.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čte 1 člověk.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Třetí čarodějka
(ze dne 04.09.2006, autor článku: Sibyla)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Třetí čarodějka
O čarodějce Gwendolah, králi upírů a třech zkouškách ...

Té noci nemohl usnout ani Bolverk. Před očima se mu stále zjevovala Gwendolah. Její bílá šíje. Vycítil, že je velmi emotivní, i když se to snažila skrýt. Cítil její tep. 

Třetí čarodějka

I.

Gwendolah se pomalu oblékala. Dávala si záležet. Vzala si svoje nejhezčí bílé šaty, obula
střevíčky s mašličkou v téže barvě. Dlouhé hnědé vlasy si nechala rozpuštěné a uvázala do
nich bílou stuhu. Chvíli se rozhodovala, zda si má vzít červenou, ale nakonec se rozhodla pro
svoji nejoblíbenější barvu. Na dnešní slavností den se hodila více.

Před odchodem se na sebe dlouze podívala do zrcadla. Byla spokojená, kývla na sebe, usmála se a odešla z domu.
Na shromáždění přišla o patnáct minut dříve, což u ní bylo dost neobvyklé. Většinou chodila
na poslední chvíli. Ale dnes byl zvláštní den. Tak dlouho očekávaný a přeci obávaný.

Uběhly tři roky od doby, co byla přijata mezi dvanáct hlavních čarodějek. Do rady dvanácti.
Bylo jich vlastně třináct, protože vždy je jich třináct. Třináctá vyvažuje rovnováhu Vesmíru.
Po třech letech mohla požádat o povýšení mezi Tři nejvyšší čarodějky. Gwendolah velice
dlouho váhala a sama by tento krok neudělala, ale před třemi týdny si ji zavolala třináctá
čarodějka. Jezabel ji měla v oblibě.
„Měla bys požádat o tři zkoušky."
„Nemyslím si, že jsem připravená, ještě ne."
„Já si naopak myslím, že ano."
„Ostatní čarodějky jsou v Radě mnohem déle než já a o povýšení nepožádaly. Nejsem zralá a
nemám zdaleka takové schopnosti."
„To si jen myslíš. Vím, že uvnitř sebe si tolik nevěříš, ale máš v sobě obrovskou sílu dobra a
ve Tvém srdci není temnota a to je vzácný dar i u čarodějek. Je potřeba, abych zkoušky
podstoupila."
„Dobře."

Poté šly události v rychlém sledu. Hned jak odešla od Jezabel napsala dopis, dala na něho
svoji pečeť a odevzdala Radě. Před týdnem dostala první úkol, o kterém věděla. První úkol
bylo předpovědět určité blízké okolnosti, které mohly narušit rovnováhu Vesmíru a ohrozit
obyvatele spřáteleného společenství. Gwendolah se tohoto úkolu šíleně bála, protože její
jasnovidecké schopnosti nebyly úplně stoprocentní a přesné, jak by si bývala přála. Svou
předpověď napsala na ručně vyráběný pergamen, opatřila pečetí a předala Radě.

A dnes, právě dnes bude dopis otevřen a …
Po celém těle ji zamrazilo až se zachvěla. Neměla ovšem čas dále přemýšlet, protože vyšla
Leosila a pokynula jí, aby vstoupila.
Vešla do velké kruhovité místnosti, kde kolem dokola sedělo dvanáct čarodějek. Jedenáct jich
bylo oblečeno v bílém a měly ve vlasech bílé stuhy. Jediná Jezabel měla zelenou, stejnou
barvu měly její oči.
„Posaď se," řekla Jezabel a mile se na ni usmála.
Gwendolah byla ráda, že si může sednout, podlamovaly se jí trošku nohy. Co následovala, si
vybavovala velice matně.
Jezabel rozlomila pečeť a přečetla její předpověď. Což by bývalo nebylo ani nutné, jelikož
všechny přítomné čarodějky měly jasnovidné vidění a uměly číst i zalepené dopisy. Přečtou
naprosto vše i myšlenky. Její předpověď znaly.
Předpověď byla přednesena i zástupcům spřátelených planet „Společenstva Kozoroha."
Patřilo sem osm planet, které se v roce 2105 sdružily do Společenstva a uzavřely mírové
smlouvy.

Gwendolah předpověděla obrovskou přírodní katastrofu na planetě Síria, která se měla stát za dva dny. Zástupce pro planetu Síriu rozhodl o evakuaci poloviny obyvatel planety. Čarodějky se ve svých předpovědích nikdy nezmýlily.
Pozdě večer zaklepala Gwendolah u Jezabel. Nemohla spát, sedět, ležet, tančit, zpívat ani jíst.
Nemohla naprosto nic. Žaludek měla sevřený, v právě části hlavy cítila obrovskou bolest,
jakoby jí do hlavy bušilo tisíce kladívek.
Vešla dál a ihned spustila.
„Jezabel, co když se mýlím, ta ostuda. Nepřežiju to. Byla evakuována polovina planety, já …"
„Upokoj se, vše dopadne dobře. Tvá vidění jsou správná."
„Nejsem si vůbec jistá, dříve jsem viděla mnoho věcí, které se ovšem již staly a ne ty, které
teprve přijdou."
„Má drahá," řekla Jezabel, přistoupila k vyděšené dívce a položila jí ruku na čelo.
„Tvé schopnosti jsou větší než si myslíš, musíš si jen více věřit."
Dívala se jí hluboko do očí. Pohled jejích překrásných zelených očí se vpíjel do hnědých očí
Gwendolah. Ta se jako zázrakem uklidnila.
„Vím, že Ty ve mě věříš více než já sama. Ale já zase věřím Tobě. Díky."
Otočila se a odešla do svého domu.

Její vidění se ukázalo jako správné. Zachránila mnoho životů a katastrofa byla zažehnána. To
jí dalo více víry v sebe. Proto si následující den s přípravami nelámala tolik hlavu. Rychle se
oblékla, vzala si bílé šaty se žlutými růžemi a do vlasů vpletla žlutou stuhu. Vesele přiběhla
ke chrámu, kde zasedala Rada. Její dobrá nálada ji neopouštěla ani když otevírala dveře do
kruhového sálu. A proto ji čekalo první překvapení. V místnosti seděly pouze Dvě nejvyšší
čarodějky a Jezabel.
Došla k připravenému křeslu a sama se posadila.
Jezabel promluvila: „V první zkoušce jsi obstála velice dobře a proto věřím, že zvládneš i
druhou. Někdy musí čarodějka sáhnout až na dno svých sil, ale nakonec vyjde silnější a
mocnější."
Dobrá nálada Gwendolah opustila. To nevěstí nic dobrého.
„Každá ze Tří čarodějek musí navštívit svoji přidělenou planetu a pomáhat tam udržovat
rovnováhu a mír. Tvojí planetou je „Daria".
Ještě, že seděla, protože jinak by se při vyslovení tohoto jména zřítila na podlahu.
V jejích očích se objevil čirý děs. Ani v tom nejhorším snu, když ještě zlé sny měla, by si
nemohla představit strašnější úkol.
Planeta Daria. Na planetě by nebylo nic tak hrozného, kdyby ji neobývaly bytosti temnoty.
Obyvatelé okolních planet by proti nim nikdy neměli šanci, pokud by nebylo čarodějek. Ty
vyvažovaly rovnováhu a Světlo. Byly silnější. K vyvážení rovnováhy stačilo Třináct
čarodějek. Ani o jednu více nebo méně. Proto, když se jedna z nich rozhodla Radu opustit,
musela být co nejrychleji přijata jiná na její místo. Tak to bylo i před třemi lety, kdy přijaly
Gwendolah. Kam čarodějky odcházely bylo obaleno trochou tajemna.

Velice slabých a roztřeseným hlasem řekla: „Pokusím se úkol splnit."
„Některé věci nejsou ve skutečnosti tak hrozné, jak se na první pohled zdají," odvětila
Mariella a pousmála se.
Ani nevěděla, jak se dostala zpátky do domu, asi jí pomohla síla čarodějek. Naštěstí, ihned jak se svalila na postel, usnula.

Po probuzení se šla projít do své růžové zahrady. Milovala růže a její růžová zahrada byla
velmi obdivována.
Myšlenky jí vířily v hlavě a proto na chvíli zavřela oči a snažila se vyprázdnit svoji mysl.
Když oči otevřela, spatřila Jezabel.
„Ráda Tě vidím."
„Já také, dnes už vypadáš mnohem lépe než když jsme se včera loučily."
Jezabel byla ráda, že už se Gwendolah trochu vzpamatovala. O její panické hrůze z upírů
věděla, ale věřila jí. Věřila v její čistou duši a lásku, kterou šířila kolem sebe. Proto se také
před třemi lety za ni přimluvila, aby byla přijata mezi 12 čarodějek, i když neměla mnoho
zkušeností.
„Neuhýbej před nimi nikdy pohledem a zbytečně neodhaluj krk. Nesmí vycítit, že jsi nejistá.
Dnes si odpočiň, Tvoje návštěva je domluvena na zítřek."
„Doufám, že se ještě uvidíme," řekla Gwendolah.
„O tom nepochybuji a buď veselá, netvař se jako před smrtí," řekla se smíchem Jezabel a
tanečním krokem odešla.

„To se jí lehko řekne," říkala si v duchu. Spala velice špatně, během noci se budila a když
usnula, měla mnoho podivných snů.
Ráno nemohla vůbec vstát a proto se rozhodla, že bude ještě chvíli ležet. Nakonec na Darii
má být až k večeru. Přála si, aby mohla dál ležet a ležet. Usnula. Spalo se jí nádherně a ve snu viděla …
„Gwendolah, vstávej, vstávej…"
„Angelio, co se děje?"
„Už je čas, musíš vstávat."
Nasnídaly se spolu, ale moc nemluvily. Angelia to chápala, ona by na Dariu nešla ani za nic.
Angelia byla v Radě 4 roky, tedy jen o rok déle než Gwendolah.

II.

Její doprovod ji zanechal před hradbami temného hradu. Dovnitř už musela jít sama. Oblečení
si vybírala velice pečlivě. Měla na sobě dlouhé bílé šaty až na zem s dlouhými rukávy, které
se na koncích rozšiřovaly. Šaty byly upnuté až ke krku, zakrývaly bílé střevíčky s kytičkou.
Na krku měla ovinutou bílou krajkovou šálku. Jediná její ozdoba byla stříbrná spona ve tvaru
hada. Spona se jí točila kolem pasu a vzhůru přes pravé rameno. Hlava hada končila nad jejím levým ňadrem. Ve vlasech měla stříbrnou stuhu. Rozpuštěné vlasy jí splývaly do pasu.

Otevřela vysoké těžké dveře. Vstoupila na nádvoří. Stálo tam několik mužů v černých šatech.
Zhluboka se nadechla a přistoupila k nim. Jeden z mužů se k ní otočil, měl velice impozantní
vzhled. Na sobě měl černou saténovou košily, černé kalhoty a vysoké černé boty. Měl černé
vlasy a velké uhrančivé oči. Černé.

„Bolverk."
„Gwendolah."
Ostatní muži stáli mlčky. Žádný na tváři neměl ani náznak úsměvu. Nejsou rádi, že tu jsem.
Věděla, že kdyby mohli, s radostí se na ni vrhnou.
Ale nemohli, navíc byla čarodějka a předvídala každý jejich pohyb a četla jejich myšlenky.
Jedině čarodějka měla sílu přemoci vampíry. Oni to věděli a tak žili s čarodějkami v příměří.
Ale cítila, že tu nejsou všichni obyvatelé hradu. Vnímala něco zvláštního …

Zaslechla sotva slyšitelný povzdech.
Díval se na ni, ve tváři se mu nepohnul ani sval. Nedával znát žádné pocity ani emoce. Stále
ta stejná maska.
Přišla celá v bílém. Je velice krásná a v očích má zvláštní třpyt. Přesně to samé před dávnou
dobou viděl v očích jiné ženy.
„Je tu ještě někdo. Proč nepřišel s vámi?"
Zamračil se. Tak ona ji cítí.
„Má žena, královna."
„Chci ji vidět."

Bolverk ukázal rukou k vstupním dveřím. Gwendolah ho následovala. Vystoupili po schodech
do prvního patra. Bolverk se zastavil před dveřmi, sundal klíč, který visel na zdi a odemkl
dveře. Otevřel je a pokynul Gwendolah. Vešla do pokoje. Pokoj byl velký, prostorný.
Uprostřed stála obrovská postel s nebesy. Na oknech byly těžké purpurové závěsy. Byly napůl zatažené, takže do pokoje šlo velice málo světla.
Salali seděla před velkým zrcadlem a rozčesávala si své nádherné světlé vlasy. Neohlédla se,
když vstoupili.
„Salali, má královno, chci Ti představit Gwendolah. Je z Rady čarodějek a přišla nás
navštívit."
Otočila se a pohlédla na ně.
V Gwendolah zatrnulo. Ta žena byla velice krásná, ale v jejích očích bylo zoufalství a
temnota. Působila jako zlomená růže. Krásná, ale zlomená a uvadající. Gwendolah začalo
tlouci srdce a vysychalo jí v krku. Na zlomek sekundy pocítila nesmírnou tíhu a pokoj se
začal propadat do mlhy.
Náhle královna přistoupila k oknu a rychlým pohybem ho otevřela. Do místnosti se dostal
čerstvý vzduch a ona se vzpamatovala.
„Je čas na večeři, půjdeme." Sykl Bolverk.
„Počkám tu se Salali a pak půjdeme spolu."
„Ne! Královna nesmí opouštět svoje komnaty."
Gwendolah zvedla oči k Bolverkovi. Sáhla si rukou na svoji stříbrnou sponu, na hlavu hada.
Musela být velice opatrná a ve střehu a proto se nemohla soustředit a proniknout do jejich
minulosti.
„Zůstanu s královnou, povečeříme spolu." Už když tato slova vyslovila, uvědomila si, že to
byla obrovská chyba.
Naštěstí on asi nepochopil, protože štěkl směrem k ní.
„Budeme večeřet pouze ve třech, jdeme."
Velice udivená Salali k ní přisoupila, vzala ji za ruku a rychle ji odtáhla na chodbu.
Následovaly ho do velké jídelny, kde byl obrovský podlouhlý stůl. Prostřeno bylo pro tři
osoby.
Gwendolah to zmátlo. Jak to mohli vědět?
Večeřeli mlčky.

Gwendolah se cítila velice špatně a stísněně. Hrad byl ponurý, tmavý a chladný. Vyskytovalo
se tu poměrně hodně vampírů a jejich přisluhovačů. Obsluhoval je podivný muž, tedy možná
dříve mužem býval, ale nyní to byl jen stín. Byl napůl shrbený, šoural se a velice pomalu
obsluhoval. Nikdy se nedíval zpříma do očí, což naprosto nesnášela.
Vampíři vysílali naprosto strašnou energii. A Gwendolah byla obzvláště citlivá. Jediné za co
byla ráda, za tu ženu, královnu. Ona upírka není. Ale proč –

Bolverk se zvedl a odcházel. Na ně se ani nepodíval. Venku byla tma. Bylo půl desáté.
Naštěstí v deset hodin ji měl čekat její doprovod a odlétala zpátky domů. Strávit noc zde by
byla čirá hrůza, i když čarodějka by se ničeho bát neměla.
Otočila se k Salali.
Salali měla oblečené černé šaty bez ozdob, jen v uších měla obrovské masivní zlaté náušnice
ve tvaru nahé dívky. Venku se ozval hluk a dusot koní.
Salali sebou trhla a rychle vstala, ale rukáv se jí zachytil o židli a odhalila se jí část ruky. 
Gwendolah spatřila čerstvé rány.
Přistoupila ke královně a položila jí svoji ruku na ránu. Ta se ihned zacelila. Ale Gwendolah
ruku nesundala, naopak, zavřela oči a napojila se na královnu.
Když je otevřela měla je plné slz.

Buch, buch…
Ozvaly se silné rány na vrata. Její doprovod. Teď, nebyla ráda, že odchází, ale –

Pozdě v noci, když už byla ve své krásné ložnici a ulehla ke spaní, zavřela oči a myslela na
Jezabel. Mohly spolu komunikovat telepaticky. Každá čarodějka to umí. Když víte jak na to,
je to velice snadné, jedna z nejjednodušších věcí vůbec.
„Co přesně je druhá zkouška? Nevím, co mám dělat?"
„Nemohu Ti to říci, musíš to poznat sama."
„Bolverk je strašný, naprosto bez citu."
„Nikdo není naprosto bez citů. Nikdo takový neexistuje. Kdyby byl bezcitný, nebude držet
královnu zavřenou a týrat ji."
„A ona? Proč neodejde?"
„Jednoduché věci občas bývají složité a naopak."
Gwendolah byla ještě zmatenější než předtím. Vůbec nechápe, co má udělat. Jaká je její
zkouška? Pokud selže, nebude přijata mezi Tři hlavní čarodějky. A ta ostuda –
„Zbytečně se bojíš, je nesmysl se bát dopředu něčeho, co vůbec nastat nemusí. Důvěřuj své
intuici, ta Ti napoví."
Usnula.

Už je zase ráno. Nechtělo se jí otevírat oči ani cokoli jiného. Dnes opět musí na Dariu.
Příšerná představa.

____________

A je tady. Na nádvoří. Dnes ji nepřišel přivítat nikdo. „No to snad ne," pomyslela si.
Hmmm…
Jen Leil se přišoural.
„Bolverk Tě očekává". Šla za ním. Byla uvedena do menší místnosti, ve které předtím nebyla.
Místnost byla osvětlena tlumeným světlem. Bolverk seděl na vyvýšeném místě a vedle něho
seděla i Salali.
„Královna má zrušené věžení?"
Ozvalo se šílené táhlé zamručení. Být na jejím místě někdo jiný, už by byl mrtev. Ale ona
věděla, co si může dovolit.
„Co od nás Rada žádá?"
Gwendolah znejistěla a to bylo velice nebezpečné. Co rada chce nevěděla ani ona sama. Ale
to mu říci nemůže.
„Dívej se mu přímo do očí, napoj se na jeho myšlenky, ale nesmíš na sobě dát nic znát."
Tak přeci, královna má také tuto schopnost, může číst její myšlenky. Musí proto být jedna
z nás …
„Tak co!" rozkřikl se.
„Králi," řekla a dívala se mu přímo do očí. Měl temné černé oči, čím více se do nich dívala,
tím se jí začínaly zdát krásnější, temné jako sama noc. Dívali se na sebe velice dlouho.
„Měla bych pro Tebe návrh. Nevím, zda budeš souhlasit? Myslela jsem, že pokud bych
zastoupila na tři dny královnu, mohla by se ona podívat do mého domu a navštívit moji
zahradu s růžemi."
Třesk…
Leil, který právě nesl na podnose čaj, ho upustil a vše upadlo na zem.
Král byl ovšem zcela zaměstnán její nabídkou a proto si toho nevšiml.

Poprvé po mnoha letech se na tváři Salalí objevil slabý úsměv.
„Lákavá nabídka. Musíš ale zastoupit královnu ve všech jejích povinnostech."
„Dobře, rozmyslím se do zítřka, za chvíli odcházím."
„Ne, teď hned!"
Díval se do jejích hnědých očích, ale neviděl v nich nic. Jen prázdnotu a křišťálovou vodní
hladinu. Její duše byla čistý křišťál. Nic neskrývala, nebyl tam jakýkoli náznak nenávisti,
zloby ani černoty. Ani maličký střípek.
V jeho očích se zablýskalo. Cítil pach nové krve. Krve čarodějky. Cítil silné vzrušení, chtěl ji
získat.
„Souhlasím Bolverku, zítra večer místo mne odejde Salali a já zůstanu."

Večer nemohla vůbec usnout, nechápala, jak ta slova vůbec mohla vyslovit. Zůstat přes noc
na hradě s Bolverkem, králem upírů.

Ani královna Salali nemohla usnout a dívala se do stropu. Myslela na Gwendolah a na to, že
opět vyjde na denní světlo. Cítala v srdci rozlévající se teplo, které už dlouho nepocítila. Snad
jen na začátku svého vztahu s Bolverkem.

Té noci nemohl usnout ani Bolverk. Před očima se mu stále zjevovala Gwendolah. Její bílá
šíje. Vycítil, že je velmi emotivní, i když se to snažila skrýt. Cítil její tep. Nebyla v ní sice
vášeň, taková jakou měla kdysi Salali, ale její krev bude určitě sladká. Pociťoval obrovskou
touhu se s ní milovat.

Gwendolah se dívala do zrcadla. Byla spokojená. Oblékla si na sebe temně rudé šaty, vlasy
vyčesala nahoru a uvázala do nich rudou stuhu. Svou sponu ve tvaru hada si ovinula kolem
těla a zezadu obtočila přes rameno jako ramínko. Hlavu hada přiložila směrem k srdci. Šaty
měly obrovský výstřih a byly velice přiléhavé.
Venku na ní čekala Jezabel. Když Gwendolah spatřila, objevil se na její tváři stín.
„Nádherné šaty, ale nemyslíš, že zcela nevhodné na návštěvu vampíra?"
„Nemyslím," zasmála se Gwendolah. „Rudá je barva krve."

III.

Když ji spatřil, jeho dech se zastavil a na malou chvíli jeho oči potemněly a zornice se
rozšířily. Všimla si toho, ale nedala na sobě nic znát.
Královna na sobě měla temně fialové šaty. Po letech jinou barvu než černou. A to kdysi
milovala tyrkysovou, která se úžasně hodila k jejím modrým očím.

Byl večer, doprovodila královnu ke kočáru a dlouze se dívala, jak odjíždí. Ona zůstává.
Otočila se a pohlédla k hradu. V jednom okně spatřila Bolverka, jak ji pozoruje.

Objevil se Leil a rukou naznačil, aby ho následovala. Dovedl ji do její komnaty. Místnost ji
mile překvapila. Uprostřed obrovská postel, poblíž okna toaletní stolek s velkým zrcadlem.
Na stolku stála váza se růžemi. Bílé růže. Místnost byla světlá, zařízena v pastelových
barvách. Jen závěsy na oknech byly tmavě modré. Dokonce měla na posteli připravenou i
noční košilku. Bílou. Milým překvapením bylo i to, že měla svoji vlastní koupelnu
s obrovskou vanou.
Čekala Bolverka, ale celou noc nikdo nepřišel. Nespala, střídavě se dívala z okna, česala si
vlasy, dala si dvě koupele, zase si lehla, dívala se do stropu, vstala, šla k oknu a tak celou noc.
Venku začalo svítat, když Gwndolah usnula.

K polednímu ji probudily rány na dveře. Byl to Leil. Rozespalá otevřela dveře.
„Král přikázal, abych Ti přinesl snídani …"
„Král je tu?"
„Ne, přichází až k večeru."
„Aha, snídani se vezmu sem, jdu zase spát."
Zabouchla dveře, které ihned zamkla.

Snědla snídani a slastně zalezla do postele.

Probudila se až pozdě odpoledne. Dopřála si koupel, oblékla se a vyšla z pokoje. Sešla dolů
do kuchyni a hledala Leila, ale nikde ho nenašla. Prošla skoro celý hrad, kromě zavřených
pokojů krále a královny, ale nikde nikdo. Začala ho volat.
A najednou stál vedle ní.
„Je něco k jídlu? Už jsi jedl? Můžeme se najíst spolu, nerada jím sama."

Udiveně se k ní otočil a kývl hlavou. Jak tak spolu šli dlouhou tmavou chodbou, položila mu
ruku na shrbená záda.
„Muži mají chodit rovně a před nikým se nehrbit. Měl bys o tom alespoň trochu přemýšlet."
Pomalu sundala ruku dolů.
Leil cítil jak se mu celým tělem rozlévá příjemné teplo. Její dotek byl tak jemný a hřál.
Zvedl k ní oči a pokusil se o úsměv. Mlčky došli do kuchyně, kde se najedli.

Byly slyšet hlasy mužů a dusot koňských kopyt. Kroky…
Bolverk vešel rázným krokem a když je uviděl, strhl si plášť z ramen a smetl ho k zemi.
„Připrav večeri."
„Gwendolah, budeš mi dělat společnost. Chci, abys mně zatančila."

„Není to špatné," řekl na její taneční vystoupení. Nic víc, na jeho tváři nebyl jediný náznak
úsměvu. Při večeři mlčeli, Gwendolah si již dříve všimla, že Bolverk mnoho nemluví.
Když dojedl, řekl: „Jdeme." Co ona se vůbec neohlížel. Zvedla se, ale už toho začínala mít
dost, copak je nějaký jeho pejsek.

Došli k její komnatě, otevřel dveře a vešel. Šla za ním. Chtěla něco říci, ale chytil ji za
rameno a táhl směrem k posteli, když ji chtěl strhnout šaty, dotkl se její spony.
Áááááááá…
Začal se svíjet a z krku si chtěl strhnout jejího hada. Jakmile se ho dotkl, had obživl a zakousl
se mu do krku. Byla to ohromná rychlost. Mžik.
Dívala se jak s ním zápasí.

Tiše řekla: „Gade, pusť ho". Přistoupila k němu a natáhla ruku, had se poslušně začal plazit
po její ruce směrem k prsům. Za chvilku se na jejích šatech opět leskla nádherná spona.

Snad se mu to zdálo. Ne, držel si krk, z kterého mu tekla krev. Šla k němu a položila mu dlaň
na krk. Ráda se ihned zacelila.

Pohlédl na ni.
„Můj kůň."
Rychlým krokem odcházel pryč. Šla za ním do stále. V obrovské světlé stáji ležel na seně
nádherný černý kůň. Jeho pravý bok byl zle potrhán a vysely mu z něho cáry kůže.
„Jak se jmenuje?"
„Kuruk."

Sotva dýchal.
„Ať přinesou obvazy. Rychle a vodu."

Obvazy přiložila na potrhanou kůži.
„Pomozte mi. Musíme ho obvázat."

Pomohl jí sám, nikdo jiný se na jeho koně neodvážil sáhnout.

Když byl kůň obvázaný, začala ho pomalu hladit po hlavě a říkala nesrozumitelná slova.

„Všichni odejděte, chci tu být sama."

Vyšla po dvou hodinách. On celou dobu stál před stájí.

„Je zachráněný."

Bylo to poprvé co zahlédla v jeho očích poděkování a slabý třpyt. Světlo.

Vešel dovnitř.

Odešla, šla do místnosti, kde většinou večeřeli a sedla si do křesla. Objevil se Leil, poprosila
ho o čaj.
Pomalu upíjela čaj. Zaslechla kroky, zvedla hlavu a jejich pohledy se střetly.

Poručil si víno. Mlčky upíjel ze sklenice.

Tady je zábava, přemítala. 

„Půjdu si lehnout," otočila se k němu.

„Dnešní noc je Tvoje, ale zítřejší noc strávíme spolu."

Přeci jen to řekl, viselo to mezi nimi od začátku. Od něho to byl asi výraz vděku, když to
odsunul až na poslední noc, co tu stráví.

Vyslala k němu líbezný úsměv a vzdušný polibek.
A raději rychle odešla, aby si to nerozmyslel.

Ležela v posteli a myslela na Jezabel a Salali.

Salali ležela v posteli a myslela na Gwendolah. Moc si přála, aby obstála. Její výhodou by
mohlo být, že Bolverk podcení její sílu a schopnosti. Cítila se úžasně, po strašně dlouhé době
se cítila dobře a necítila nenávist a strach. Věděla, že může spát v klidu. Přes den se
procházela v růžových zahradách a byla ji navštívit Jezabel. Ony dvě se znaly již velice
dlouho.
„Zvládne to?"
„Ano, protože už má za sebou to, cos Ty měla teprve před sebou. Ona už překročila bod
zlomu. V jejím srdci není nenávist a zášť. Nemá vůbec žádné záporné emoce, necítí zlobu a
nepřátelství. Její duše je očištěná. Svým peklem už si prošla a proto to zvládne."
„Kéž bys měla pravdu, tak ráda bych se vrátila mezi vás," řekla Salali a po tvářích se jí začaly
koulet slzy.

Jezabel ji pohladila po vlasech.
„Časem i Ty začneš vidět světlo a naději. I ty nejhorší rány se jednou zhojí."

Salali se na ni usmála.

Usmívala se i když usínala.

Tou dobou spala šťastně i Gwendolah.

Když se probudila našla kolem postele rozházené rudé růže. Byly i ve váze na toaletním
stolku.

Jak to, že ho necítila. Bylo sice zamčeno, ale to pro vampíry nic neznamená. Musí se uklidnit.
Jinak to nezvládne.
Vyspala se naštěstí velice dobře.
Přes den se procházela po hradě a v zahradě. Zahrada byla velice zanedbaná a zarostlá. Odkud tedy má ty růže?

Snídala i obědvala sama. Leil se někam vypařil, ale jídlo bylo připravené. Ještě jednou prošla
celým hradem. Zastavila se před komnatou Bolverka. Dveře nezkoušela, věděla, že je
zamčeno. Přitiskla hlavu těsně na dveře, zavřela oči a čekala až její zrak pronikne skrze dřevo.
Pomalu se rozhlížela po jeho pokoji. Na levé straně stála velká postel, povlečení bylo
saténové, jeho barva samozřejmě černá. Pokoj byl velice temný, kromě postele, psacího stolu, křesla a velké šatní skříně v něm nebylo skoro nic.
Aha…
Ještě je tam truhla. Copak v ní asi bude? Podívala se skrz víko. Sedlo na koně, krásné,
zdobené a pak bič.
Trošku se zamračila, ten určitě na koně nebude. A ještě něco. Uschlá kytice. Modrobílé
kvítky, zvláštní druh květiny, která kvete jen jednou v roce a jen na planetě Daria. To, je
opravdu zvláštní schovávat si kytici. Protože v pokoji nenašla už nic zajímavého, rozhodla se,
že půjde do svého pokoje.

Venku se připozdívalo a pomalu přicházela tma. Myslela si, že přijde, ale stále nikdo nešel a
tak se šla podívat do jídelny. Jídlo bylo nachystané, ale nikde nikdo. Ani Leil. Šla se podívat
do kuchyně, ale také nikdo. Vyšla ven a šla do stáje. Stálo tam několik koní i Kuruk, který ji
poznal a vesele zařehtal. Dnes měl ale Bolverk bělouše.

Šla zpátky, navečeřela se a čekala. Už bylo skoro půl jedenácté, ale stále se nikdo neobjevil.
Počkala ještě půl hodinu a pak odešla do svého pokoje. Zamkla za sebou dveře, i když to bylo naprosto zbytečné.

Dopřála si koupel, chvilku si česala vlasy a pak se rozhodla, že půjde spát. Bylo půl jedné.
Než usnula, tak letmo zahlédla na křesle položenou kytici růží. Byly sytě růžové.
V polospánku si pomyslela, že tu předtím než se šla koupat určitě nebyly. No je to nakonec
jedno, řekla si a usnula.

Pocítila ruku na svém rameni a trhla sebou. Byla probuzená téměř okamžitě. Seděl na posteli
a díval se na ni. Přestalo jí téměř bít srdce. Cítila, že na ni jdou mdloby. Jeho obličej se začal
přibližovat k jejímu, jeho rty se dotkly jejích. Objal ji. Gwendolah připadalo, že ji objímá
ledová socha. Bylo to naprosto příšerné. Studený mrazivý led. Naprosto ztuhla a skoro
přestala dýchat. Chtěla být na jiném místě a s někým jiným.

Bolverk byl znechucen. Tohle je snad ještě horší než se Salali. Tahle je jako mrtvola. Ztuhlá.
Salali se alespoň bránila. Kvůli tomuto propustil svoji královnu. Začínala se v něm zvedat
vlna nevole a zloby. Jediné štěstí Gwendolah bylo, že uzdravila Kuruka, na kterém mu velmi
záleželo.

Gwendolah zavřela oči, začala zhluboka dýchat. Vzpomněla si na Salali, věděla, že se musí
vzchopit. Pomalu začala splývat s vesmírem a stávat se někým jiným. Mohla se stát kýmkoli.
Uměla to. Rozhodla se stát upírem, splynout s Bolverkem. To byla jediná možnost.

Začal cítit z jejího těla teplo a zrychlený dech. Pocítil tep, tlukot srdce a proudící krev.
Vzrušovalo ho to.

Ona to vycítila. Zvedla se na posteli, pohlédla mu do očí. Dívala se mu hluboko do očí, ani
jeden neuhnul pohledem. Dívali se velice dlouho. A čím déle se dívali, tím více se stávala
silnější. Stala se upírem, jen teď pro tuto chvíli. Ne tělesně, ale psychicky. Pronikla do
podstaty upírů. Pochopila…

Bolverk vycítil, že se něco změnilo. Jeho srdce začalo zrychleně bít, léta už to necítil. Vstal,
obešel postel, naklonil se nad ni a zvedl ji z postele. Postavil ji na zem. Prudce z ní strhl noční
košilku, přitiskl se k ní a začal ji zuřivě líbat.

Té noci jejich duše splynuly. Gwendolah věděla co chce, protože se stala jím a proto mu to
mohla poskytnout. Tím osvobodila Salali. Dala mu to, co ona nemohla.

Během dlouhé noci, když ho objímala, cítila na jeho zádech drobné jizvičky. Začala ho hladit
a jizvičky zmizely.

Cítil její teplo, cítil, že ho hladí po zádech. Spojili se v několika vyvrcholeních. Raději odvracel svoji hlavu od jejího krku. Musel potlačovat obrovskou touhu se do něho zakousnout a proto se několikrát zuby zaryl do polštáře. Při posledním vyvrcholení však svoji touhu už nemohl ovládat a zuby zaťal do jejího levého zápěstí. Pil, zuřivě sál její krev. Slastí se mu až zamotala hlava.

Její tělo sebou škublo a vykřikla. Ruku se nesnažila uvolnit. Dopřála mu trochu své krve.

Po chvíli svůj stisk uvolnil a jeho tělo se svalilo na její. Držel ji v náručí a líbal po celém těle.
Vstal, roztrhal svoji košili a obvázal jí zraněnou ruku, poté opět ulehl vedle Gwendolah, objel
ji a usnul.

Gwendolah byla naprosto ohromena. Sama sobě se divila, že to zvládla. Rána šíleně bolela,
ale nevěnovala tomu pozornost, položila si hlavu na polštář a propadla se do snu. Zdálo se jí,
že jde po rozkvetlé louce a proti ní jde malá holčička. Blíží se k ní a podává jí kytici
z modrobílých květů. Holčička se jí snažila něco říci, ale ona jí nerozuměla.

Spali dlouho. Ze spaní se oba usmívali.
 
Když se Gwendolah probudila, Bolverk už vedle ní neležel. Místo něho tam byla kytice z 
modrobílých květů.

Oblékla se a sešla dolů do jídelny. V jídelně potkala Leila, trošku jí přišlo, že stojí více
zpříma.
Usmál se na ni. Byl opravdu rád, že ji vidí a že je v pořádku. Ona byla jediná milá bytost,
která se tu vyskytovala.

„Král s Tebou rád posnídá, máš na něho počkat."

Usmála se, vlastně se usmívala stále.

Posadila se a čekala. Král přišel skoro ihned.

Podíval se na ni a usedl naproti ní.

Jedli mlčky, ale ve vzduchu byla cítit jiná energie.

„Za týden je každoroční ples upírů. Je nemyslitelné, aby král neměl po svém boku svoji
královnu. Pokud ji zastoupíš, nemusí se Salali vracet."

Gwendolah chvíli přemýšlela.
„Dobře, přijdu. Mohu si vzít jakékoli šaty?"

„Šaty?" udiveně se zeptal.
„Hmm… vezmi si co chceš."

„Děkuji za květiny, jsou krásné."

„Jestli chceš, můžeš se mnou jet na projížďku."

„Budu moc ráda."

Vstali a mlčky šli do stáje. Byli připraveni a osedláni dva koně. Bolverk si vzal bělouše a Gwendolah nechal Kuruka, který byl naprosto zdravý.

Po půl hodině Bolverk zastavil u rozkvetlé louky. Všude rostly květiny s malými
modrobílými kvítky. Byl to krásný pohled.

„Rostou jen jedenkrát do roka."
„Slyšela jsem o tom."

Více už nemluvili. Bolverk byl rád, že Gwendolah mlčí. Salali se stále na něco vyptávala,
chtěla být s ním a když odešel, tak pak doléhala, kde byl. Po čase ho to začalo otravovat a
unavovat.

Gwendolah se nemusela ptát, znala Bolverkovu minulost, přítomnost i budoucnost.

Do hradu se vrátili bez jediného slova. Když odcházeli, každý do své komnaty, otočila se
k němu: „Mohu ještě zůstat, jestli budeš chtít?"

„Ne!"
Postoupil několik kroků k ní a upřeně se jí díval na odhalený krk.
„Raději ne, je to příliš nebezpečné."
Pochopila. Pomalu k němu začala vysílat svoje myšlenky.
„Přestaň myslet, vyprázdni svoji mysl, nemysli vůbec na nic. Na nic."
„Jak to, že to slyším? Myslel jsem, že to musí umět oba."
„Není to potřeba."

„Chci Tě."
„Nemysli, nepřemýšlel. Nemysli na žádné slovo. Tvoje mysl musí zmizet a nahradit ji
prázdnota."

Díval se na ni, neslyšel nic. Přistupovala k němu blíž a blíž. Byla těsně u něho, rozepnula si
šaty a shodila je na zem. Byla nahá. Nevysílala žádné myšlenky, ani on ne. Stali tak velice
dlouho. Jeho mysl se uklidnila. Shýbla se na zem, oblékla si šaty a odešla.

Díval se za ní. V jeho mysli začali vířit myšlenky. Pomalu došel před dveře její komnaty,
sahal po klice. Zavřel oči, musel uvnitř sebe svést obrovský boj a potlačit chtíč. Rychle se
otočil a řítil se po schodech dolů, ven z hradu. Byl pryč celou noc.

IV.

Salali plakala. Plakala už druhý den a nebyla vůbec k utišení. Nemluvila, nejedla. Ve chvíli,
kdy jí řekla, že už se na Darii vracet nemusí a že může zůstat a opět se stát čarodějkou,
zhroutila se. 
Ani Gwendolah nemluvila. Zadumaně chodila po zahradách a občas jí po tvářích stékaly slzy.
Jejich slzy nebyly ze stejného důvodu.

Jezabel je chvilku pozorovala, zamířila ke Gwendolah a objala ji.
„Dokázala jsi to, zachránila jsi jinou čarodějku. Ještě bych Ti to neměla říkat, ale Rada
rozhodla o Tvém přijetí."
Začala plakat, v slzách se udiveně zeptala: „A třetí zkouška?"
„I tu jsi zvládla, překonala jsi svůj strach a navíc, jsi odhalila tajemství modrobílých květin."
„Aha…"
„Vím, proč pláčeš, klidně plač, dostaň ze sebe svůj bol. Prošla jsi těžkými časy na své rodné
planetě, než jsi se dostala k nám. Ale pochop, je to za Tebou…"
„Nikdy bych si to ani nepomyslela, ale upíři mně přestali vadit, nebojím se jich, pochopila
jsem jejich podstatu. Začala jsem je mít ráda. Každá bytost ve vesmíru má svoje místo. Raději
bych žila s nimi než na své původní planetě, mnoho lidí se chovalo k ostatním stokrát hůře
než upíři.
Máš pravdu, je to za mnou."

__________

Pokud by se nezúčastněný pozorovatel jedné temné noci přiletěl podívat na ples upíru, byl by
překvapen. V sále tančilo mnoho párů, všichni přítomní v černém, kromě jediné dívky. Ta
měla na sobě nádherné šaty v barvách duhy, kolem krku a ve vlasech měla upletený věnec
z modrobílých květů. Smála se. Nikdo jiný se nesmál. Ovšem pokud byste se pozorně dívali,
zpozorovali byste slabý náznak úsměvu na rtech krále. A sálem se šířilo prazvláštní světlo.

Šli si lehnout až k ránu. Bolverk odvedl Gwendolah do své ložnice. V jeho posteli i všude
kolem bylo rozházeno plno modrobílých květů. Gwendolah se usmívala. Té noci byli jen
ženou a mužem. Čarodějka a upír se na chvilku někam vytratili.

Druhý den ji doprovázel k hradbám. Gwendolah ho na rozloučenou políbila.
„Příští rok se budu na další ples moc těšit.
A… možná se Salali jednou vrátí…" dodala tiše.

Bolverk se usmál.
Naposledy ji objal.

„Díky."

Musela se moc držet, aby nezačala okamžitě plakat. Jakmile dosedla do kočáru a zabouchla za
sebou dveře, rozplakala se.

„Nádherný ples, moc jsem si ho užila. Příští rok pojedu zase."
Salali nechápala. Ona plesy nesnášela, bylo to pro ni naprosté utrpení. Dívat se na všechny ty obličeje a hlavně tančit s ním.
„Vzkazuje Ti, že Tě moc miluje a můžeš se kdykoli vrátit. Byl by rád."
„To opravdu řekl?"
„Neřekl, ale chtěl…"

„Gwendolah, pro mě to byla hrozná noční můra, jsem Ti moc vděčná, že mohu zůstat s vámi.
Byla jsem slepá, tu modrobílou kytice mně nosil každý rok, vždy jsem ji vyhodila a jednou
dokonce rozdupala. Nevěděla jsem, že mně chtěl pomoci."
„Já vím. Vím, co cítíš, prošla jsem něčím podobným. Jen přemýšlím, co je šílenější nápad,
zda se vzdát svých schopností na planetě upírů nebo na planetě, kdy byly čarodějky za
dávných časů pronásledovány a upalovány."

Večer se konala slavnostní večeře na počest přijetí Gwendolah mezi Tři nejvyšší čarodějky.
Během oslavy se šla Gwendolah projít k jezeru, dívala se zamyšleně do hlubin.
Cítila, že k ní jde Jezabel.
Nemusely mluvit, jejich myšlenky se propojily.

Kráčely směrem k domu.
„Stejně je to divné. Když jsem vyrůstala na Modré planetě, slýchala jsem mnoho ukrutných a
strašidelných historek o upírech. Moc jsem se jich bála, dokonce jako malá jsem si dávala
pod polštář česnek." Zasmála se Gwendolah.
„Máš pravdu, je to trochu paradox, protože žádný upír nikdy na Zemi nevkročil."

Zvonivě se smály.
Už se rozhodla. Vybrala si Gwendolah jako svou nástupkyni.


 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz