Nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale výraz jeho tváře se změnil. Marně se snažím ukojit myšlenkou, že za to může slunce nyní pokojně vykukující zpoza mraku a svítící přímo na něj. Někde v hloubi je mi však jasné, že tomu tak není. „Ale nemůžu za to," bráním se okamžitě. Vím, že se od něj nedočkám slovní reakce, ale přesto se cítím, jakoby mne zrovna v tuto chvíli tvrdě pokáral.

            Na několik dlouhých sekund se uzavírám do sebe a raději se na něj ani nedívám. Snažím se urovnat myšlenky, abych mu mohl všechno vysvětlit. Přitom zarputile sleduji ptactvo zuřivě dovádějící v koruně nedalekého stromu. Asi bych chtěl být svobodný jako oni. Vypadají tak volně a bezstarostně. Až se mi nechce uvěřit. Bylo by krásné vznést se s nimi někam vysoko do nekonečných modrých dálek. Pak by stačilo jen sklopit křídla a padat. Neskutečně dlouho padat. Zem by se řítila k mému tělu a každá sekunda by trvala celou věčnost. A poté by přišel vysvobozující náraz.

            „Víš," vracím se do reality a opět hledím do jeho obličeje, „ne, že bych se neučil, ale bylo toho na mě moc." Jeho chápavý výraz mne uklidňuje a poskytuje mi oporu pro další povídání. „Nemyslím tím ve škole," říkám a cítím, že každou chvíli začnu brečet. Ale před ním přece nemůžu plakat, běží mi myslí. Zhluboka se nadechuji a snažím se poslat všechny myšlenky bouřící hlavou někam pryč. Nedá se říct, že by se mi to dařilo, avšak cítím se lépe. Dokonce jsem schopný pokračovat: „Pamatuješ si na mou přítelkyni?" ptám se zbytečně. Nadále zarytě mlčí a já cítím, jak se mi po tváři kutálí první slza. Zvláštně hřeje. „Před čtrnácti dny spáchala sebevraždu. Předávkovala se práškama a zapila to vodkou." Nejsem schopný mluvit. Vrací se mi vzpomínka na její chladné tělo klidně ležící na posteli. Vypadala, jakoby spala. A přitom jsem věděl, že tomu tak není.

            Přes závoj slz vidím stále stejný chápavý výraz. Dovádí mě k šílenství, a tak se raději obracím. Mlčky přemýšlím a docházím k závěru, že tak hrozně jsem se necítil ani, když jsem ji tam našel. Myslel jsem si, že to bude lepší, ale zatím se to jen zhoršuje.

Hlava je zničehonic vržena do víru vzpomínek, které jen bolí. Jsem ve zmatcích vlastní lebky ztracený jako malé dítě. Chtěl bych to zastavit, ale nedokážu to. Nejraději bych byl někde pryč. Daleko od všeho a od všech. Ve světě, který by byl jen můj. Můj a její. Tady se jen ztrácím a nenalézám nic, co by mne uklidňovalo. Chtěl bych se vrátit za ní. Ať je to kamkoli.

Stírám slzy a obracím se zpět na něj. Nic se za tu chvilku nezměnilo. „Chtěl bych ti poděkovat za tu Bibli. Sice víš, že jsem nevěřící, ale i tak je to pěkný dárek. Ale to, co v ní bylo asi nemohu přijmout. Musí to být půlka tvého důchodu." Probodává mě pohledem, až se stydím za to, co jsem řekl. Přitom je to holá pravda. Mám ho rád takového, jaký je, a žádné peníze od něj nechci.

Zničehonic mám pocit, že se dívá na mou obvázanou ruku. Koukám tam, kam zřejmě směřuje jeho pohled. „Chtějí mě zavřít do blázince. Pokusil jsem se o sebevraždu. Když jsem ji tam našel, tak jsem si podřezal žíly," přiznávám. „Ale já nejsem blázen. O tom bych musel něco vědět. Nedokážou to pochopit. Ona mi strašně chybí. A já bych chtěl být s ní. Ať mě to stojí cokoli."

Vidím, že je čas se rozloučit. Asi jsem mu neměl říkat všechno. Ale já jsem potřeboval někomu svěřit to, co mě trápí. Ale co když je stejný, jako ti ostatní? „Tak já tedy raději půjdu. Měj se co nejlépe. Řeknu mámě, aby ti přinesla čerstvé květiny. A taky jí řeknu, aby ti vyčistila náhrobek."