|
<<
Březen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | 1 |
2 |
| 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
| 10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
| 17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
| 24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| 31 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čte 1 člověk.
|
|
Komentáře
ke článku: Nehoda
(ze dne 20.12.2006, autor článku: Foton)
************** * **************
Nehoda
Co vše se stane dvěma astronautům, když se jejich loď odchýli od stanoveného
kurzu.
ZMĚNA! Naše průzkumná loď se z důvodu zatím neznámé poruchy v naváděcím systému srazila s velkým asteroidem.
(Možná
jsem měl halucinace z vyděšení před srážkou, ale zdálo se mi, jako bych
na asteroidu viděl obrovského pavouka s lidskou hlavou, kterému
pronikavě červeně blikaly oči a pod ním se skvěl nápis „WELCOME TO
NOTHING“. To však během okamžiku zmizelo.)
Vzájemná rychlost byla
velká, ale naštěstí loď přečkala srážku téměř nepoškozená, avšak mnohem
hůře se ovládala a navíc byla vychýlena neznámo kam. Po půl hodině
tohoto letu však termický a gravitační radar odhalil planetu, která se
zdála být podobná Zemi, a na kterou jsme přímo mířili. Rozhodli jsme se
loď pomocí ještě fungujících trysek nárazových iontových motorů navést
na oběžnou dráhu a potom se nějak pokusit o přistání.
Náhle v
protisměru prošel záblesk a my jsme ucítili slabé brnění na našich
tělech. Za pár okamžiků se to zopakovalo a z místa, kde se měla
nacházet planeta, zářil kužel silného bílého světla a loď začala
zrychlovat směrem k němu. Silně se rozezvučel alarm. Ze všech displejů
palubní desky blikaly jak pominuté nápisy „FATAL ERROR“, „HIGH DANGER“,
„TOTAL DAMAGE“ a podobné optimistické věci.
„Co se děje? Co to je?“ vyhrkl jsem.
„Vůbec
nevím. Že by nás pohlcovala černá díra? Zkontroluj přístroje a dělej
něco, sakra!“ zoufale vykřikl Shar Nuclator, jaderný fyzik výpravy.
Loď nabývala na rychlosti, ne přímo úměrně s časem, ale snad exponenciálně.
Nic se nedalo dělat.
Nic
jsem neslyšel, jen vysoký pronikavý tón, jehož výška pořád stoupala,
takže to za chvíli přešlo do ultrazvuku a já jsem jen cítil, jak mě z
toho brní hlava. Zahlédl jsem obrys planety a na ní jeden obrovský
listnatý strom, skoro dvakrát tak větší, než pozemská sekvoje.
Ten
však počal rotovat a hroutil se do geometricky přesné koule, která do
sebe „vtáhla“ tu část povrchu planety. Potom se pořád hroutila a
zmenšovala, až dosáhla velikosti bodu a už neexistovala. Nakonec
všechny přístroje „zmrzly“, na displejích se zobrazovalo něco jako
záblesky výbuchů, a my jsme už ani neviděli, jak se pohybujeme a jestli
se vůbec pohybujeme. Všechno tak hrozně splývalo. Vytřeštěně jsme se
jen dívali před sebe, beze slova, bez myšlenky, bez citu. Na nic víc
jsme se nezmohli. Potom najednou….
Mé vědomí se úplně vypnulo,
asi jako když se restartuje počítač, a já jsem si také vypnutí svého
vědomí neuvědomil, ale vnímal jsem, že si neuvědomuji vypnutí svého
vědomí. Začal jsem od „píky“ a v mé mysli se postupně skládaly: bod,
úsečka, čtverec, krychle, … a tak dále (asi to pro čtenáře bude
nepředstavitelné, ale já jsem skutečně viděl to další). Náhle jsem
proniknul celou touto nekonečnou řadou (ano, opravdu jsem celou svou
představou obsáhnul nekonečno, a to ne jen tak, jak si běžně nekonečno
představujeme a uvažujeme o něm, což jsou jen víceméně metafory, zde
jsem to skutečně procítil) a spustil se obraz a zvuk. Po chvíli
nastartovaly i čich, chuť a hmat, ale nepřicházely od nich žádné
informace.
Byl jsem v jakémsi tmavém tunelu, a pohyboval jsem se jím
vpřed bez vlastního přičinění. Dýchat jsem mohl, ale žádný odpor
vzduchu jsem necítil. Po jeho obvodu problikávaly jen proužky slabého
bílého světla. Konec tunelu jsem nedohlédl. Myšlení ani pocity se ještě
nespustily, měl jsem pouze vědomí vlastní existence. Takže jsem si tedy
ani nepoložil logické otázky typu „Co se stalo?“, „Kde to jsem?“ a „Kam
to jedu?“, neptal jsem se ani po Sharovi. Podíval jsem se na své
hodinky, avšak na digitálním displeji zářily všechny body. Když jsem
chtěl zjistit polohu, oznámilo mi to, že nemá žádný údaj. Zvláštní, ale
čas jsem vnímal. Za pár chvil mě jakési neviditelné síly začaly
zpomalovat, až jsem úplně zastavil, a prudce mě vrhly zpátky. Podařilo
se mi udělat salto a pak jsem viděl, že jsem z tunelu vyletěl do
světlejší prostorné místnosti a přistál na podlaze. Vstal jsem a
zahlédl Shara. Ležel na podlaze s vytřeštěnýma očima.
„Share. Jak ses sem proboha dostal, člověče?“
„Rád
tě vidím, Logu. Nebudeš mi věřit, ale ten světelný kužel, který nás
chytil v lodi, se pořád rozšiřoval, až nakonec pohltil vše okolo mě.
Byl jsem jen sám já a to světlo. Jasnější než tisíc sluncí. I já jsem
se stal světelným paprskem a pohyboval se jeho rychlostí c. Vzhledem ke
všemu možnému, samozřejmě. Pohyboval jsem se takto současně dopředu a
dozadu. Ale to nebylo všechno. Potom „universum“ okolo mě zkolabovalo
do reálného časoprostoru, v němž je tato místnost. Zde jsem se nacházel
ve všech možných polohách, současně. Neuvěřitelné, ale všechno opravdu
bylo tak. Heisenbergův princip neurčitosti se stal skutečností. Jednou
jsem se vážně zamyslel, a hned nato se tahle superpozice zhroutila, a
byl jsem tam, kde jsem teď. Ty jsi padal ze shora vedle mě“.
„Ty
vole“, ulevil jsem si. „Ale s tím neuvěřitelným nejsi úplně sám. V
bezvědomí jsem si představil všech nekonečno prostorových dimenzí,
mentálním zrakem jsem splynul se samotným nekonečnem – a dokázal jednu
věc, že nekončí.
Po obnovení vědomí postupným zapínáním složek
vnímání jsem se ocitl asi v nějakém časoprostorově izolujícím tunelu.
Zpětný ráz mě vyvrhnul sem za tebou.“
„Poklona andělu bizarnosti. Co více jsme si mohli v životě přát! Že?“, slavnostním tónem opáčil Shar.
„Na jednu stranu jsem rád, že už stojíme pevnýma nohama na pevné zemi“, trochu jsem ho uzemnil.
„No
jo, ale teď jsme už zase v klasické třírozměrné euklidovské realitě, a
do našich myslí se bohužel hrnou znepokojivé otázky, jako kde to
vlastně jsme, jak jsme se sem dostali, a co s námi bude. To předtím
nebejvalo.“
„To je fakt. Tak asi jsme někde v nitru té planety… Kde je vlastně naše loď?“
„Jestli jsme v minulosti, tak bude teprve vyrobena“, řekl Shar se sarkastickým úsměvem.
Pokračovali
bychom v diskuzi dále, kdyby nás nevyrušilo silné cvaknutí a slabé
zasténání. Rozhlédli jsme se kolem. Byla to prázdná místnost
kruhovitého půdorysu se stěnami, které sem tam trochu prosvítaly.
Celkově to vytvářelo dojem jako něco mezi jeskyní a moderní laboratoří.
Zvláštní ovšem bylo, že strop byl úplně uzavřen, a přitom jsem
přesvědčen, že jsem sem ze stropu spadnul.
Po detailním prohlédnutí
jsme na jedné stěně zahlédli obrazce v kruhu, které velmi nápadně
připomínaly symboly všech hlavních náboženství lidí ze Sluneční
Soustavy. Byly sice stranově převrácené, ale my jsme je hned poznali.
Křesťanský kříž, islámský půlměsíc, židovská šesticípá hvězda, východní
jin a jang, obrácenný pentagram, a několik dalších.
„No nazdar, myslíš, že je to jen náhoda? Ale docela věrohodné…“
„Znamenalo
by to dvě možnosti: Buď se sem dostali nějací lidé před námi a tohle
sem vytesali. Když se nad tím zamyslíš, tak v tom je vlastně sjednocení
všech těchto náboženství, i když si vzájemně odporují. Krásná
myšlenka.“ opáčil jsem.
„Taky jsem o tom uvažoval. Ze všech
světových náboženství vzít jen to pro člověka pozitivní a spojit to v
logický celek. Mohlo by to přinést zajímavé souvislosti a možná větší
porozumění mezi všemi lidmi.“
„Jestli se vrátíme do SS, můžeme o tom
něco napsat. No, ta druhá možnost je, že něco se nám snaží naznačit, že
ví o lidech – a třeba má s nimi nějaké úmysly.“
„Hm ano, vezmi si, proč nás sem ten světelný kužel zatáhl a co to bylo? Já bych to tu nejdřív detailně prozkoumal.“
Nyní
jsme provedli různá fyzikální měření. Radioaktivita byla na normální,
bezpečné úrovni. Teplota nějak okolo 20°C. Okolo směs dusíku, kyslíku a
dalších plynů, tak jako ve vzduchu. Souhrnem fyzikální podmínky velmi
podobné těm na povrchu Země, přátelské prostředí. Jen tíhové zrychlení
bylo o 1 m.s-2 větší, ale to není moc.
Začala zde být celkem
strašidelná atmosféra. Pořád se ozývaly nějaké rány, šramocení a
podivné hlasy, nebo co to bylo, a zahlédli jsme spoustu blesků. Po
chvíli jsme si všimli, jakoby se kolem nás pohybovaly nějaké stíny.
Jeden z nich se prohnal velmi blízko mě a doprovázel ho krvelačný řev
nějaké příšery ze záhrobí. Hned potom „zmizel“.
„No nazdar, to už vypadá jak nějací duchové. Nebojíš se trochu?“, zeptal jsem se Shara.
„Hm,
duchové, to bych nejdřív musel vědět, co to vlastně jsou ti duchové.
Tady ty světla a zvuky můžou bejt cokoli, a zcela jistě to má fyzikální
podstatu. A já se ti ani nějak nebojím, jsem ochotný prožít všechno
možné. Nebojím se ani smrti, vždyť stejně k tomu jednou všichni dojdeme
a třeba to bude velmi zajímavé a vzrušující, co víš? Nic nevíš…“
Tato slova mě velmi oslovila a pořádně překopla některé mé názory a ideály.
Nato
se zničehonic ze všech těch nesmyslů zformovala jasná červená šipka,
zakroužila nad našimi hlavami a vydala se směrem k jedné stěně.
Následovali jsme ji, ať už měla jakékoli důvody. U stěny byla malá
škvíra, kterou jsme dříve nezpozorovali. Protáhli jsme se jí, a ocitli
se v dlouhém potemnělém tunelu jakoby v jeskyni. Šipka nás dovedla až
nakonec, kde jsme vystoupili z tunelu a ocitli se v obrovském komplexu
prostorných místností. Šipka pořád svítila a vedla nás dál.
Další
cesta byla velmi složitá a nebudu ji detailně popisovat. Bloudili jsme
pro nás chaotickou změtí různých chodeb, místností a dalších
nepojmenovatelných prostor. Celé to připomínalo komplex vědeckých
laboratoří a možná i jakési město. Všude byly nějaké podivné předměty
rozličného tvaru a velikosti z neznámé hmoty, některé různě svítily. To
mohly být různé přístroje a zařízení, ovšem asi už dlouho nefunkční a
nepoužívané. Nikde žádná forma života, jen ty skřeky a záblesky, ale ty
nás provázely pořád a nic nám neudělaly, tak už jsme se nad nimi
nepozastavovali. Napadlo mě, že se jedná o nějaké mrtvé podzemní (nebo
kde to vlastně je) město, které kdysi obývala nějaká vyspělá
inteligentní civilizace, která ale už vymřela, nebo se celá přesunula
jinam a to město nechala ležet ladem. Jinak to tedy byl nádherný
romantický zážitek procházet těmito místy, i pro Shara.
Nakonec nás
šipka dovedla do podobné kruhové místnosti, ale byla mnohem světlejší,
a trochu vybavená. Nevím, čím to, ale gravitace tam byla o poznání
slabší. Ze stropu čouhaly dva sloupy zářící modrou barvou jako plazmová
koule, a na jedné stěně byla absolutně hladká, lesklá plocha, skoro bez
tření. Šipka se na ní zastavila, zhroutila se do jednoho bodu a
zmizela. Nato se začaly na stěně objevovat různé body a obrazce. Měl
jsem přitom všem zvláštní pocit, jako nikdy jindy v životě. Mohl jsem
jednat a myslet podle svobodné vůle, ale přitom jako by na mé myšlenky
něco zvnějšku působilo a říkalo jim, co a jak. Tato „pravidla“ byla
nevyjádřitelná, ale něco v tom smyslu, jako že nemám sledovat svoje
vnitřní zájmy, ale vnitřní zájmy nějakého jiného vědomí. Krásné a
depresivní zároveň.
Na stěně se zobrazovalo několik fraktálních
obrazců, např. kružnice, do které byly vepsány dvě další o polovičním
poloměru se vzájemným dotykem a v každé z nich byly vepsány další
kružnice podle stejného pravidla, a tak pořád donekonečna. Nakonec se
vše spojilo do jedné svítící koule.
Promluvil na nás neznámý hlas:
„Teď mi určitě budete rozumět. Divergoval jsem do vaší úrovně myšlení a vnímání.“
„Ééé, a ty jsi kdo?“, řekli jsme oba spoluhlasně.
„My
jsme energetické bytosti, žádná hmota, čistá energie, a to, co
pozorujete, je částečné promítnutí našich jsoucen do vašeho omezeného
časoprostoru“.
„Vás je více?“
„Asi takových 10256. To jsou ty hlasy a blesky, co tu pozorujete a velmi se tomu divíte.“
„Svatej fotone, tak tolik není snad ani atomů ve vesmíru. A nemůžete se nám zjevit celí?“
„To
není dost dobře možné. Každý bod našeho vědomí je superpozicí
rozprostřen ve všech časoprostorových bodech celého 10-ti rozměrného
univerza. Stručně řečeno, to, co nazýváte „svět okolo nás“ a „naše
myšlenky a city“je podmnožinou našich stavů. Vy jdete pouze po jediné
časové přímce, z minulosti do budoucnosti, a je to pro vás nevratné. My
si zde z vašeho hlediska můžeme libovolně cestovat dopředu a dozadu.
Ale to je jen metafora.“, řekla ta podivná bytost.
„Herr Gott, tak z
toho nejsem úplně moudrej, ale tak nějak z toho vyplývá, že to jsou
prakticky Bohové. Všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomní, tak jak zní
jedna z „běžných“ definicí Boha, ne?“ poznamenal Shar.
„No, Douglas
Adams měl pravdu, když ve Stopařově průvodci po Galaxii napsal:
„Existuje jedna teorie, která tvrdí, že kdyby někdo přišel na to, proč
tu vesmír je, a jak vznikl, vesmír by okamžitě zanikl a jeho místo by
zaujalo něco bizarnějšího a nevysvětlitelnějšího.““ připomněl jsem
jednu naši velmi oblíbenou knihu.
„Jiná teorie tvrdí, že se to už stalo, a tady máš důkaz.“
„Ať
to je jakkoli, jisté je, pokud tahle energetica mluví pravdu, že o nás
a o celé naší humanoidní civilizaci vědí skoro všechno a dokonale znají
podstatu lidského vědomí, myšlení… zkrátka obsahy lidských mozků. A my
jsme teď s nimi v kontaktu.“.
„Právě že taky můžou úplně kecat.
Slyšeli jsme jenom slova, které mohlo vymyslet cokoli. Tohle by dokázal
říct každý hňup s dávkou fantazie, který se trochu otřel o teoretickou
fyziku.“
„To je základní problém vašeho myšlení, každý fakt můžete
zpochybnit, a můžete zpochybnit i celou tuto pochybnost a všechny další
pochybnosti na ni navazující, až nakonec dospíváte k tomu, co už u vás
řekl jeden týpek jménem Sokrates, „Vím, že nic nevím“. Znáte to, že?
Samozřejmě vás teď napadne, že lze zpochybnit i tuto myšlenku o
pochybnosti. Asi vás zaujalo, že já, objekt zkoumání toho, zda jsem
pravdomluvný či nikoli, vám vlastně toto tvrdím.“ znovu se ozval
záhadný hlas a světelná koule přesně v rytmu jeho slov blikala.
„Ááááááááááuuuuuu……..“
zařval pronikavě Shar a kroutil se a zmítal v obrovských křečích.
Vyděsilo mě to, ale asi se to stalo proto, že urputně přemýšlel a tak
horoucně namáhal své mozkové závity, až z toho zkolaboval.
Že by? U takového (duševně) silného člověka?
„Co ti je, Share…“, ale dřív, než jsem stačil cokoli udělat, z koule vyšlehl na Shara modrý paprsek a on hned utichl.
„Dočasně
jsem ho paralyzoval, jinak by dostal infarkt, mozkovou mrtvici a mohl
by „skončit“. Veškerý výkon jeho procesoru, vědomý i podvědomý, dá-li
se to tak nazvat, se teď soustředil na jednu myšlenku, jeden zacyklený
soubor informačních bodů, takže ztratil kontrolu a ovládání základních
životních funkcí.“ chladně a věcně konstatoval hlas koule.
Zanedlouho se Shar probral a vítězoslavně prohlásil:
„Heuréka,
pro člověka dobré jest procítit a vstřebat do sebe energii, kolektivní
„já“ věcí světa okolo sebe a jednotu protikladů v něm. Vím o tom, chápu
to, ale nedokáži to…“
Po celou dobu jsem stál jak opařený a bál jsem se, aby to se mnou nekleplo, jako se Sharem.
Načež
koule řekla: „Vy lidé uvažujete tím způsobem, že výroky a hypotézy
přijímáte jako pravdivé anebo nepravdivé. Na tomto je i tak +- založen
váš jazyk. Ovšem, spojte dohromady pravdu a nepravdu, dva protichůdné
stavy, existenci a nicotu, váš život nabude na úplnosti a uvidíte…
Jestli máte zájem, nyní mě následujte.“
Koule se proměnila ve známou červenou šipku, která opouštěla místnost.
|
Zobrazit článek Nehoda
|
|
