Potom jsem to poprvé zaslechl. V mase monotónního klepání železa v podvozku vynikl slabý zvuk, úplně na hranici slyšitelnosti. Vystoupil jsem z kupé do ještě temnější chodbičky. Už jsem to slyšel. Je to jemný pláč. Došel jsem před to kupé a vstoupil. V rohu místnosti, v tom nejhlubším stínu, seděla s koleny pod bradou subtilní dívka. Všimla si mé přítomnosti a zvedla hlavu. Dívala se na mě těmi svými modrými slunci, jenž měla místo očí a po tváři jí tekly slzy, v nichž se zrcadlil měsíc. Přisedl jsem k ní, cuchal její vlasy, tiskl její zmrzlé prsty, hladil její mokrou tvář, tisknul k ní tu svou a škrábal ji strništěm. Usínala mi v náruči, cítil jsem slaný pach její kůže, vlhkost jejího mělkého dechu a tep její krve. Pomyslel jsem si, že je ve spánku tak krásná a nevinná, jako mohou být jen andělé. Ukolébán jejím srdcem, usínal jsem také.

Probouzeli jsme se spolu; plakala a sušila své slzy v mém kabátě, šeptala mi, kolika lidem už tak ublížila a že se bojí, aby neublížila dalším. Sliboval jsem jí, že bude všechno dobré, že se nemá čeho obávat. Tulila se ke mně a její teplo mi připomínalo něco strašně dávného, co jsem už spálil trpkou chutí alkoholu a smradem cigaret. Ani nevím, v kterém okamžiku mi vrazila nůž do zad. Stále jsem ji držel, potom jsem začal povolovat. Políbila mě a sála z mých rtů mou krev. Když odcházela, plakala a omlouvala se mi. Nemáš za co. Už to ani moc nebolí. Vytáhl jsem cigaretu a znovu ucítil její chuť na jazyku. Roztřesenými prsty jsem škrtl a noční tmu prozářilo rudé světlo.

Nezemřel jsem. Bolelo to, když jsem se léčil a nevím, proč jsem to dělal. Asi jen instinkt, odmítající smrt, i kdyby znamenala klid.

Podruhé jsem ji potkal, když jsem vstoupil v podvečer do parku a sedl si na lavičku. Byl jsem něčím zdrcen a moc jsem se nerozhlížel po okolí. Seděla ode mne asi padesát metrů daleko, na starém dětském kolotoči. Odrážela se špičkama bot a velmi pomalu točila. Náhle se zastavila a já jsem si všiml té břitvy. Dívala se na nebe, které bylo tmavě modré a propletené korunami černých stromů, když si na obou pažích řezala zápěstí. Břitva jí vypadla a začala padat vzad. Celá obloha se jí točila před očima. Modř. Větve. Oprýskaná tyč kolotoče. Běžel jsem mlčky, doběhl k ní, setrvačností se posadil za ní a oběma rukama ji sevřel rány. Zpod mých prstů unikala její krev. Složila mi hlavu s havraními vlasy do klína a usnula.