První báseň vybírám ze sbírky Pulsy (1947), která je už osobitou záležitostí. Zcela svébytný styl, zdrcující i něžný, osamělý i kolektivní se prodírá skrz všemi smysly. Nejde už o pouhé vizuální receptory, báseň můžeme uchopit, naslouchat jí a cítit. Sbírka Pulsy je mnohými považována za první Mikuláškův vrchol.

ČERNÁ MŮZA

Kdybych jen začal třebas o náprstku,

kdybych jen začal,

vím, co bys mi odpověděla.

Že dřív byl prst.

A kdybych se prstem jal

kresliti v písku znaky Archimedovy,

o ruce vedla bys řeč,

jež hodivši kámen

chce stvořit

nového Pluta či Uran

a kdyby do vody padl,

Saturna s měsíci všemi -

kdybych jen začal.

Nad tělem bys luskla.

A přece - z mého těla

vychází hlas

(navečer jako zvěř)

a ze mne jde mlčení,

jímž uctívám lunu.

Viděl jsem kyvadlo,

ten neklid hodin

tak klidných,

člověka pendlováka,

který přešlapuje.

A slona, jak se kývá a kývá,

nesmírný vesmír masa

kymácet se,

tak moře se přelévá v pauzách.

Najít střed vesmíru,

toť vše.

Ale co víc - na jeho obvodě hořet

jak líh,

vykázaný.

A jenom smích tě svrhne

z tvého trůnu,

má černá můzo, dionýský smích

(a já se směji),

a jenom pláč,

pláč mapující skály trhlinami,

vodami pohne

(já pláči),

a jenom křeč

a jenom láska

a jenom smrt,

 kdykoli smrt,

obrátí v sutiny ticho,

měsíční ticho pouště Gobi -

plačte tedy,

milujte se,

zmírejte,

smějte se,

lidé.

Hned,

tuto chvíli.

To vše je život.

Přeskočme neradostné období padesátých let, kterými Oldřich Mikulášek i tak prošel, ve srovnání s jinými klasiky poezie s úctou, (najděme přirovnání k mistrovské sbírce Ortely a milosti!)a přenesme se do radostných, bouřlivých šedesátých let. Let, kdy se otevírá brána mladým autorům, dosud nepublikujícím. A také, kdy se konečně otevírá brána i autorům umlčeným a uvězněným. Jejich hlas nemůžeme přeslechnout. Mikulášek vydechne do éteru hned několik vrcholných sbírek: Svlékání hadů (1963), To královské (1966) a Šokovaná růže (1969). Poté byl jeho hlas také umlčen, na dobu delší než deset let. Sbírka To královské obsahuje nádherné portréty nástrojů. Ale pro pochopení básníkova údělu jsou podstatnější tyto verše.

S BÁSNÍ SÁM

Odněkud slétne sova

Valná schůze ticha

na větvi.

Až se zavře

všechno hebké peří

s jejíma očima

a větev dosáhne mně do spánku,

odlétnou slova.

A v jejich šumu, skoro smrtelném,

zachvěje se chvíle,

kdy báseň sotva dýchá,

plna bázně ze zrození svého.

A ze surových úst.

STARÉ STŘÍBRO

Ještě foukáme do hasnoucích citů.

Kouří se však z nich jenom trochu

jako ze spálenišť.

A saze rozmazaná slzou

je drahá k ústům,

už jen mlčícím.

A je lhostejno,

jestli se zaleskne šedý vlas

na tmavé kdysi skráni,

anebo hřeben stříbrný

zachází trýzní

laskat se s tvou hlavou

a neuslyšet, jak jiskry srší v noc.

Jezy se češou nazad

a proti proudu slepnou

rybím steskem.

Tak to je příliš krátká ukazka z díla Oldřicha Mikuláška.

Zbytek je na vás...