Požehnaný věk 86 let je docela dlouhý čas na jeden lidský život. Na to jak s ním naložit, jak naložit sám se sebou. Emil Juliš spojil svůj život s Mostem. Byl svědkem jak bezohledné dolování uhlí devastuje krajinu, do podoby ne neznámé z noční oblohy. Byl svědkem, který zaznamenal směřování naší civilizace k drancování přírody, drancování lidské duše, a veškeré přirozenosti života.

Narodil se v roce 1920 v Praze, ale básnický debut si odbyl až v roce 1965 sbírkou Progresivní nepohoda. Touto sbírkou se zapsal do povědomí čtenářů, jako tvůrce experimentální poezie. Vytvářel básně jako koláže, roláže, kontaminace. Tvořil básně kruhové, experimentoval se slovy a s jejich významy. V podobném duchu pokračují i následující sbírky Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967), Vědomí možností (1969) a Pod kroky dýmů (1969). Neustále však v básních přibývá pocit ohrožení krajiny, ohrožení člověkem, devastace hodnot a pochybnosti o budoucnosti. Náklad sbírky Nová země (1970) už byl zničen. Kniha se dostala ke čtenářům až po roce 1989. Během osmdesátých let vyšlo několik sbírek v samizdatovém vydání (Caput mortuum, Jablko nevrátím květu). Oficiálně vydávat nemohl.

V devadesátých letech došlo k samozřejmé satisfakci básníka, kterému byla udělena Cena Jaroslava Seiferta za poezii. Státní cenou za literaturu byla poctěna sbírka Nevyhnutelnosti (1996). Juliš zasvětil celý svůj dospělý život poezii. Jeho křehká, zranitelná duše si odnesla spoustu šrámů. Zůstala ale navždy neposkvrněná mravním bahnem a přetvářkou. Juliš bude velmi citelně chybět. Přírodě a zejména lidskému svědomí.  A to úplně stačí.

Bude, jako by nebylo

Tohle město: ubohý netvor,

ani plameny už nejsou v jeho nozdrách.

Chůze sem a tam, podle klesajících pater, podlaží,

vrstevnatosti. Ani nebožtíci...

Náhle odkryté staré zdivo, překvapivé pohledy k...

Dlažba, mnohdy oslizlá, častěji prašná.

Uhelné jámy, některé i barevné.

Rozbulderizované soukromí.

Dráty, trámy, plechy, dehtové papíry, střešní tašky

a roztříštěné sklo.

"Řekni mi to zase, že mě miluješ!"

"Nalej mi ještě, už naposled!"

Ticho.

Kosternatost, staré slamníky, konec věcí.

Konec města, konec osudu, osudů.

Ještě se belhá, ještě se nadzdvihává, ještě obrací

pohled za...

Na očích ani nemá bílý šátek.

Rány, údery, vnitřnosti. Odevzdanost.

Rádo by se řeklo: Rochající prasata -

ale jedná se právě o nás. Překrvenost, exploze.

Považujeme se za prasata? Jsme ochotni nebýt,

uvolnit místo, redukovat se?

Mraky se níží, rozplývají se v mlhu. Na obzoru záblesky.

Slunce nevychází, až někdy před polednem.

Z mlhy se vynoří hora s černou jámou na úpatí.

Do ní padají všechny naše krásné hry.

budoucnost je na ostří nože.

1975

Dál

Probudím se, ležím,

za očima nezastavitelný,

nekonečný film: prudký běh všednodenního.

Tělo klidně vnímá známé bolesti.

Být trpělivý, čekat, stále, stále...

Klapot střevíčků, veselý křik dítěte.

Všechna monstra, která se mi scházejí

v hlavě, se zrcadlí v mé tváři.

Jak jsi mě poznamenal, duchu, a jak vyhostil

nad propast, a jak poctil!

Dál budu požírat všechno, co spadne

přes cestu, dokud nebudu vyhnán,

dokud řetěz vydrží, dokud nebudu

sám kulhat, dokud nebudu požrán stínem.

1989-1990

OPILÉ HLASY DRÁSAJÍ

Za nimi však slyšet hudbu

a jako by to byla vesmírná hudba

zastře i dávení přízemnosti

Ještě příliš, příliš lidské

říká kdosi zdaleka

Pak tichý hlas vemlouvavé touhy pohlaví

ale přeruší ho obrovský magnetofon

známým šlágrem

Nakonec se oba hlasy smísí, vesmírný

i láskyplný, šlágr osamí

Jakápak něha má prostoupit člověka

na rozhraní neandrtálce a anděla?

Proč jemné sklo zdůvěrnělé chvíle

když sekyra v ruce je oboustranná

a oboustranně tupá, stane se osudem?

Jen zůstaň, zůstaň, když prořeknou se

ústa mlčenlivá, lačná všech svých snů

Když tohle vysloví a v očích spatříš

nevýslovné, nezbude, než přikývnout

a sladce, sladce spočinout

Poznámka:

Básně byly přepisovány podle originální sazby, včetně interpunkce.