Obdivuji klavíristky. Hrají procítěně, každá nota má jiný význam, sílu...
Teprve teď vidím rozdíl mezi systémy výuky klavíru a keyboardu. První obor je zavedený a dopilovaný, kdežto ten, kdo hraje na klávesy, nemá před sebou žádnou zajímavou budoucnost v oboru. Kolegové z ostatních oborů nástrojem opovrhují, jelikož málo kdo na něj umí skutečně hrát. Umět hrát neznamená přijít, dát procítěný výkon a sklidit potlesk, jelikož elektronika necítí a vše jen simuluje. Vy svým talentem buď skryjete neduhy elektronického systému a naučíte se míchat hlasy a přepínat je, nebo budete používat klávesy jako klavír, jen ten efekt bude žádný. Kromě nástroje s sebou potáhnete zesilovač, deset kabelů, šlapku pro dynamiku, šlapku pro doznívání, disketu s daty, stojan, reprobedny, mixážní pult. A pokud odejde jediná věc, sveze se s ní celé vystoupení. Dělal jsem svou klávesovou práci poctivě, tedy, nastavoval, nastavoval, nastavoval. Protože jedna hodina týdně nestačila, měl jsem ještě dvojhodinovky o některých sobotách, abych nastavoval a kombinoval.
Jednoho dne mi to začalo lézt tak krkem, že jsem začal v hodině kláves usedat za klavír, neboť doma jsem stejně nehrál - poslední 3 roky jsem necvičil a toužil to s každým koncem školního roku zabalit.
„Do konce deváté třídy to vydržíš," odpovídali rodiče.
I přes své lajdáctví jsem zůstal zapsán jako nejlepší klávesák hradecké školy, které tato pozice vyhovovala, tak rád jsem chtěl vždycky místo kláves usednout na klavír.. No jo, ale já chodil na klávesy a musel na ně taky hrát. Učitelky klavíru měly své žáky a nikdo mi nikdy nenabídl, že bych se mohl ukázat taky já. S odchodem mé nynější učitelky na jinou školu si zřejmě taky už na Hradci na klavír nezahraji. Opravit gramofon, elektrický klavír, kabely, mikrofony, transformátory zdarma, to se hodí. Jen ten revanž chybí.
Obdivuji klavíristky. Hrají tak procítěně, každá nota má jiný význam, sílu... Nakonec to nebylo tak beznadějné.
Má základní škola slavila 80 let od založení a konalo se vystoupení žáků. Konec 8. třídy byl ve znamení povzbuzení, poprvé jsem veřejně zahrál svou skladbu, Bludiště, která sklidila veliký úspěch. Už jsem neměl depku z naznačování učitele místní hudebky, že má tvorba je na hovno, protože jsem věděl, že lidem se to líbí. A však neustále jsem slyšel, že je vše nedotažené a nedokonalé. Přes všechno povzbuzení z vystoupení a snažení se složit něco hezčího, se jaksi nedařilo. První významnější skladba přišla až po roce, jmenovala se Starý strom (dnes Na dně akvárka), za kterou následovala řada dalších, jelikož jsme se skladbě věnovali s mým učitelem Miroslavem Binarem, který se však nechával stahovat názory závistivého dědy z dechovky, pro kterého skladba bez trumpet byla opět na hovno. Hodnocení končívalo vyhýbavě, nebo s tím, že to předá paní Peškové (má nynější učitelka). Došlo k předání mého alba paní Peškové. Jelikož bylo místními pedagogy zavrhnuto ještě předtím, než si ho poslechla, nevěnovala se mu.
Tak proč vlastně k paní Peškové chodím? Helena Víchová měla absolventský koncert. Pozvala mě na něj. Já však řekl, že přijdu pod podmínkou, že zahraji. Paní Pešková hosty povolila a byla v šoku, že nezasednu za klávesy. Jak později prozradila, byla plná obav, co tam ztropím. Dvě hodiny před koncertem jsem zajel za Honzou Víchou a do hodiny pojedli i nacvičili skladbu Okno pod vločkami naděje. Stal se zázrak, neboť tak dobře, jako na onom koncertě, už jsem skladbu nikdy nezahrál. Splnil jsem talentovou zkoušku k paní Peškové a přišel přímo do 3. ročníku II. stupně. V duchu jsem poslal všechny nepřející učitele místní školy do ...
Nevím čím to, ale od chvíle, kdy jsem nastoupil k nové učitelce, jsem vytvořil kolem 40 zcela nových skladeb (za něco přes půlrok) a poslední nazvaná Dívčí válka mou učitelku zaujala natolik, že měla odvahu mě zařadit do klavírní přehlídky. Do té doby jsem na koncertech nehrál a chodil pouze na hodiny. Mohl jsem, ale vždycky raději odmítl, bál se, že udělám učitelce s výborným renomé ostudu. Že jsem na úrovni třetího ročníku prvního stupně.. A popravdě, sám mám vždycky vyvalené oči, co ta malá prťata nezahrají.
Odvolal jsem koncert v hradecké hudebce, který se kryl s okresním kolem v Háji ve Slezsku a teď už vím, že mohu hovořit jako o dobré volbě. Byl jsem nadšen z atmosféry, ze spousty pěkných a talentovaných holek a z jejich vděčných úsměvů po mém dohrání. Po pravdě, dělám to vlastně jen kvůli jim a nejraději bych měl na koncertech jen samé hezké slečny, kterým bych se líbil.
Jak to realizovat?... Ehm, jeden způsob je. Být idol pro třináctky a slizoun pro všechny ostatní. Tuto volbu zavrhuji a proto se budu do publika koukat jen na osvědčená místa.
Nechci být slavný, jen se líbit těm, které se líbí mi. Nic víc od života nežádám. A jestli jsem dneska postoupil dál, tak budu jen rád. Brzda do totální endoprotézy až za 60 let. 
