***

Již Aristoteles dobře věděl, že o pravdě je možno mluvit v různém smyslu. V průběhu dějin filosof.myšlení se proto vytvořilo mnoho názorů na pravdu a objevila se řada …teorií pravdy. Pojem pravdy se tak stal jedním z nejdiskutovanějších. Někteří soudobí filosofové tvrdí, že samotný pojem pravdy je něco tak triviálního, že nemá smysl se tím zabývat, protože jde jen o jazykový zmatek. Větu…“je pravda, že Hus byl pro pravdu upálen“…mohu nahradit větou…“Hus byl pro pravdu upálen“, přičemž výraz..“je pravda“, je dle nich zcela nadbytečný.
Podobně jako analytik Davidson…i já se domnívám, že nejde o nic triviálního a že pravda v našem jazyce hraje velmi důležitou roli.
Otázka, zda je něco pravdivé či ne, se brala vždy nanejvýš vážně. Byla vždy nejvyšším kriteriem každé teorie. Dokonce rozsáhlé diskuse o skepsi,relativismu a agnosticizmu/názor o nepoznatelnosti světa vyjma smyslové zkušenosti/ se vždy vedly ve jménu pravdy a jak výše uvedeno…umíralo se ve jménu pravdy.
Na sklonku 20. století se v tomto směru situace radikálně změnila. Nejmarkantněji to vidíme již při nástupu nacismu v Německu./ “ od dnešního dne již nebudete dále zkoumat, zda je něco pravdivé či nikoliv, nýbrž zda to odpovídá nacionálně socialistickému učení.“/
I druhé významné sociální hnutí 20. století – komunismus – se v praxi rovněž přibližovalo těmto tendencím. Dialektický materialismus sice v teorii zastával víceméně realistické učení o objektivní pravdě, avšak na druhé straně se tam objevoval i pragmatický názor o praxi jako hlavním kritériu pravdy. Realismus a pragmatismus se tu spojoval na základě přesvědčení, že veškeré obsahy našeho vědomí mají základ v našich ekonomických potřebách. Tvrdilo se dokonce, že každá sociální třída proto má svou vědu a filosofii. Nezávislá, nestranná věda je prý nemožná. Pravda nakonec spočívá v tom, co vede k úspěchu.
Podobné tendence týkající se marginalizace / okrajovosti/ a znehodnocování pravdy, které se projevily nejradikálněji v nacistickém Německu, však bohužel postupně našly cestu i do demokratických zemí. Pravdivost jako norma hodnoty určitého myšlení zde zmizela. Vždyť tady by mělo být jediným kritériem platnosti to, zda výrok odpovídá skutečnosti. Kdo jej pronáší, není z hlediska pravdivosti podstatné. Pravda soudu či věty je podstatně objektivní. Věta je buď pravdivá nebo nepravdivá, avšak nemůže být pravdivá pro jednu osobu a nepravdivá pro jiné osoby. Věta musí být pravdivá (pokud je pravdivá) vždy pro všechny osoby. Je pravdivá tím, že vyjadřuje to, jak se věci mají ve skutečnosti.
Ve středověku převládající názor na pravdu nacházíme již u Augustina: pravda musí být neměnná, nutná a věčná. Těmto požadavkům mohou ovšem vyhovovat pouze ideální skutečnosti.
Nehodlám tu rozebírat pojem pravdy dle dalších filosofů…jako byli Kant, Hegel, Schelling, Nietzsche, Schopenhauer….
Že pravda souvisí nutně s poznáním…to je asi jasné. Ale je také nutné si uvědomit, že v dnešní době je velmi obtížné hovořit o morálních vlastnostech lidí, jelikož  většina z nich propadla amoralismu a pravda pro ně nehraje žádnou roli. Nerozlišují mezi dobrým a zlým.
 Chování člověka je determinováno nejrůznějšími faktory a sleduje v podstatě jen své potřeby a zájmy. Něco víc než individuální či kolektivní egoismus nemůžeme ve světě očekávat.
Kazí-li se ryba od hlavy, měla by se i od hlavy vylepšovat. Měli bychom se snažit vrátit se k zásadě „pravda vítězí“, která patřila k naší národní tradici. Získá-li pravda opět svou vážnost, získá tím vetší vážnost i význam etiky. Do budoucna by tu potom mohla být určitá naděje týkající se „nápravy věcí lidských“.

Samozřejmě jsem čerpala u filosofů,nejsem takový odborník,abych tu předkládala vědecké studie, ale snažila jsem se alespoň trochu osvětlit…POJEM PRAVDY