Ty vyspělá slečna, já malý kluk, koukáme se do očí, hledáme maltu...
Ach jo, to co jsem Ti psal, nevím jestli to dokážu znovu,
protože ohromně zuřím a jsem smutný zároveň. Vše se mi smazalo a
ztratilo v nenávratnu. Prostě není, proč? Kam se to podělo, proč
nefunguje tlačítko zpět, proč mi život dává lekci i v tomto virtuálním
světě? A proč musím mít zase hlad a nechce se mi jíst? To chce klid,
vždyť jsem ve vyhřátém domě s bílou fasádou a klavírem uprostřed
pokoje.
Krása a bělost, neposkvrněnost versus opadaná omítka až na cihlu. To, co celé stavení utváří. S maltou.
A přitom si nejsou vůbec podobné. Jednou omítka odtrhne se a na svět
vykoukne čistá cihla.. Pozná déšť, slunce, vítr, to vše krásné, co ji
zároveň drolí. Opadnout omítku. Ale.. tobě se to stalo. I za cenu že se
budeš drolit. Nejvíc to, co tě pojí s ostatními, malta. Ne, nezůstaneš
sama, je tu pořád slunce a déšť. Časem nebudeš hranatá, ale vytvarovaná
životem, třeba jako oblázek, uchopí Tě malé dítě a nakreslí skákacího
panáka, který neuhne, když se mu podíváš do očí. Nakreslí to, čemu
důvěřuje, s čím si může hrát... Malta?
Oči na výši Ta' Dmejrek,
u nás v rovině. Vidíme oba. Někdo možná posprejoval naše zdi a my
vypadli. Ne, pod nacistickým znakem ne. To nejsem já ani ty. Jen.. tam
venku za zdí a narůstajícím věkem vše plyne rychleji, než se zdá. Když
se otočíš, jako bys za sebou neviděla nic. Musíš se zeptat ostatních,
kterých už ses vlastně zeptala - jsem tady vůbec? Jistě že, jen si to
sama nestíháš uvědomit. Utíkáme rychleji a rychleji, abychom se na
chvíli zastavili. Jenže, zastavit se nedá. Jen v myšlenkách. Prý
neznají čas.
Stojíme na křížovatce. Podzim je tady, zelená nás
opouští. Ale, zase příjde, počkáme si, to ano. Při pohledu z dáli na
semafor, ucpanou cestu a rozhodnutím kam jet dřívějším, než vůbec
rozcestí viděla, se zdá být svět absurdní. Ale je to on, a věřím, že
zbrkle neujedeš, budeš silná, a zařadíš na zelenou.
Ty vyspělá slečna, já malý kluk, koukáme se do očí, hledáme maltu...
Histes
---
Z
čistě sobeckých důvodů bych přispěla větou o tom, jak je úžasná, jak
nádherně dokáže psát o věcech, které napsat s pocity, co existují ,
vlastně ani nejde. Byla by taky o tom, jak dokáže dát radost
ostatním... Ale protože mám ruku v sádře, tak nebude nic . Snad
jen... Všechno nejlepší a hodně štěstí a ještě více lásky než máš
teď... :-)
Kristýna M
---
Milá Čestná Redaktorko,
buď
nadále tou silnou dívkou, co píše o lidských osudech, co nestojí ve
stínu, před sluncem nekryje si tvář stínítkem, nehyzdí se očními stíny
a nebojí se vyjít si bosá po dřevěném plotku. Buď nadále svědomím mé
víry v Jednorožce. Ani nevíš jak jsi vlastně silná Anit.
Tvůj Bílý Stín
---
Anitka.
Kouzelný skřítek z říše snů...Zatím jsem neměla to štěstí poznat ji
osobně, ale i tak jsem si jí oblíbila. Nejdřív skrze její krásnou,
zajímavou a vždy uchvacující práci na postřehu, potom přes krátké
vzkazy na icq a jednou snad přijde i ten den, kdy se jí budu moct
podívat na živo do těch jejích nadpozemských očí...Ona sama říká, že se
lidé těch očí bojí, ale já mám strach ráda, ráda si s ním hraju a i
kdybych věděla, že mě ten pohled vyděsí, stejně bych to riskla a topila
se v modři těch jejích oken do duše.
„Musím se přiznat, že tě
vlastně neznám Anitko, ale stejně tě mám moc ráda a záleží mi na tom,
aby jsi zůstala taková jaká jsi, aby jsi byla v rámci možností šťastná,
aby jsi neztratila touhu snít a hlavně...aby ti Rachel neubližovala.
Stejně jako ty mám teď díky Postřehu tolik důvěryhodných a milujících
přátel, že bych nikdy nevěřila, že je to skrze net možné. Ty patříš
mezi ně a přála bych si, aby to tak zůstalo, abych tě mohla lépe
poznat. Měj se krásně andílku, létej,trap se, raduj, směj, plakej,
padej...my ti vždycky pomůžem vstát :o)“
Kolibřík
---
Je
toho asi moc, a je to moc těžké něco sem napsat, protože ty určitě víš
všechno, na co já myslím. Kdysi jsem ji brala jako "jen" kamarádku a
později jsme se trochu více sblížily (viz. kausa Karolína). Jenže
bohužel následoval můj odchod na gymnázium. Nebo možná naštěstí protože
jinak bych vůbec nepoznala co v ní je. Po roce odchodu ze ZŠ mi
zazvonil mobil, byla to Anča(tehdy ještě). Domluvily jsme se spolu a
vyrazily jsme ven, povídaly jsme si a začaly jsem se scházet čím dál
častěji. Najednou jsme měly "svá" oblíbená místa (splav, lom), "naše"
věci o kterých jsme se bavily( to divné na druhém břehu řeky, kýčovitý
dům s věžičkou).
Jsem strašně ráda že jsem ji poznala, protože
je to skvělá dívka(ted už Anit). Konečně začíná být silnější, poznala
lidi kteří ji mění život a je opravdu nadaná a bláznivá. Jelikož se mi
o ní tak špatně píše, protože všechno už ode mě ví shrnu to do pár
slov: Skvělá dívka, vstupujicí lidem do života, ne aby tam po sobě
nechala prázdné místo, ale aby lidem pomohla. Anděl, světlo na konci
tunelu,a motýl s těmi nejpestřejšími křídly.
Děkuju ti za všechno co jsi pro mě udělala, mám tě nejradši ze všech a nevěř tomu jestli nechceš, ale je to tak.
Padesátka--tobě pro radost.:-P
PS: Neboj, jestli chceš tak já už budu do lunaparku jezdit jenom s lidmi, které chci zničit.:))
