.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

 .: Online
Stránku si právě čte 11 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Co je pravda?
(ze dne 06.12.2006, autor článku: Doriana)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Co je pravda?
Troška filosofické teorie na téma otázky staré jako svět a přesto v dnešní době částečně přehlížené... co je vlastně PRAVDA?

 

Téma Kategorie pravdy ve filosofii, (tak zní oficiální název pro školní účely) mě zaujalo z několika prostých důvodů. Tím nejhlavnějším je pravděpodobně fakt, že definicí pravdy jsem se sama již mnohokrát zabývala. Můj otec ve mně vychoval filosofa procvičováním hesla, že nejdůležitější je všechno zdůvodnit. Takže jsem strávila dětství a dospívání zdůvodňováním. To mě pochopitelně přivedlo na myšlenku definice pravdy a pravdivého tvrzení. Zvláště, když jsem byla nakonec, s poněkud zvráceným smyslem pro humor, schopna logicky vysvětlit naprosto nelogické tvrzení. Jaká je tedy pravda? Tato seminární práce mi poskytla záminku, pro hlubší bádání.


CO JE PRAVDA

Pravda (řec. alétheia, lat. veritas) je filosofický termín, jímž se označuje základní hodnota poznání. Určení této hodnoty je pak závislé na postoji filosofa.
Protagóras se domníval, že pravda je záležitost bytostně subjektivní, relativní („tón pros ti einai tém aléteian“). Sokrates, Platón, Aristoteles hájili myšlenku objektivní pravdy, založené na absolutní platnosti, tzv. prvních principů.


PRAVDA VE FILOSOFII

Jako první vnášejí do filosofie otázku pravdy Sofisté. Chápali ji jako určitý stupeň shody vědomostí se objektivní realitou. Pravda je podle nich relativní a individuální. Spojovali ji s úspěšností – pravda je to, co přináší užitek. Otázka pravdy však prolíná filosofii jako kořeny hlínu už od jejího prvopočátku. Přestože byli Sofisté první, kdo se pokoušel definovat samotný pojem pravdy.
Často se však v určitých směrech na definici neshodli. Protagóras tvrdil, že žádná pravda neexistuje, každý člověk má tu svou a není jedna závazná pro všechny. Sokrates zastával však teorii, že otázka pravdy a otázka objektivní skutečnosti, která je na nás nezávislá, spolu úzce souvisejí. Vyslovit pravdu znamená vyslovit to, co je.
„Na filosofii je heroické to, že se neptáme: Čemu dám přednost? Co mi pro tuto chvíli vyhovuje? Ale: Co je pravda? A to nezávisle na mých libostech a nelibostech. Jinými slovy: Co je to, co je?“  Jak ovšem může někdo namítnout, učitelé současného myšlení stále opakují, že pravda je ne jedna, ale mnohočetná, že každý má svou pravdu …atd. Hledejme a nalezneme. 
   Dnes nazývají objektivnost pravdy, tj. skutečnost, že objektivní realita je nezávislá na našich rozmarech, zálibách a nechutenstvích, integrismem . Není to samozřejmě totéž co objektivnost pravdy. Je to nesmyslná snaha vnutit pravdu silou a přinucením.
„Pravda, jinými slovy to, co je, se obrací k rozumu, a rozum je ve svém souladu s pravdou vždycky svobodný.“  Rozum má vždy svobodu hledat a nehledat, souhlas rozumu s pravdou je svobodný. Lidský rozum nelze k ničemu nutit a zde nalézáme onen zdroj subjektivních pravd.
Hovoříme nyní o soudobém hledání definice, či definic?, pravdy a stejně se točíme ve stejném kruhu z dob Sofistů, Aristotela, Platona a jeho žáka Aristotela.


OBVYKLÝ POJEM PRAVDY

Pravost a pravda tu znamenají sladění dvojím způsobem: souladnost věci s tím, co se o ní předem míní; soulad toho co je ve výpovědi míněno s věcí.
Tomuto podvojnému charakteru sladění dává vyniknout tradiční vymezení bytostného určení pravdy: veritas est adaequatio rei et intellectus. To může znamenat: pravda je shoda věci s poznáním nebo také pravda je shoda poznání s věcí. Oba pojmy bytostného určení veritas míní vždy, že se něco řídí a spravuje něčím jiným, a tak chápou pravdu jako správnost.
Musíme se potom ptát, zda je vůbec zapotřebí nějakého zvláštního odhalování bytostného určení pravdy. Není už dostatečně představeno v obecně platném pojmu, nerušeném žádnou teorií a chráněno svou naprostou samozřejmostí? Pokud tedy pojem pravdy omezíme na pravdu větnou, setkáme se tak zároveň se starým, byť nikoli nejstarším, myšlenkovým podáním, podle něhož je pravda soulad výpovědi s věcí. Co tu na výpovědi zůstává ještě sporné – za předpokladu, že víme, co soulad výpovědi s věcí znamená… víme to?


TEORIE TŘÍ ZÁKLADNÍCH PRAVD

F. Vojtek (Kritika) zdůrazňuje, že otázku schopnosti pravdy můžeme rozřešit jedině pozorováním rozumu v činnosti. Praktické připodobnění by znělo jako, že o schopnostech oka vidět se přesvědčíme jen tak, že se prostě díváme.
„Teorie tří pravd učí, že každý soud je doprovázen vědomím tří pravd: schopností poznat pravdu, principu sporu, vlastní existence. Poukazem na tyto pravdy je podle dogmatiků problém hodnoty poznání vyřešen.  Jestliže však vědomí skutečně implicitně  obsahuje v každém soudu tři základní tvrzení, která se spontánně vnucují jako pravdivá, pak přece kritickému teoretikovi poznání zbývá otázka, zda je toto spontánní vědomí spolehlivé.“
Ve slovníku W. Bruggera konstatuje autor hesla „Teorie poznání“ de Vries petitio principií , ve kterém se rozum ocitá, když má vyřešit svou způsobilost k pravdě. Dostáváme se zde k pojetí, podle něhož pravda nenachází své poslední odůvodnění v důkazu, ale v bezprostřední evidenci, v ukazování bytí. J. Letz (Téoria Poznani, s. 200) tvrdí, že nemůžeme dospět k nějaké absolutní jistotě, která by se zakládala na neotřesitelném důkazu. Něco takového by vyžadovalo základní, nepochybně pravdivou tezi o jistotě. Ta prý však neexistuje. Můžeme tedy mluvit jen o „pravděpodobné jistotě“.


POJETÍ PRAVDY

„Cílem poznání by mělo být dosažení ‚pravdy‘.“  Ačkoli se jedná o základní požadavek, na to, co je „pravda“, se názory rozcházejí, takže se postupně utvořilo několik různých teorií pravdy:

Ontologické pojetí pravdy – některé koncepce chápou pravdu jako stav jsoucna samotného, který nijak nesouvisí s našimi aktivitami k získaní poznání. Být pravdivý vlastně znamená něco jako být pravý, být úplně nebo dokonale.  Bývá míněno, že se dokonalé a pravé bytí ukáže samo od sebe (skrze nějaké zážitky), ale vlastně bez našeho přičinění. Toto pojetí pravdy zastávají (ve větší či menší míře) mimo jiné např. Platón, někteří středověcí myslitelé a v moderní době např. Heidegger a existencialismus.

Korespondenční teorie – její zastánci se domnívají, že označení „pravdivý“ může příslušet pouze vztahu našich poznávacích aktivit k realitě. Přísluší rovněž něčemu, co není zcela závislé na našich poznávacích aktivitách, ale nikoli jen samotnému jsoucnu. Klasická formulace pochází od Tomáše Akvinského: pravda je shoda věci a rozumu.
Zjednodušenou obdobou této teorie je tzv. Teorie odrazu. Jejím původcem byl už Demokritos a která se rozšířila zejména v marxismu.

Koherenční a konsensuální teorie – tvoří třetí skupinu teorií. Pravdivé je zde to, co je jako takové uznáno na základě předem stanovených podmínek nebo se souhlasem ostatních poznávajících subjektů. Koherenční  teorie - vlastnost „být pravdivý“ vyhrazuje pouze výrokům, a navíc jen těm, které nejsou v logickém sporu s jinými. Konsesuální  teorie - prohlašuje za pravdivý takový poznatek, který je uznán a potvrzen společenstvím různých subjektů. Její součástí je např. i známý pragmatismus. Podle jeho představitele W. Jamese je pravdivé to, co je uznáno jako prakticky užitečné a vedoucí k cíli.

Na problém pravdy lze nahlížet nejen z hlediska kritéria, ale např. z hlediska její platnosti, trvalosti či závaznosti. Může pak být absolutní (tzn. věčná, úplná, popř. nezávislá na podmínkách poznání), subjektivní nebo objektivní. 

Podle stránky, ke které se hlavně přiklánějí, lze pak rozlišovat gnoseologické směry: absolutismus (dogmatismus) – ten odmítá diskutovat o tom, co uznává za pravdivé; a relativismus, který naopak všechny pravdy zpochybňuje; jako jeho odnož bývá určován tzv. probabilismus, který tvrdí, že nelze dosáhnout pravdy, ale vždy jen pravděpodobnosti.
Soustředěným zájmem o problémy poznání se vyznačuje novověk. Předpokladem byl vytvořen rozvojem věd a vzdělání během renesance a zahájen byl obratem k subjektu a položením otázky po spolehlivém východisku vědeckých tázání. Z hlediska zdrojů poznání, které považovali za základní se rozlišují na dva myšlenkové směry: empirismus tvrdí, že prvotní je zkušenost (Bacon, Locke, Berkley) a racionalismus, který zastává názor, že prvotní jsou vrozené schopnosti rozumu (Descartes, Spinoza, Leibnitz).


NA ZÁVĚR

Čím shrnout malé bádání příliš krátké na otázku, která zaměstnává lidstvo tisíce let? Snad jen přirovnat hledání pravdy k putování za horizontem. Je to nikdy nekončící cesta. Horizont je stále stejně daleko před námi…
Musím však dodat, že pravda mě fascinuje ještě více než dříve. Mohu říci, že ji považuji za něco kouzelného, protože v sobě skrývá odvěkou stálost a přesto dokáže být proměnlivá jako odstíny duhy. Prapůvodní pravda je stále skrytá našim zrakům. Pokud se nám jednoho dne podaří pravdivě zodpovědět všechny otázky, pak bude svět ochuzen o mnoho proměn života...

 

Zdroje:
Filosofický slovník, Kolektiv autorů, nakladatelství FIN, Olomouc 1995, vydání 1,
ISBN 80-7182-014-8
Čítanka z dějin filozofie, Jan Halada, Artur Geuss, nakladatelství Mladá fronta, Praha 1978, vydání 1.
Filosofie 2. Kritický problém pravdy, Jiří Fuchs, nakladatelství Krystal OP, Praha 1995,
1. vydání, ISBN 80-85929-06-6
Otázky naší doby (Filosoficko-teologický slovník), Claudie Tresmontant, nakladatelství Barrister&Principal, Brno 2004, 1. vydání, ISBN 80-86598-94-2
Filosofie – základní problémy, Ivan Blecha, naklada-telství FIN, Olomouc 1996, 2. opravené a rozšířené vydání, ISBN 80-7182-032-6



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz