Pomačkaná organza prošedivělého nebe nevybíravě a bezostyšně osahává štíhlé komíny. Nakonec -  zhrzená jejich nezájmem – unaveně klesá na  jitřní mlhou zdrogované a ke všemu lhostejné střechy…

Patchworky podzimu, ve spěchu, ale vkusně spíchnuté z uklidňujícího okru, vyzývavě  krvácející červeni, arogantního bordó a decentní hnědi padajícího listí, odevzdaně leží na zaprášených asfaltových chodnících…

Lidské kroky bezděčně trhají patchworky na cáry. Někdy  - kdo ví proč  - ta nebo ona noha kopne do nich úmyslně … Jak ten čínský generál do mandaly ve filmu „Sedm let v Tibetu“. Lidé spěchají po vyšlapaných cestičkách  … Lidé spěchají pořád a rádi … Vlastně ze všeho nejraději spěchají … Odkud a kam vedou ty cestičky? – Od startu k cíli? … Od naděje ke zklamání? …  Od zklamání k naději? ... Od touhy k naplnění? … Od osudu k osudu? … Anebo odnikud nikam? ...

Podzim se směje paprskem studeného slunce, trhá ze stromů  prokřehlé listy a  hravě  přikrývá trapnou nahotu asfaltového prázdna dalšími a dalšími autorskými díly…Umělec…

Jaký klid se zmocňuje mé duše, když si vzpomínám na dětství!  Věřím, že barvou dětství je barva vody ve studánce, chutí dětství je sladká chuť malin a jeho vůní  je vůně  spadaného podzimního listí…Duše je najednou průzračná… Ale málokdy o tom mluvím… Protože to nikoho nezajímá a nikoho se netyká… Je to totéž, jak vyprávět  svoje sny…

Opatrně našlapuji na paletu podzimu, prohlížím si barvy a tvary  a rozmrzele si všímám  popraskané asfaltové díry v patchworku… Zahanbeně uhýbám pohledem, jako bych shlédla něco nepřístojného… Není těžké milovat to, co je krásné. Pochopit a přijmout škaredé, odporné a hnusné – to je složitější úkol…

Země, zavěšená ve vesmíru na  teňoučkých nitkách gravitace, mlčky předvádí svoje dokonalé piruety a fuete.  Neví nic o agónii podzimu. Vůbec neví, co je podzim…K čemu by jí to vlastně bylo?… Dívám se na ni z dálky… Shora? Nebo zdola?... Pokouším se vykročit,  natahuji ruku, abych ji pohladila, nebo se aspoň dotknula… Chci se přiblížit k té nebezpečné hranici, kde se nereálné setkává s reálným…

Podzim ždímá ze šedi nebeské organzy olověné kapky deště. Ty se tříští  o okenní parapet  a zanechávají po sobě jen marnivou ozvěnu….

Maliny…chechot podzimu… tančící Gaia… Usínám…