?“ ozvalo se zpoza rohu.
„ Ano děkuji.“ hbitě odpověděla.
Kolem ní viselo na zdi mnoho obrazů, které pan Gränt sám maloval, a které už dávno znala.
Něco ji však zaujalo. Něco tam muselo být nové. Ale co?
„ Tady je ten čaj.“ oznámil.
Katlin neodpověděla. Zaujal ji jeden obraz. Copak si ho před tím nevšimla?
„ Ten je tady nový. Sundal jsem ho z půdy.“
„ Ten obraz je nádherný. Kdo je na tom obraze?“
„ To je Klia moje žena.“
„ A kde je teď?“
„ Už nežije. Zemřela před dvanácti lety.“
„ Promiňte já...“
„ Ne... nemáš proč. Nevěděla. A teď si pojď dát ten čaj.“

„ Pane Gränte?“
„ Ano?“
„ Proč jste začal kreslit?“
„ Chtěl jsem to co ty“
„ Aha...“ řekla nechápavým hlasem.
„ Neboj Katlin. Jednou na to přijdeš.“
Katlin, která tyhle odpovědi neměla zrovna v lásce, jen tiše přikývla a dopila poslední doušek mátového čaje.
„ Já už si půjdu lehnout. A ty bys měla taky. Sny nečekají.“ řekl, dlouze zívl a vystoupal po starých schodech do svého pokoje.
Když utichlo vrzání schodů, Katlin se ještě naposledy podívala velkým oknem na noční oblohu a usnula.

 Zase stála před starými dveřmi a on tam stál taky. Natáhl k ní ruku a řekl:
„ Rád tě tu zase vidím Asemethé. Pojď.“
Tentokrát už bez váhání vykročila. Samuel stiskl její ruku a otevřel dveře, před kterými oba stáli. Katlin se zarazila, když spatřila to, co bylo za dveřmi. Chlapec pustil její ruku a ukázal na duhu, která zářila všemi barvami a vnášela se nad nimi.
„ Ta duha tady září už druhý den, od toho co jsi přišla. Dokonce ji stihli i pojmenovat.“
„ Kdo?“ zeptala se překvapeně Katlin.
„ Myrthemové“
„ Kdo?“
„ Myrthemové. Žijí tady a jsou moc hodní. Podívej tamhle je jeden.“
Katlin se zadívala na palouk. Mezi keři se něco hýbalo.
„ Dobrý den, Godheme.“ zavolal Samuel.
„ Dobrý den, pane“
„ Kolikrát ti mám připomínat, že jsem Samuel a už žádné pane.“
„ Promiňte... Samueli. A kdo je tohle?“
„ To je Asemethé. Přišla sem před dvěma dny.“
„ Ach ano... těší mě. Já jsem Godhem. Pán mi o vás vyprávěl.“
„ Samuel.“ připomněl mu chlapec.
Katlin jen zmateně přihlížela a ani nepřijala podanou ruku na pozdrav.
„ Promiň jí. Je asi trochu zmatená.“ začal Samuel, když viděl její zmatený výraz.
„ Nevadí. Nejspíš nikdy neviděla skřítky Myrthemy.“ řekl Godhem a odešel zpátky do lesa.
„ Tak pojď. Musíme jít.“ podotkl Samuel
„ A kam to vlastně jdeme? A kde jsem teď?“ vysypaly se z Katlin otázky, na které by ráda znala odpověď.
Samuel se pousmál a řekl:
„ Líbíš se mi. Nebojíš se ozvat.“
Jeho hlas však po těchto slovech zvážněl a z úst se vytratil úsměv.
„ Víš, doufal jsem, že přijdeš. Katlin, dostala ses do světa, kde se sny stávají skutečností.“
Katlin se zastavila a podívala se do jeho tmavých očí plných nadějí a snů. Chtěla něco říct, ale odněkud se ozval ohlušující rachot.

Byl to její budík. Trhla sebou a otevřela oči. Ne... já ještě nechci být zpátky: V duchu řvala na celý svět. Bylo už však pozdě. Katlin byla zpátky. Zase ležela na pohovce pana Gränta. Dlouho jí trvalo, než se smířila s tím, že se probudila.
Zklamaně vypnula budík, který tak necitelně ukončil její sen. Převlékla se a vydala ulicemi domů.

Došla k bráně, která vedla do staré zahrady. Rodiče jí mnohokrát říkali, ať tudy nechodí, ale ona je nikdy neposlechla. Nepochopila důvod jejich rozhodnutí. Odbočila. S vrzáním otevřela starou bránu a vešla dovnitř. Nic se tu nezměnilo. Vysoké kamenné zdi stále obklopovaly trávou zarostlou zahradu. Po sotva viditelné pěšince došla až ke staré, kdysi bílé lavičce a posadila se. Podívala se kolem na neslyšně stojící zdi a oči ji při tom zářily.
Otevřela batoh, vytáhla papír a tužku a začala kreslit. Na papíře už se začínala rýsovat jeho tvář, tvář Samuela.
Od té doby, co se jí začal zdát ten sen, nakreslila už několik jeho portrétů. Někdo by mohl říct, že je tím snad posedlá.

Podívala se na hodinky.
„ Deset hodin?! To není možné.“ vykřikla a začala rychle všechno házet do batohu. Na obrázek však zapomněla a rozběhla se domů, aniž by si  něčeho všimla.
Zastavila se přede dveřmi, aby nabrala dech. Poté co vešla dovnitř, přivítala se s rodiči, zamkla dveře ve svém pokoji, lehla na postel a zavřela oči. Když je otevřela, spatřila nástěnku plnou portrétů Samuela. Vzpomněla si na obrázek co nakreslila ve staré zahradě. Vstala a došla si pro batoh. Chtěla si nový portrét pověsit vedle těch starých.
Ale ne... Není tam. Kde jen může být?! : pomyslela si. Celá v rozpacích vyběhla ze dveří.
„ Katlin! Kam jdeš?“ slyšela za sebou hlasy rodičů. Běžela ale dál. Už vidí bránu otevřela ji a vběhla do zahrady.

„ Ahoj Katlin.“
„ Pane Gränte... co vy tu... jak...“ vykoktávala Katlin.
„ Posaď se.“
Katlin si tedy sedla vedle něj na starou lavičku.
„ Tak u tebe už byl taky?“
„ Kdo? Kdo u mě byl?“
Pan Gränt ji podal obrázek Samuela.
„ On.“
„ Jak... jak to víte? Vždyť... jak víte co je na to obrázku? Přeci to... nemůžete to vidět.“
„ Někdy je všechno jinak než se zdá Katlin.“
„ Ale jak?“
„ Katlin, on má obrovskou sílu. Nemusím vidět, abych ho poznal.“
„ Ale...“
„ Už žádné “ale“ Katlin. Jsem rád, že si tě našel.“
„ Ale já mám vás a nikoho jiného nechci. Vždyť... vždyť vy jediný mi rozumíte.“
„ Dost už otázek Katlin.“
„ Ale...“
„ Už žádné “ale“. Katlin si silná a já ti věřím. Katlin posloucháš mě?? Svět tě potřebuje.“
„ Ale...“
„ Co jsem říkal... A teď už běž, rodiče budou mít strach.“

Katlin tedy vstala  a odešla. Už neutíkala. Pomalu se toulala ulicemi, přemýšlela o tom rozhovoru a při tom se stále dívala na portrét. Nevnímala kudy jde, nevnímala ani lidi, kteří procházely kolem ní. Neviděla zvláštní pohledy těch, co ji míjeli. Byla jen ona, její myšlenky a Samuel.
Domů došla až pozdě večer. Rodiče šli už dávno spát. Katlin si oddechla, že nemusí poslouchat jejich otravné otázky na téma, kde byla. Proplížila se do pokoje. Ani neměla snahu se převléct do pyžama. Tak jak byla lehla na postel a pomalu usnula.

Byla zpátky u dveří a u Samuela. Chtěla se ho zeptat na tolik věcí, ale v okamžiku, kdy Samuel odhrnul vysokou trávu, na všechny zapomněla.
Zavedl ji k vodopádu. Voda pozvolně stékala po skále a nadnášela malou loďku, do které nastoupila a zavřela oči.

Když je otevřela uviděla bílou zeď ve svém pokoji. Sen skončil.
Takhle ubíhaly dny, kdy se nemohla dočkat noci, a kdy ji pokaždé zklamal východ slunce.
Žila jen, aby mohla snít. Avšak netušila, že se jí 21. července zhroutí celý život i s jejími sny.

„ Katlin vstávej.“ ozvala se její matka, která spolu s otcem stála nad ní.
„ Co? Co se děje?“ vyhrkla Katlin, když se probudila.
„ Posaď se zlato.“
Katlin rozeznala v jejích očích starostlivost a smutek.
„ Co se stalo?“ vyzvídala.
„ Víš Katlin... pan Gränt...“
„ Co... co se mu stalo?“ skočila jim do řeči a dívala se na ně vystrašenýma očima.
„ Pan Gränt... on včera v noci zemřel.“
„ Cože... ne!“
„ NE!“ zařvala znovu a s očima v slzách vyběhla bosky ven do deště.
Běžela dál a dál. V duchu řvala bolestí. Jediný člověk co jí kdy rozuměl a on odešel, odešel na cestu bez návratu. To přeci nemůže být možné.
Neslyšela nic kolem sebe. Nevnímala ani dech, ani únavu, ani sebe.
Když procitla, uvědomila si, že je ve staré zahradě, že leží schoulená na lavičce a slzy jí volně stékají po tváři. V ruce krčila zmoklý obrázek Samuela, který jí onehdy podal pan Gränt.
Už byla dávno noc a zářivý svit hvězd na obloze zakryly temné mraky.
Oči ztěžkly, pomalu se zavřely a ona usnula.

Ubrečená stála přede dveřmi v bouřce. Ale proč tam nikdo nebyl? Pro už tam na ni nikdo nečekal? Copak přišla i o něho a jeho svět? Ne! to přeci nemůže být pravda.
S těmito myšlenkami se vrhla ke dveřím. Zoufale trhala klikou a snažila se je otevřít, ale marně. Dveře byly zamčené.
S dalším zbytečným trhnutím se svalila na zem a další příliv slz smočil její tvář. Celá promoklá a zoufalá objala svoje kolena složila hlavu.
Do celého světa začala potichu křičet to jedno slovo, které provázelo celé její trápení.
„ Proč?!“ vykřikovala stále dokola.
„ Protože to tak musí být.“ ozvalo se odněkud.
Byl to Samuel. Stál tam nad ní a podával jí ruku. Katlin i však tentokrát nepřijala. Podívala se na něj uplakanýma očima a spustila:
„ Proč? Proč odešel? Proč mě tady nechal samotnou? Vždyť on věděl, že je jediný!“ teď už stála na roztřesených nohou a dívala se Samuelovi přímo do jeho očí.
„ Pan Gränt tu bude pořád jenom....“ ozval se chlapec.
„ Jenom co? Jenom to, že tohle je jen sen, jen má představa, která se mim vrací noc co noc. Už mi nikdo nezbyl, nezbylo mi nic víc než jen přežívat s vědomím, že jsem tady sama, že jsem byla sama celý svůj život.“ vychrlila ze sebe Katlin a zhroutila se v slzách na zem.
Samuel si k ní přisedl objal ji kolem ramen a utřel její slzy.
„ Nikdy jsi nebyla sama. Copak tomu nerozumíš? Tohle vše je skutečné.“
„ Ale...“ Katlin se zarazila. Vzpomněla si na pana Gränta a na jeho slova: Už žádné ale Katlin. Si silná a já ti věřím. Katlin svět tě potřebuje.
Zavřela oči a už nic víc neřekla.
Chlapec se na ni podíval a řekl:
„ Ano Katlin si silná a já věřím, že to zvládneš.“

Katlin otevřela oči. byla zase zpátky v zahradě. Posadila se a upřeně sledovala cosi v dáli. Její pohled zaujaly staré dveře zarostlé travou u mohutného dubu.
Vydala se k nim. Prodírala se trávou skoro vyšší než-li ona. Konečně se k nim dostala.
Její bledá ruka sjela po dveřích až ke klice. Už ji pevně držela v ruce. Už stačilo jen stisknout.
Katlin tam neslyšně stála a rukou stále držela kliku. Myšlenky jí proudily hlavou jedna za druhou. Už, už se klika snižovala pod tlakem její ruky.
Copak tomu nerozumíš? Tohle vše je skutečné.  Byla poslední věta, na kterou pomyslela, když opustila zahradu, aniž by se dozvěděla, co bylo za starými dveřmi.

„ Katlin!... Katlin!“
„ Ano?“
Katlin vyskočila z postele, se přehnula přes zábradlí a podívala se dolů do předsíně na své rodiče.
„ Tak my jdeme na ten ples. měj se pěkně. Jo... málem bych zapomněla. Máš tady společnost.
Rodina mého vedoucího ho nechtěla nechat doma samotného. Tak jsem řekla, že budeš mít ráda společnost.“ křikla matka a ukázala na chlapce a chtěla dodat:
„ To je...“
Katlininy uši jakoby zalila voda, která jí zabránila uslyšet konec věty. Srdce se jí rozbušilo a z jejích úst se tiše vydralo:
„ Samuel.“