Její rodiče byli zrovna na dovolené a ona v teple a pohodě svého křesla poslouchala, jak krásně v krbu praská oheň. V tom někdo zazvonil. Otevřela dveře a v nich s naprosto neutrální výrazem stáli dva uniformovaní muži, kterým v chabé záři světla z chodby skoro nebylo ani vidět do tváře.

„Jste slečna Kropová, Simona Kropová,“ zeptal se jeden z nich.

„Ano,“ odpověděla s ne příliš jistým hlasem.

„Je nám líto, ale oba vaši rodiče dnes zemřeli při hromadné nehodě v Alpách. Pravděpodobně se stejně jako ostatní předčasně vraceli z dovolené, kvůli nedostatku sněhu. Váš otec byl mrtev na místě. Vaše matka zemřela při převozu do nemocnice. Je nám to líto. Můžeme vám nějak pomoci?“

Simonu polil studený pot, nebyla schopná nic říci. Z očí ji vyhrkly slzy a její krevní tlak naprosto vypověděl službu. Probudila se až druhého dne v nemocnici.

„Nebylo vám v poslední době špatně?“ To byla první otázka, kterou ji oslovil neznámý muž v bílém plášti.

„ Ano, bylo…často…hlavně ráno…proč?...Kde to vlastně jsem?“

„Jste v nemocnici, přivezla vás včera policie, prý jste se jim zhroutila ve dveřích. Vidíte, málem bych zapomněl, mám pro vás jednu radostnou zprávu, jste ve druhém měsíci těhotenství.“ Simonu v tu chvíli přestala naprosto trápit smrt rodičů. Opět ji polil studený pot a zbledla jak stěna.

„No tak, tak tragické to snad nebude,“zlehčoval trochu doktor.

„Nechápete to, včera jsem přišla o rodiče a dnes tohle, je toho na mne moc.“

„Tak to mne mrzí, ale máte snad přítele, ten se snad postará, je to přece i jeho radost, ne?“ Simona si vůbec nebyla jistá. Nevěděla co bude dělat. Kdo se o ní postará, kdo jí bude pomáhat. Když se vrátila z nemocnice, čekal ji její přítel u dveří. Padli si do náruče. Simona mu vše řekla, myslela si, že to tak bude lepší, nechtěla před ním nic tajit. Věděla, že by to stejně ničemu nepomohlo. Sama byla překvapená, s jakou lehkostí to její přítel vzal. Vůbec z toho nic nedělal. Pak ale řekl něco, čemu sama nemohla uvěřit.

„Však co, není to přece tak staré, abys nemohla jít na potrat. Co bys s tím teď stejně chtěla dělat?“

Tohle ji zahýbalo žaludkem, se slzami v očích svého přítele vyhodila z domu. Už s ním nechtěla mít nic společného a on se jí už nikdy neozval. Jít na potrat, tohle by nikdy neudělala.

Simoně však nastali těžké chvíle. Učty se jen tak nezaplatí a její problémy ve škole překračovali všechny meze. Nevěděla co dál. Nakonec musela chtě nechtě opustit dům a najít si něco menšího. Marně se pokoušela hledat práci. Vždyť kdo by vzal těhotnou holku, která navíc nemá ani střední školou. Teď bydlela v takovém malém bytě, kde jí tak tak že tekla teplá voda. Peníze z prodeje domu začali neúprosně mizet. Do toho všeho se narodila Terezka. Tak ji pojmenovala, po mamince.

V té době však Simona již nebyla sama. V domě, kde žila, poznala jednu starší paní, která jí pomáhala. Rychle si tak našla práci. Nebylo to kdoví co, ale byla to práce a na přežití to stačilo. Nechtěla však starou paní zatěžovat a po zkušenostech, které zažila, jí bylo jasné, že ani „tetička“ tu nebude dlouho.

Spoustu času váhala, přemýšlela, nechtěla, měla přece svoji hrdost. Jenže jak Terezka rostla, její nároky byly stále větší a větší, Simona ji prostě nemohla odmítnout. Vždyť kdo by odolal sladké, sotva roční holčičce.

Pak se jednoho dne odhodlala. Sedla si před zrcadlo, lehce se upravila, oblékla a vyrazila ven. Nevěděla ani jak, ale najednou seděla na zadním sedadle černého luxusního auta, svlečená, smutná. Ten pán byl docela milý, dal jí hodně peněz. Do té doby ani nevěděla, jakou má vlastně cenu.

Když vystoupila, už nemohla. Nebyla schopná to udělat znovu. S pláčem a obrovským pocitem viny a studu se vracela domů. Nikomu nic neřekla, snažila se být potichu, přeci jen už byla noc a tetičku nechtěla budit. Jen zkontrolovala Terezku, jestli je v pořádku. Když se pak v koupelně podívala do zrcadla, okamžitě odvrátila oči. Nebyla schopná se sama na sebe podívat.

Pak se ale podívala do kapsy a zkontrolovala obnos peněz. Cosi ji zahřálo, věděla, že teď bude mít Terezka nové botičky, že bude mít celý týden co jíst a tetičce bude konečně moci splatit část svého dluhu. Najednou už se na sebe mohla podívat v zrcadle, ale stále to nebyl nijak příjemný pohled.

Snad ještě jednou, dvakrát, aby tetě splatila dluh, koupila to nejnutnější pro Terezku a pak už snad dlouho nebude muset.

Když to udělala po čtvrté, po páté, začalo se jí to hnusit. Nejen to, ale i ona sama. Sama sebe nemohla vystát, nemohla žít se svým svědomím.

Když šla druhý den nakoupit, snad z nerozvážnosti nebo pro slzy v očích, udělala krok, dva.., třetí ale nedokončila. Ozvalo se prudké skřípění brzd, náraz, rozbilo se nějak sklo, pak tichý tupý zvuk, to když tělo dopadlo na zem…už nikdy se nebude muset obětovat, nebude se muset trápit, už nikdy neuvidí Terezku a její úsměv za každý cukřík nebo pusu co jí kdy dala. Už nikdy víc pro ni nebude muset…