Sedím v kupé zavšiveného vlaku teprve několik minut, ale už teď ho nemám rád. Možná to je tím, že se mi poslední dobou nelíbí nic. Snad jen ta flaška, co mám v ruce to může pochopit. Zvolna upíjím průsvitný nápoj nevalné kvality a cítím, jak se mi pomalu dostává až do žaludku. Hřeje tak, jako vždy. Jediný skutečný přítel. Vždy je nablízku a pokaždé potěší. Nikdy mě nezklame. Nikdy…
 Vlak zastavuje ve stanici tak prudce, až se mi láhev zvrtne. Naštěstí v ní už skoro nic není, takže se téměř nic nerozlije. Opatrně ji zvedám ze země, šroubuji uzávěr a vracím zpět do kapsy. Vtom se otevírají posuvné dveře. Stojí v nich jeden z těch, co je nemám rád. Na sobě má drahé kvádro a jeho hnusně vlezlý ksicht se mi vůbec nelíbí. Ještě horší je, že ho znám. „Čus, dlouho jsem tě neviděl,“ říkám ztěžka. Že by ta vodka byla silnější, než jsem si myslel?
 „Ahoj. Já tebe taky ne,“ odpovídá, jako by se mu nechtělo. Navíc má výraz, ze kterého je mi jasné, že nemá zrovna radost z tohoto setkání. Přesto se ležérně usazuje naproti mně. Nenápadně mě sjíždí pohledem a usazuje se na vyboulené kapse, ze které čouhá uzávěr mé milované.
 „Chceš napít?“ ptám se hostitelsky, i když odpověď je předem jasná.
 „Ne, díky.“
 Jak kdybych to nečekal. „To je dobře. Sám mám málo,“ pronáším na pozvednutí nálady a okamžitě se svému vtipu směji. Bohužel jsem sám. Asi ztratil veškerý smysl pro humor.
 „Měl bys toho chlastání nechat. Ničí tě to.“ Vyčítavě se mi dívá do očí. Tenhle jeho pohled jsem nikdy neměl rád. Tváří se, jako by všechno věděl nejlíp. Zrovna on.
 „Myslíš si, že si nechám poroučet od někoho, jako jsi ty? A navíc nechlastám. Mám to úplně pod kontrolou.“ Jak ho znám, zase začne prudit.
 „Od někoho, jako jsem já? Tak se podívej na sebe. Co jsi ty? Jen obyčejný alkoholik.“ Důraz na konci věty mě málem zatlačil hlouběji do sedačky. Ani trochu se mi to nelíbilo. Hlavně proto, že nejsem alkoholik. Je sice pravda, že si sem tam dám, ale to přece každý.
 „Alkoholik? To se trochu pleteš, nezdá se ti? Já mám diplom. Já jsem někdo. Ne takový cicek, jako ty, co si ani střední nedodělal…“ Nechávám slova doznít v prostoru. Cítím zvláštní pocit zadostiučinění. Konečně jsem mu to řekl do obličeje. Tak dlouho jsem se na to připravoval, a konečně je to tady.
 Několik dlouhých okamžiků sedí zaraženě a jen nevěřícně zírá. Asi jsem mu zasadil ránu pod pás. Ale říkal si o ni. Nikdo o mě nebude říkat, že jsem alkoholik. Ani on ne. „Jo, nedodělal,“ ozývá se najednou, „ale na rozdíl od tebe mám prachy. Chápeš to? Co máš ty s tím svým zasraným diplomem? S tím si můžeš leda tak vytřít prdel. V dnešní době jde jen o prachy.“
 Sakra, teď dostal on mě. Nevím, co mu mám odpovědět, a tak jen sedím a přemýšlím. Abych si to nějak ukrátil, vytahuji z kapsy flašku a chci dopít zbytek moku. Nestačím si ani pořádně loknout, když mi ji strhává od úst. „Nech už toho, kurva! Myslíš si, že tím něco vyřešíš?! Ser na to! Jestli chceš, můžu ti zařídit fleka.“
 „A proč? Abych ti pak musel děkovat? Nepotřebuju někoho, abych se ho musel doprošovat o práci. To ještě všichni budou rádi chodit za mnou a škemrat, abych šel k nim robit.“
 „Tebe nikdo už chtít nebude. Jsi jen zasraný alkoholik. Sbohem,“ loučí se a míří pryč. Vlak zrovna zastavuje a já vidím jeho siluetu, jak si razí průchod davem na perónu.
 Tohle nebylo pěkné setkání. Takhle mě urážet. Mě. Vysokoškolského profesora češtiny. „Nenávidím tě,“ říkám do prázdného kupé. „Nenávidím tě, brácho. Strašně moc tě nenávidím…“