Když nicota křičí...

Dávno po soumraku
daleko do svítání
a všude tma.
Jen pouliční lampa
bičována severním větrem
občas zamrká.

Jakou má barvu nicota?
Tma
černo
nic nevidím
a přesto je tu všechno.
Ty ležíš nahá vedle mě,
rozkošná víla snící sny barevných světů
zapomenutou botu našly kočky
jež v noci vidí
a smrtce končí směna.

Otočíš se ke mně
cosi zamumláš
usměješ se
a sníš dál
o princi
co bílé růže nosí.
Víš, že v noci bílé nejsou?
Hoří svou černí
však jsou
jen nic není
nemůže být
neb kdyby bylo
bylo by.

Přilétl skřivan a klepe na okno
že slunce vstává
a růže blednou.
Běžím ven
bosky
jednu ti utrhnout
a vím
že bělost je jen zdání
stejně jako ta kapka
co zbyla tu po trnu
nemusí být červená.

A přesto jsou krásné
chtělo by se říct dokonalé
stvořené pro Tebe
jakoby záměrně spojeny
s nenuceným ničím.
Vracím se zpět
ty stále spíš
a pokoj je naplněn
vůní včerejška.
Přivoním k růži
a cítím dnešek
s příchutí budoucnosti.