Do toho soukromého tajemství jsem nejdřív nahlédla z dálky.

Cosi neurčitého jsem kdysi o sebepoškozování zaslechla a zařadila si ho někam k problematické mládeži. Ale Erika?! Ta hezká holka, co se vesele zubí z fotky ze školního výletu? Co se o ni přetahují kluci ze třídy? Čtrnáctiletá studentka pražského gymnázia. Učení moc nedá, vlasy má jednou na červeno, jindy na černo. Občas se hádá s mámou. Prostě normální.

Jenže ... prý už se řeže nějaký čas. Nejdřív náhodné rudé čáry, pak jméno svého idolu – zpěváka skupiny Tokio Hotel. Po čase se ve škole svěřila několika spolužákům.

Reakce? Od naprostého odmítnutí: „Ty seš teda fakt pěknej úchyl!“ přes nepochopení: „Stejně akorát frajeří, aby byla zajímavá před klukama!“ po snahu pomoci. Abych se o Eričině krvavé vášni dozvěděla víc, našla jsem na Internetu její blog. Záplava rudé! Z černé obrazovky se lije krev a žiletky září stříbrným leskem. S úžasem čtu zpovědi doprovázené fotografiemi, na nichž defilují skalpely, žiletky, řezné rány. Hate, the end, alone – slova vyrytá do kůže. A krev, krev, krev.

Není těžké najít další podobné blogy. „Brouzdám po takovejch hle stránkách, na kterejch se píše o sebepoškozování, sebevraždách a krvi,“ píše se na jednom z nich. „Nic jinýho mě vlastně už skoro nezajímá. … Mám tyhle fotky moc ráda.“

Je jim dvanáct, třináct, čtrnáct let. Lolitky. Dětské i dospělé. Cítí se na síti bezpečně anonymní? Nebo tímhle způsobem křičí: „Dělejte něco!“

MAMI, TATI

O Eričině problému jsem se šla poradit s odborníkem. Dětský psycholog radí jednat. Promluvit si alespoň s Erikou, když ne přímo s rodiči a snažit se ji přimět k vyhledání pomoci. Ovšem při svých toulkách webovými stránkami jsem narazila i na nepříliš úspěšné pokusy dívek o získání rady psychologa. Jedna z nich popisuje svoji zkušenost: „Měla jsem z něj docela strach. Bála jsem se hlavně toho, že ze mě udělá debila. No to se mu celkem povedlo ... Odešla jsem od něj s pocitem, že nevím, kdo jsem, a ani nevím, proč cokoliv dělám ... V dalších dnech jsem se ale dostala zase do stejnejch kolejí.“

Proč se ty holky nesvěří rodičům?

A proč si oni ničeho nevšimnou? Ani internetové generaci se samozřejmě nevyhýbají problémy dospívání, ale častěji se svěřují blogu než rodičům. Ti Eričini by nejspíš nevěřili, že autorkou textu popisujícího začátky sebepoškozování je jejich dcera: „Zkusila jsem to poprvé, jenom malinko, venuskou do nohy. Četla jsem o tom, viděla věci na netu, zajímalo mě to a přitahovalo. A ejhle, bylo to ... hm ... fajn, ta trocha krve, líbilo se mi to, ani nevím proč.“

Můžete si být opravdu jisti, že zrovna vaše dítě neskrývá pod dlouhými rukávy stopy po jizvách? Že jeho největším pokladem není žiletka? „Super Platinum, made in UK – moje dokonalá, krásná a ostrá krvavá milenka. Dělá mi velký problém na Ni nemyslet. Je pro mě symbolem lásky a dokonalosti, obětování,“ vyznává se z „velké lásky“ Erika na svém blogu.

DVA ŽIVOTY, DVA SVĚTY

Z Internetu jsem získala dojem, že sebepoškozování se týká především dívek, mezi diskutujícími se vyskytoval jediný mladý muž. Požádala jsem o vysvětlení psycholožku Janu Kocourkovou z dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Motole. Potvrdila moji domněnku, pokud jde o převahu dívek, a poslala odborné materiály. V nich uvádí, že mezi sebepoškozujícími převažují ženy nad muži v poměru tři ku jednomu. Pacienty bývají nejčastěji starší adolescenti. Krvavá závislost se obvykle jak rudá nit vine jejich životem od velmi nízkého věku.

Na otázku proč se jednoznačná odpověď hledá těžko. Podle odborníků může být sebepoškozování jedním z příznaků hraniční poruchy osobnosti. Postižení lidé se v sobě nevyznají, mají pocity prázdnoty, deprese, okolí vnímají jako nepřátelské. Často zmiňovaným motivem je úleva v napětí a stavech úzkosti, může jím být i navození pocitu vzrušení. V souvislosti se sebepoškozováním se mluví i o určitém druhu závislosti. Dívky uvádějí nejrůznější důvody: „Nevím proč, ale prostě mě to zápěstí přitahuje. A musím říct, že mně taky nejde o pohled na krev, spíš o tu bolest. Já se řežu dost tupým nožem, kolikrát mě napadlo, že bych si ho mohla nabrousit, ale zase si říkám, že by to potom nemělo takovej účinek. … já bych to chtěla někomu říct, ale nemám komu. A to je právě ten důvod, proč to dělám ...“

Hledala jsem dívku ochotnou o sebepoškozování promluvit. Jenže Internet je říše anonymních bytostí ukrývajících se pod tajemnými jmény. Claudia, Broken, Le chat mort, Emogirl, Lilith ... Po delším hledání jsem objevila dva přímé kontakty.

TAK MĚ, KURVA, NESUĎTE!

Obě se ozvaly za dva dny, o víkendu, jen půl hodiny po sobě. První Tereza, druhá Šárka.

Šárka žije u Hradce Králové, brzy jí bude osmnáct. Sama se považuje za fl egmatickou, celkem bystrou holku, ve škole problémy nemívá. Její trápení začalo asi před rokem. Často se hádala, především s rodiči. Zažívala pocit nudy, osamělosti a ztrácela zájem o lidi kolem sebe. Vydržela se klidně celé odpoledne dívat do stropu. Pak zjistila, že jí v rozrušení pomůže, když ucítí bolest. Po jedné velké hádce, už ani neví s kým, se o něco škrábla. Začala jí téct krev a cítila uvolnění. Bylo jí fajn.

Tereza, čtrnáctiletá studentka osmiletého gymnázia v Praze, souhlasila se schůzkou. Spíš se mi chce říkat Terezka. Drobounká, štíhlá, celá v černém, téměř dětský obličej orámovaný tmavými vlasy. Nervózně splétá prsty s černě nalakovanými nehty, ale mluví ochotně a otevřeně. Začala se řezat asi před dvěma lety, ale nejdřív jenom tehdy, když se s někým pohádala nebo když se cítila vážně zle. V začátcích se řezala, nebo spíš škrábala skleněnými střepy, ale to jí postupem času přestalo stačit a začala používat žiletku. V nejtěžší době jich prý mívala pro jistotu několik, ať už schovaných doma, nebo přímo u sebe. Věcně vysvětluje, že se řezala v pokoji, který má sama pro sebe, nebo v koupelně. Rodiče ani starší bratr nic netušili.

Nakonec jsem se zeptala i na sebevraždu. Chtěla to? Ano, opravdu chtěla umřít. Řezala se hluboko, nejhlouběji, co to šlo. Udělalo se jí hrozně špatně. Pak se probrala, hlavně se snažila znovu neomdlít. Odborníci tvrdí, že sebepoškozující lidé si obvykle neusilují o život. Ale v dívčích zpovědích jsou úvahy o sebevraždě časté. Docentka Kocourková vysvětluje, že vztah sebepoškozování a sebevražedného chování není zcela jasný, u sebepoškozujících se pacientů je však jeho výskyt častější.

Zuzana (19), poškozuje se dva roky

JEN JSEM SE O NĚCO ŘÍZLA

Probrali jsme s Terezou i praktickou potíž sebepoškozování – problémy s utajením. Vzrůstají s teplým počasím, i hodně nevšímavému okolí se zdá dívka věčně nabalená v dlouhém triku a kalhotách zvláštní. A tak nosí náramky, potítka, make-upem důmyslně maskuje stopy. Nevědoucí okolí případně uvěří, že se jen omylem o něco řízla. Jedna z dívek na webu k tomu píše: „Bojím se léta, až se nebudu moct schovávat do dlouhýho oblečení a podobně. … Důležité je si jizvy často a dobře mazat mastným krémem, aby se lépe vstřebávaly a nebyly moc vidět po zahojení.“ Podobné rady připomínají rubriky z dívčího magazínu typu „Správná péče o pleť“. Spřízněné duše na Internetu si radí velmi prakticky: „Protože začíná léto, tak je lepší jizvy před sluníčkem schovávat ... byla jsem asi půl hoďky na slunci a najednou kouknu na ruku – jizva byla úplně bílá. Taky je dobré neřezat se na místě, kde už jizva je. Když se kříží, tak to je dobrý, ale já jsem se fikla úplně na stejný místo, takže jsem si ji ještě prohloubila a už ji mám skoro tři měsíce a nechce zmizet.“

POMILIÓNTÉ DNES NAPOSLEDY

„Až po pěti měsících mi to začalo docházet – jsem závislačka!“ píše na svém blogu Erika. „Nedokážu se ovládat! Potřebuju se řezat! Nechci přestávat nebo ne kvůli sobě! A možná to se mnou není tak O. K, jak jsem si myslela.“

Také Šárka brzy poznala, že začalo peklo. Jedině bolest jí pomáhala zlepšit náladu. Její potřeba se rychle stupňovala. Koupila si žiletky, a kdykoli jí bylo smutno nebo se s někým pohádala, řízla se. Po čase už jen seděla a řezala se. A nezůstalo jen u toho. Když se cítila úplně na dně, měla touhu zničit se. Chodila málo oblékaná, trápila se hladem. Jakýmkoli způsobem si působila bolest, která byla nejprve vysvobozením od psychické bolesti, potom závislostí a nakonec se stala noční můrou.

Stejně jako jiné závislosti není ani sebepoškozování moderním jevem. První zmínku o úmyslném sebezničujícím chování najdeme už v bibli. Bez ohledu na rasu či náboženské vyznání provázejí lidstvo dějinami různé formy sebepoškozování, z minulosti jsou ale známy případy spíše rituálního a náboženského charakteru. Teprve v devatenáctém století se toto chování objevilo v psychologické literatuře. Zlom nastal v minulém století, kdy se sebepoškozování na jedné straně začala věnovat větší pozornost ze strany psychologů a psychiatrů, ale na straně druhé se v určité formě, zejména díky módě tetování a piercingu, stává trendem.

Kudy ven? Chce-li se člověk zbavit závislosti na sebepoškozování, měl by se naučil neutíkat před vlastními problémy a přijmout svoji nedokonalost. Odborníci radí vyzkoušet jakoukoli formu pomoci. Svěřit se rodičům, kamarádce, vyhledat odbornou pomoc. Ovšem ani to nemusí být záruka úspěchu. Tereza mi vylíčila, jak poslala dotaz psycholožce do internetové poradny. Ta jí jednou větou doporučila, aby se obrátila na psychologa. Není nad „odbornou“ radu! Druhý pokus s internetovou linkou bezpečí byl úspěšnější. Podrobně probrali její situaci. Rodičům se Tereza nesvěřila, myslí si, že by to nepochopili, protože o sebepoškozování nic netuší. Proto je ráda stejně jako Šárka, že se o tomhle problému bude psát. Obě chtějí, aby lidé věděli, o co jde, aby pochopili, jak je sebepoškozování nebezpečné.

Právě ta nevšímavost je nejpřekvapivější. Erika si nakonec začala přát, aby se její rodiče všechno dozvěděli. Bála se sama mluvit, doufala, že si jizev všimnou. Jenže si nevšimli.

VZPOMÍNKY NEZMIZÍ

Nenápadně si Terezu prohlížím. Hlubší jizvy se sice ještě neztratily, ale ty malé jsou již těžko patrné.

Přestože stále nosí dlouhé rukávy, věří, že se sebepoškozováním už nemá a nebude mít problémy.

Uznává, že je příliš brzy tvrdit, že svoji závislost překonala. Dostávala se z ní v podstatě sama.

Mezitím mezi mou a Šárčinou mailovou schránkou poletují zprávy jak poštovní holubi. Šárka po několika neúspěšných pokusech našla oporu u svých kamarádek.

Jedna z nich zahlédla rány, sice na ni křičela, ale pomohla jí. Když mi psala naposledy, tvrdila, že se jí vrátila chuť do života a tohle všechno už je minulost. Prý to byla hrozná doba. Jako by žila a nežila. Nejhorší období jejího života.

Eričin blog dál sleduji, píše na něj pravidelně. Je to jako na houpačce – jeden večer naděje, druhý den stačí malicherná hádka a její myšlenky (a v horším případě i ruce) se vracejí k žiletce. Teď tvrdí, že jí pomohl nový vztah. Chtěla by dát žiletce vale, i když sama pochybuje, jestli dokáže skončit definitivně: „... a teď jsem od Ní odtržena. Vím, že je to tak dobře, ale stýská se mi po Ní. … Miluju tě, rudá krásko! Stýská se mi, a přesto doufám, že už se to nikdy nestane ...“

Zní to jako sbohem, nebo na shledanou?

STATISTIKY Někteří odborníci udávají, že 750 ze 100 000 (tj. 0,75 %) lidí se sebepoškozuje, jiní odhadují toto číslo až ke 4 % populace. Sebepoškozování postihuje 2–3 milióny Američanů, tj. cca 0,7–1 %. Podle výzkumu se téměř každý pátý student (cca 17 %) dvou elitních amerických univerzit někdy úmyslně zranil, z toho více než dvě třetiny opakovaně. K podobným závěrům dospěly i studie mezi americkými adolescenty. V Austrálii a Británii byla čísla u středoškoláků o něco nižší. Lékařskou pomoc ročně vyhledá 170 tisíc převážně mladých Britů, kteří si sami způsobí zranění. Nejčastěji se předávkují léky, pořežou či spálí část těla. Podle statistik se 13 % z patnáctia šestnáctiletých Britů mrzačí. V ČR nebyla širší studie zaměřená na sebepoškozování dosud provedena, čísla u nás lze proto těžko odhadovat. Například mezi všemi pacienty v psychiatrických odděleních nemocnic se jich pořezává kolem čtyř procent.

Co si o fenoménu sebepoškozování myslíte vy?