Jsou chvíle kdy člověk žije životem plynoucím s časem. Tyto chvíle tvoří většinu času našich životů a nazývají se životem samotným. Jsou ale také chvíle, kdy se svět okolo nás zastaví a my se dostaneme do myšlenkovitého "transu". Přemítáme právě o oné chvíli a možná se pozastavíme nad tím, co z ní zbude za sto let. Zůstane něco z toho neopakovatelného děje? Vryje se někam? A když ano, tak kam? Existuje něco věčného, stálého a neměnného? Stejnou otázku si kladli sofisté ve starém Řecku, v jejihž čele stál Platón se svým Světem idejí. Stejnou otázku jsem si položil i já a to, divte se nebo ne, nad sklenicí kofoly v jedné Středověké krčmě...

Byla to přesně ta chvíle, kdy všichni ostatní měli v sobě už nějaký ten kousek a já měl tu jedinečnou příležitost přemýšlet o daném okamžiku s větší hloubkou než mí milí kamarádi. Nic z nás nezbyde, pomyslil jsem si. Byla to skličující pravda. Nebo to pravda nebyla? Co je to pravda? Veritas, true, pravda? Jaký je přesný obsah tohoto slova? Vystihuje něco co má svůj pevný obsah nebo popisuje aktuální vjemy naších smyslů? Smyslů, které nás tak často klamou, zastínají skutečný svět, jež můžeme vidět pouze rozumem - často taky slepým. Co je stálé, nadčasové a zcela vymykající se z našeho hmotného prostoru? Musí přece existovat něco co ve své struktuře nemá položku čas. Čas je také struktura, obsahující 3 položky: začátek, konec a plynulost. Řekl bych, že čas je procesorem prostoru a hmoty. Ale to se záměrně snažím vyhnout odpovědi na jednu z předešlých otázek.

Nadčasové jsou jen a pouze myšlenky. Nadčasové jsou proto, poněvadž nejsou umístěny v našem časoprostoru, nýbrž ve svém paralerním světě - Světě myšlenek. Na rozdíl od časoprostoru, u kterého není známá jeho velikost a případná stálost, je Svět myšlenek stálý už proto, že nespadá do času. Nezná tedy nic jako začátek a konec, který by ho mohl ohraničovat. V tomto se Svět myšlenek podobá myšlence Boha, ale k tomu později. Velikost tohoto světe ja konstantní a rovna nekonečnu. Neexistuje nic, co by v něm nebylo a obsahuje vše co by být mohlo. Říkám vše co by být mohlo, ale proč? Svět myšlenek si musíme představit jako elementární, nezávislou složku existence samotné. Ovšem není to existence v hmotném slova smyslu, je to existence speciálna, které si můžeme zjednodušit tím, že si ji představíme jako mysllátku - hmotu myšlenek. Tato mysllátka pak tvoří nekonečně obsáhlou šablonu světa. Podle této všeobsáhlé šablony se pak řídí náš časoprostor. Vše je jen otisk ze šablony, někdy jedinečný, nekdy mnohonásobný.

Kdybychom chtěli pokračovat v analogii s naší hmotou, museli bychom si říct, že mysllátka je typu pouze jednoho. Není v ní žádná "tabulka prvků mysllátky". Konec konců i atomy se skládají ze stejných částic, akorát v jiném uspořádaní. To samé platí i o částicích částic. Myšlenka je daná počtem a uspořádaním mysllátky, přičemž je možná fúze několika typů uspořádaní v jedno super uspořádání. Opět analogie s hmotou: mějme atom kyslíku (O) a atom uhlíku (C), když tyto atomy sloučíme vznikne nová hmotná struktura - CO. Ta má specifické vlastnosti, alespoň v oblasti chemické. Stejně tak je tomu se skládaním mysllátky, která má jednotný typ. Nejdůležitější roli zde hraje právě ono uspořádaní, kterých je ve Světě myšlenek nekonečně mnoho. Zde analogie s chemickými vzorci nejde aplikovat, protože CO zůstane vždy oxidem uhelnatým. Spíše bychom jsme si to mohli představit na 2 kostičkách lega, někonečně velkých. Zde by byly permutace také nekonečně rozsáhlé, stejně jako u kombinování mysllátky.

Jak už jsem jednou naznačil, Svět myšlenek je nekonečně velkou šablonou světa jako takového - čiré existence. V našem prostředí časoprostoru se Svět myšlenek projevuje naprosto všude. Všechno jsou jen ražená písmena z oné nekonečné abecedy. Jestliže mysllátka Časoprostor je tvořena mysllátkou Čas a mysllátkou Prostor, pak náše prostředí (či náš svět, chcete-li) je "pouhým" stínem, vrženým z této šablony. Přičemž mysllátka Časoprostor otevírá (analogicky s naším prostorem) nový rozměr ve Světě myšlenek. V tomto mysllátkovém časoprostorovém rozměru pak existujou mysllátky popisující průběh (plynutí času) našeho světa - tzv. myšlenka plynutí. Rozměr Časoprostor, pak dal svou fúzí vzniknou zákonům jež mají těsnou souvyslost s oběmi mysllátkami Času a Prostoru (například zákony fyziky, chemie, atp.). Celkový obraz pak vypadá jako strom. Kořenem je Časoprostor, který nechává vyrůst kmen (mysllátku) energie, dále hmoty a souběžně s těmito složkami pak také způsobem jejich uspořadání a principu (fyzika). V místě kde se začíná strom dělit jsou pak myslcelky chemie. Tak bychom mohli pokračovat donekonečna. V našem stromu jsou tak otištěny veškeré možné kombinace hmoty, včetně nekonečně mnoho definic člověka. Zde bych se rád pozastavil.

Existuje-li nekonečně mnoho definic člověka (včetně povah), pak máme to štěstí, že jsme "otiskem" jednoho písmenka z této nekonečně rozmanité lidské šablony. Písmenka jež je samo o sobě zdrojem dalšího rozměru naších potomků. Můžeme tedy říct, že každý člověk je věčný, neboť jeho písmenko šablony je věčná a tak i celá jeho existence. Hmota je nic, myšlenka je vše. Zkrátka: zemřu-li, zmizí pouze vržený stín mysllátky Já z toho světa. Což ovšem neznamená, že mysllátka Já nemůže být znovu otištěna.

Na začátku jsem take zmínil myšlenku Boha. Doměnka, že Bůh je "jen" další mysllátkou je vcelku logická. Ačkoliv se bojím následků, které to přinese v případě, že jsem se ve všem mýlil. Předstoupím před Boha a ten se mě zeptá:,,Tak co, pořád věříš, že jsem jen pouhá myšlenka?" A budu nahraný, ale to je jiné téma :)

Pokud zažíváte pocit úzkosti, snad není na místě. Je docela možné, že souhrnem existence světů je právě Bůh. Nebo jinak a stáje stejně: Bůh = existence. Byli jsme hold obdařeni schopností propojení se Světem myšlenek a dokonce jsme byli schopni vyvynout jazyk, jež by určité mysllátky dokázal popsat v konkrétní podobě: matematiku. Nebyla by například představa o tom, že Newton "ukradl" z mysllátkového rozměru Fyzika některé mysllátky, které pak převedl do matematiky? Nebo jinak: natáhl hrábky do mysllátkového rozměru shrábl ony zákony do své hlavy?

Ať tak či onak, mi zůstaváme lidmi. Těší mne, že jste dočetli až jsem a chovám naději, že alespoň někdo pobral moji představu o světě, tak jak si jej představuji také já. Všichni si užívajme ty překrásné stíny mysllátky jako láska, krása a rozum, neboť bychom je mohli nazvat krásnými plamínky ve Světě myšlenek. Nezbývá mi, než se s Vámi rozloučit: nashledanou!