.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čte 7 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Dargelianna
(ze dne 16.03.2007, autor článku: Doriana)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Dargelianna
Poslední příběh základní trilogie ze země RAE. Putování Dargelianny a počátek nových časů a generací.

     Toto je příběh Dargelianny – dcery dračí princezny Raen a smrtelníka Daria. Neschopna dračí proměny, zavržena svými druhy se po smrti otce a matky vydala s bratrem Darmaelem na cestu. Odešli hledat svůj osud a poslání.
     Mnoho let spolu putovali zemí RAE než došli k poslednímu z mágů. Strávili u něj sto let výukou. Učili se ovládat své Síly, poznávali zapomenutou magii a cvičili se v boji. Když se vraceli zpět mezi lidi naplnit svůj osud, odloučilo sourozence volání, které pohánělo Dargeliannu k hranicím se zemí REA.
     Volal ji k sobě vládce Podsvětí, vládce REA – Raven Mocný. I on se vydal se svými přáteli na cestu, aby našel svou vyvolenou družku.
     Prvním z nich byl Lucius Llavyon. Ravenův nejlepší přítel, ale také vedle něj ten nejmocnější z mocných. Patřil k nemnoha silným, kteří by se mohli zmocnit trůnu. Druhý byl Samael Crow. I on patřil k věrným a mocným. A do třetice – Rufus Shadyon uzavírající skupinu, která se vydala po stopách nové kněžny Podsvětí.
     Dargelianna opustila bratra a kráčela svému osudu naproti…

     Daleko vepředu, téměř na druhé straně RAE, projížděli čtyři démoni jantarovým krajem. Ještě stále pátrali po zmínce o Dargelianně a jejím bratrovi. Ale generace těch, kteří je skutečně potkali, již umírala a další si je pamatovali jen matně. Dětské vzpomínky na dva poutníky, kteří tudy prošli na počátku jejich života.
     Raven měl chuť řvát. Jeho pouť začala zvědavostí, ale jak křižoval zemí a lidskými vzpomínkami, jeho zvědavost se měnila v posedlost. Už nešlo o získání trofeje pro svou velikost. Toužil vlastnit Dargeliannu všemi způsoby. Nestál jen o její přítomnost v Podsvětí. Raven Mocný toužil získat její srdce a duši.
     Lucius také zatoužil. Již týden putovali tímto krajem a on pociťoval podivné pouto, které ho zachytávalo jemnými vlákny a přitahovalo k jednomu místu. Té noci zastavili pod jedním z mnoha kopců a ke spánku se uložili pod rozložitý strom se zlatavou kůrou uprostřed travnaté plochy.
     Hleděl na oblohu a ignoroval své společníky. Rufus zmizel stejně, jako každou noc. Sám létal po okolí a hledal potravu pro své Saa – čisté síly z Plamenů věků. Pokud Lucius věděl, tak jen málo tvorů RAE mělo stejné síly. Snad jen staří draci. Ostatní magické bytosti byly již spojeny silami Sia – filtrovanými silami Saa – očištěnými od syrovosti REA a jejího temna.
     Plameny věků nebyly vlastně ničím jiným než samotným jádrem těchto světů. Jeho energie prostupovala oběma dimenzemi a vsakovala se do všeho živého a neživého v REA v podobě sil Saa i v RAE jako Sia. Říká se, že staří mágové znali tajemství Plamenů a dokázali v nich ukovat magické zbraně, amulety z vzácných kovů a dokonce i uchovat jejich jiskry v podobě, jakou potřebovali.
     Tady, v REA a zvláště v jantarovém kraji, se Lucius poprvé cítil svobodný. Podsvětí ho dusilo mlhou, šedivou jednotvárností i neustálou rivalitou mezi démony. Náhle začal snít o jiném, novém životě v téhle zemi slunce a barev.
     Luciovy myšlenky narušilo Samaelovo chrápání. I Raven se začal ze spánku neklidně převalovat. Lucius pomalu usínal. Jako jediný usínal s úsměvem na rtech, protože věděl, že našel svou budoucnost. Ať jejich hledání dopadne jakkoli, vrátí se sem, k tomuto stromu a založí zde své vlastní království.
     Po celou dobu jeho snění, ho ze stromu pozorovaly dětské oči. Malá holčička se skrývala v koruně stromů a bála se spustit dolů. Chodívala sem, když se její otec zlobil. Bála se být doma, ale z mužů, kteří se zde dnes utábořili, měla větší strach. Poprvé ve svém krátkém životě zatoužila po domově.
     Lucius prudce otevřel oči a zadíval se jejím směrem. Neslyšně se zvedl ze země a natáhl ruce vzhůru. Ač to bylo téměř nemožné, dosáhl až k její větvi a jemně ji sundal dolů. S ní v náručí se vydal dál od stromu.
     Dívenka se třásla hrůzou, ale ani nemukla. Když byli mimo doslech spících démonů, Lucius ji překvapivě něžně postavil na zem a podřepl si. Její třas byl pořád zřetelný. Zůstala však na místě a hleděla do jeho nevšedních očí.
     „Ty jsi Llavyon,“ pípla tiše.
     „Copak mě znáš?“
     Pokývala hlavou a nervózně si cumlala ukazováček. „Dva úplňky,“ odpověděla tónem, který měl vysvětlit vše.
     Lucius stále nechápal. Dva úplňky – to bylo nemožné. Ačkoli měla tahle země dvě roviny, měsíc měla pouze jeden. Potom děvčátko natáhlo ruku k jeho obličeji. Pohladilo vlhkým prstem víčka a zopakovalo to.
     Lucius zavřel oči. Už chápal. To děvče reagovalo na jeho překvapivě světlé duhovky. Měl je tak světle šedé, že působily jako měsíc v úplňku. Ale stále nevěděl, co to má společného s jeho jménem. Zeptal se.
     Dívenka si sedla do trávy a patou rozrývala zem před sebou. I Lucius se usadil, aby ji nevyděsil. Začala vyprávět, že jednoho dne pod zlatým stromem zazáří dva úplňky a jantarový kraj dostane nové jméno – Llavyon.
     „Proč se tomuhle kraji říká jantarový? Projíždíme tudy už několik dní, ale neviděl jsem jediný kousek jantaru.“
     Usmála se. „Llay – ten strom se zlatou kůrou – má srdce z jantaru. Ale jedné věci moc nerozumím. Maminka říkala, že když zazáří dva úplňky a strom rozkvete, budou mít jeho květy magickou moc. Ten květ prý dvěma lidem přinese… no a to nechápu. Je to podivné slovo, které neznám,“ povzdechla si s útrpným poklesem ramínek. Kroutila nešťastně hlavou.
     Vypadala tak roztomile, že se Lucius musel zasmát. Otočil se směrem k rozkvetlému stromu. Pokynul jí, aby zůstala a vydal se zpátky. Utrhl jeden z květů a podal ho děvčátku.
     „Tak, a teď máš zlatý květ. Pokud jsou mé oči jako dva úplňky, poznáš brzy, co znamená to podivné slovo, které neznáš. A teď utíkej domů. Tohle není doba, kdy by se taková děvčátka měla toulat sama.“
     Holčička poslechla a dala se do běhu. Lucius ji však ještě zastavil: „Jak se jmenuješ, maličká?“
     „Staer, můj pane,“ zamávala mu zpátky a běžela dál.
     Díval se za ní dokud si nebyl jistý, že bezpečně dorazila k nejbližší vsi. Nechápal, co se s ním poslední dobou děje. Zdejší ovzduší na všechny působí opravdu zvláštně. Raven stále mluví jen o Dargelianně. Ani ji neviděl – na vlastní oči – a přesto se trmácí tolik let po světě, který nemá rád jen proto, aby ji našel.

     „Je tady!“
     Výkřik otřásl listy stromů a Lucius sebou polekaně škubnul. Usnul teprve před několika okamžiky. Tohle nebylo probuzení, o které stál. Ale Raven s ním už cloumal a opakoval totéž stále dokola.
     „Kdo je tady,“ zazněla otázka od vracejícího se Rufuse. Unaveně skládal kožená křídla pod svůj plášť a při tom hlasitě zíval.
     „Dargelianna,“ odpověděl Lucius za Ravena. Ten už sedlal koně a popoháněl všechny ke spěchu.
     ...
     Dargelianna procházela krajem zahalena do svého pláště a v bezpečí velké kápě. Takto skryta před zraky zvědavců spěchala celé dny. Teprve dlouho po setmění si dovolila odpočinek. Uléhala do stínu travin a porostů jen proto, aby celou noc hleděla směrem, kterým ji to táhlo. První sluneční paprsky ji zastihly opět na cestě.
     Měsíc. Byl to právě měsíc, kdy opustila bratra. Musela to udělat. Nebyla jako on. Nedokázala potlačit sebe, aby pomáhala druhým. Ne, v žilách jí kolovalo příliš sobectví.
     První dny poté, co se rozdělili, slyšela jeho volání. Trhalo ji na kusy. Jedna její část toužila zastavit, otočit se a nechat hlas před sebou nepoznaný. Chtěla se vrátit k bratrovi. Dávno ji přerostl. Minul čas, kdy se k ní utíkal schovat. Už to byla ona, kdo potřeboval útěchu a ochranu.
     Usmála se. Její malý bráška. Z husté mlhy zapomnění vystupovaly vzpomínky na ten růžový uzlíček s bílým chmýřím na hlavě. Jak ten uměl křičet. A máma s tátou z něj byli tak nadšení. Poprvé žili jako rodina.
     Dargelianně sjela po tváři jedna hořkosladká slza. Tolik let byli odloučeni kvůli předsudkům. A pak? Další slza. V den, kdy matka v drápech odnesla otcovo tělo, si Dargelianna přísahala: nikdy  nepodlehne svému srdci tak, aby se láska stala jediným smyslem jejího života. Její rodiče se milovali přespříliš a to bylo snad hlavní předzvěstí jejich zkázy.
     Nyní s lehkou sebeironií přemýšlela nad důvody, které ji donutily opustit bratra a hnát se do neznáma. Volání v její hlavě jí působilo úporné bolesti. Stále slyšela bratrovy prosby, ale druhý hlas ho pomalu přehlušoval.
     Vytrvale šla za ním. Každým dnem unavenější. V noci nespala a přes den nemohla jíst. Jen šla. Dopředu a dál. Nedostatek spánku ji oslepil. Hlasité myšlenky ji připravily o sluch. Hlad jí bral sílu. Ale pořád šla.
     O další měsíc později svítání ukázalo obrysy čtyř jezdců. Vnitřním zrakem se snažila rozeznat jejich tváře, ale marně. Jenom nutkání spěchat ještě zesílilo. Vůle, díky které se ještě držela na nohou, ji zradila. Hrdá Dargelianna v prachu padla na kolena. Jako poslední reflex stiskla v jedné dlani prsten s dračí slzou a v druhé amulet fénixe – dary od mága, který je vyučoval.
     Na opačných stranách RAE strnuly v pohybu dvě postavy.
     ...
     Raven škubl opratěmi koně a zarazil tak jeho trysk. Z mysli všech, které kdy Dargelianna potkala, si vzal neviditelnou mapu vedoucí přímo k ní. Stále ji hledal, stále ji volal. Cítil její přítomnost po celou dobu.
     Touha po té neznámé ženě ho nepřestala udivovat. Když poprvé zaslechl její jméno, hlavou mu proletěl sluneční paprsek. Na okamžik byla ta bolest tak intenzivní, že se mu podlomila kolena. Otřásla jeho tělem a domov nalezla hluboko v hrudi. Vytrvale tam tepala a opakovala její jméno stále znova.
     Od chvíle, kdy ji v dálce ucítil, udržoval spojení. Šel jí vstříc a zároveň ji přitahoval na tenkém vlákně myšlenek. A to bylo pojednou pryč. Jako přeťaté stejně neviditelným mečem. Zoufalým řevem poplašení ptáci mizeli na obzoru.
     ...
     Darmael bědně zavzlykal a ruka s mečem mu klesla k zemi. Zbraň tupě dopadla a on se zachvěl. Sen – jeho společnice a první žákyně – v posledním okamžiku zarazila svůj gixar před jeho hrudí.
     „Dare,“ splynulo z jejích rtů, když mu zabránila v pádu. V očích měl nepřítomný výraz, když společně usedli do trávy a Darmael znova nahmatal rukojeť meče. Prsty něžně polaskal perlu.
     „Lian,“ dětské oslovení působilo jako zaříkadlo. Rukojeť meče začala matně zářit. Osvítila Darmaelův obličej než zdroj přikryl dlaní. „Lian,“ zašeptal znova a celou svou duší vzýval síly starých mágů. Z očí mu tryskaly slzy bezmoci. Nemohl udělat víc, než udržet srdce své sestry v chodu. Jen malá část jeho mysli se věnovala prosbám a modlitbám za její záchranu. Dva dny strávil Darmael v deliriu. Sen ho krmila, omývala a udržovala ho při životě. Dva dny, než s úlevou omdlel.
     Stejné dva dny, během kterých Raven uštval svého koně. Nechal ho ležet vedle cesty, aby ho mohli jeho společníci spálit. Dál běžel sám. Bez jídla a odpočinku – jako ona. Spěchal snad až příliš. Našel ji jen díky svítící perle v dlani. Bledou a vyhublou vílu ležící mezi kořeny stromů. Zabalena do tyrkysového listí spala bez pohnutí, bez dechu. Raven sebou neměl nic, co by vrátilo život do jejích tváří. S obručí zoufalství kolem prsou se skláněl nad Dargeliannou a marně přemýšlel, jak jí pomoci.
     Jeho společníci dorazili vzápětí. Postavili provizorní stan a Raven ji do něj přenesl. Samael vyrazil na lov a Lucius s Rufusem zůstali po jeho boku.
     „Co teď?“
     „Tady pomůže jedině živá voda,“ odpověděl Ravenovi Lucius.
     „Krev,“ řekl zároveň Rufus. „Dej jí pít svou krev. Získá z ní potřebnou sílu – tvou sílu a uzdraví se.“
     Raven na něj pohlédl překvapeně, ale po chvíli se mu ve tváři zableskl vděk. Ramena mu poklesla a on pokýval hlavou. Znal rizika pití krve, ale skutečně tady asi nebylo zbytí. Kdo ví, jak vlastně dokázala přežít tak dlouho. Už nebylo na co čekat. Poslal své přátele ven a sklonil se nad ní.
     Dýka čistě rozevřela zápěstí. Krev z něj vytryskla a zalévala její rty černo-rudým proudem. Ukazováčkem rozevřel ta sametová poupata, aby mohla dovnitř. S neurčitým pocitem viny, ale i vítězství sledoval, jak tekutina zalévá vnitřek jejích úst. Pomalu se propracovávala ještě dál a když Dargelianna polkla, zavřel Raven s úlevou oči.
     Darmael omdlel. Cítil, že jeho sestra je zachráněna a zároveň určitým způsobem zemřela. Už nikdy nebude stejná. Nyní je navždy připoutaná k tomu, kdo ji krmil. Chuť krve se nezapomíná a bývá opojnější, než nektar Pramene života.
     Raven seděl u jejího lože tři nekonečné dny a noci. Pravidelně ji oživoval vlastní krví. Krmil ji kousky masa, které Samael nalovil. Omýval její tělo a Lucius pro ni sehnal nové oblečení. Ale Dargelianna se stále neprobouzela.
     Luna došla ke své stříbrné celistvosti a na Ravena poprvé zazářily zlaté drahokamy jejích očí. S údivem se rozhlížela kolem sebe. Nepamatovala si nic z posledních dní. Překvapilo ji, že místo listí ji zakrývá obrovský plášť podšívaný kožešinou. Překvapilo ji, že nad hlavou nevidí nebe. Ale ani na okamžik nebyla překvapena přítomností toho muže vedle sebe.
     Raven po dlouhé době konečně usnul. Stočil se vedle své spící touhy a pozvolna oddychoval. V těchto chvílích nepřipomínal krutovládce REA, pána Podsvětí a postrach armády skřetů a démonů. Vedle Dargelianny spal unavený muž.
     Pozvedla se na lokti a pohlédla mu do tváře. Viděla ji poprvé a přesto byla tak známá. Měla ostré rysy, ale ona za ní vycítila skrytou něhu. Snad to bylo plnou linkou spodního rtu, snad důlkem na bradě, snad dokonalými vějíři řas. Byla tam. Ukrytá za jizvami z bojů, zahalená prameny černých vlasů, obrněná pancířem svalů, ale byla tam.
     Dargeliannin povzdech byl lehčí než pírko kolibříka. Neušel však uším, které na něj čekaly tak dlouho. Raven otevřel oči a jejich pohledy se poprvé setkaly…
     . . .
     U vstupu do Podsvětí stálo v kruhu pět postav. Blednoucí světlo si je prohlíželo pátravým zrakem. Mezi muži se jako klenot vyjímala mladá žena. Ostatní představovali protiklad sobě samým. Všichni zahaleni v tmavých pláštích, kápě jim ležely na zádech a chmurné tváře hleděly zaraženě do země. Jen ona se trpělivě rozhlížela po okolí. Nakonec se zahleděla jedním směrem a slzy zalily její obličej. Mlčky se loučila nejen s RAE, ale hlavně se svým bratrem. Oba dobře věděli, že se již nikdy nespatří. Nikdy však nebudou zcela odloučeni díky dračím slzám, které je pojily skrze světy.
     Jako první zvedl hlavu muž proti ní. Lucius Llavyon zpytavě pohlédl na svého přítele. Raven přijal jeho rozloučení se stále sklopenou hlavou. Nebyl ji jistý vlastní reakcí na jeho odchod. Již dříve cítil, jak jeho přátele přitahuje tato zem. Na jedné straně věděl, že věrní společníci mu budou chybět, zároveň byl rád, že nezůstane nikdo, kdo by mohl ohrozit jeho vládu v REA.
     . . .
     Lucius Llavyon se vydal zpět do jantarového kraje. V blízkosti stromu Llay, kde potkal to malé děvče Staer vybudoval hrad Llavyon a založil zde vlastní vládnoucí dynastii. Samael Crow zamířil do opačného koutu RAE. Své sídlo pojmenoval Crowdald. Jako poslední se vydal na cestu Rufus Shadyon. Trvalo několik desetiletí, než se usadil v kraji sousedícím s Llavyonem. Oba přátelé z Podsvětí pak vedli staletí spory o hranice svých zemí. Rufus se stal v RAE prvním Nočním lovcem a předal své sémě jedinému synovi Rafaeli Shadovi. Ten o několik lidských generací později ukradl srdce jediné dceři Dravena Llavyona, potomka Lucia.
     . . .
     Dargelianna vstoupila do pokoje a znaveně usedla na postel. Opřela se do polštářů a něžně pohladila kulaté břicho. Pod dlaní pocítila kopnutí dítěte. Zavřela oči a promítala si zpětně svůj život zde. Nemohla si stěžovat. Když ji Raven přivedl a představil, jako svou ženu, zacházeli s ní všichni jako s královnou. Poprvé si užívala takové pocty, jakou si zasloužila svým původem. Přesto někdy zatoužila uprostřed šedi po jasném slunečním světle. Tady bylo stále šero.
     Dole v síni stále slyšela křik svého muže. Zase se hádal s nejstarším synem. Porodila již dva krásné chlapce. Ravena II. a Dragona. Oba snad vypadli z oka svému otci. Nyní doufala, že konečně porodí holčičku, která by ozářila sluncem její život. Chlapci nezdědili pouze otcův vzhled, ale také jeho temperament, takže se mnoho dní neslo v duchu hádek a rozepří mezi nimi. Když se neprali mezi sebou, bojovali s otcem.
     Navzdory tomu všemu však byla šťastná. Hluboce milovala svého muže a on ji neustále dokazoval, jak ji zbožňuje. Jen občas vídala vnitřním zrakem podivné vize budoucnosti. Některé byly plné smíchu, ale viděla v nich také mnoho slzí a bolesti. Poslední dobou to špatně snášela. Snad to bylo blížícím se porodem. Byla rozcitlivělá jako pokaždé.
     Myšlenky ji ukolébaly k spánku. O několik hodin později vešel do místnosti Raven a pokrývkou přikryl svou ženu. Viděl pohyby dítěte a přemýšlel, jak dlouho potrvá, než opět porodí. Naposled přísahal, že už nikdy ji nevystaví takové bolesti. A přesto znova otěhotněla. Ale tentokrát je to opravdu naposled, přísahal si. Naposled.
     Narození dalšího dítěte přišlo o dva dny později. Trvalo to den a noc, než se hradem rozezněl křik jeho dcery. Dargelianna vyčerpaně usnula a Raven vzal dítě do náručí. Holčička otevřela oči a Raven šťastně obdivoval zlato, které tam vložila jeho žena.
     Rhianna se usmála na otce a ihned usnula. Raven byl svou dcerou okouzlen. Po mnoho dalších let nebylo nic, co by jí odmítl. Měl vše po čem toužil. Nádhernou manželku, krásnou dceru a dva silné syny. Nikdo jiný nespatřil něhu v jeho očích a úsměv na rtech…
     …Jen Dargelianna tušila, že přijde čas, kdy největší bitvu nebude její muž svádět se svými syny, ale právě se svou milovanou dcerou…



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz