Co je to smrt? Je to konec? Konec všeho? Co bude po ní následovat? Tma? Smrt je všude a můžeme se s ní setkat prakticky kdekoliv. Nikdy nevíme, kdy si přijde právě pro nás. Smrt je vlastně konec našeho pozemského putování, ale co následuje po ní, to nikdo z nás neví.

Různá náboženství nám přinášejí své výklady o smrti a posmrtném životě. Například křesťanská víra učí, že člověk, který žil podle Božích přikázání, má naději, že se dostane do nebe k Bohu, kde bude čekat na vzkříšení a život věčný. Ale je to pravda? Nebo to je jen útěcha pro lidi, kteří ji potřebují? Smrt je vlastně skutečnost, která přináší nám pozůstalým jen bolest a smutek ze ztráty někoho blízkého. Málokdy pomyslíme na to, že smrt může být i pro některé lidi  vysvobozením z nepředstavitelných bolestí. Je to zvláštní, říct, že smrt může být vysvobozením. Jde tady asi o úhel pohledu. Většinou, když slyšíme od nějakého trpícího člověka, že by raději zemřel, osočíme se na něj a řekneme mu, že je sobec a slaboch, protože chce vše vzdát a nás tu nechat samotné. Ale sobci nejsou oni, ale my, protože se díváme jen na to, jak by bylo nám a nemyslíme vůbec na ně. Ale co z toho všeho vyplývá? Nejspíš to, že smrt není jen něčím hrozným, čeho se lidé bojí, ale může být i výše zmiňovaným vysvobozením.  Někdo se smrti bojí, někdo se s ní smíří a někdo si jí dobrovolně zvolí. Proč si člověk dobrovolně zvolí něco takového, jako je smrt? Co nebo kdo může za to, že člověk raději volí smrt než život? Může za to svět? Společnost? Často slýcháme z úst lidí, že svět je krutý, nesmyslný a že jediným východiskem z této beznaděje je smrt. Proč? Proč nebojují za lepší zítřky? Proč to všechno chtějí hned vzdát? Napadá mě jen jediné vysvětlení. Pro takové lidi asi není nic horšího než život na této planetě. Někteří zase nechtějí odejít, ale musí. Bojují do posledního dechu a prohrávají. Smrt nejde totiž obejít. Nebo myslíte, že ano?

Smrt je mocná „paní“ a ta si nevybírá. Bere si s sebou bohaté i chudé, mladé i staré a neptá se, zda může. Nejde ji uplatit a ani uprosit. I když…… Znám jeden případ, kdy se už jen čekalo, kdy srdce skončí se svou prací. Odpočítávaly se poslední minuty, všichni plakali a v duchu se modlili a prosili a nejspíš byli vyslyšeni, protože přežil. A ptali se ho všichni, co jsi viděl, co jsi cítil, ale nepamatoval si to. Nejspíš lidé nemají vědět, co je čeká. Nejhorší snad je to, že zaútočí ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. A připraví vás o někoho, koho jste moc milovali, koho jste si velmi vážili, pro koho jste žili. Zanechávám tady jen vzpomínky a mokrý kapesník. Smrt je nejhorší nepřítel. Nemyslíte?