.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Osmiletý Axel Lonelake
(ze dne 17.06.2007, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Osmiletý Axel Lonelake
Axel, dítě se zvláštním, podle doktorů "pokřiveným", pohledem na svět, se pomalu vzpamátovává z šoků, které mu život připravil a pomalu učí v realitě žít.

Už jsem to pochopil. Není to ďábel, je to Gabriela. Táta mi říkal, že takhle postižených lidí bychom se neměli bát ani se jim vyhýbat. Jenže já jsem měl teď z Gabriely hrůzu. Jednou jsem ji potkal na školní chodbě, bylo to ještě brzo ráno, nebylo tam ani pořádné světlo. Chtěl jsem se otočit a utéct pryč, ale neudělal jsem to. Dělala, jako že mě nevidí, jen kolem mě prošla a se svěšenou hlavou zmizela v ohybu chodby.

Magda pak jednou přišla do školy a vypadala taky trochu divně. Sice ne tak moc divně jako Gabriela, ale… …nenormálně. Měla červené oko a kolem něj fialovou kůži. Napadlo mě, jestli se nemění v kyborga? Co když jo? A co, jestli se úplně promění zrovna tady ve škole, vedle mě, v lavici? Nejsem vůbec nijak ozbrojen! Myslel jsem si, že jí nejdřív vyměnili mozek. Skoro vůbec se mnou nemluvila a vůbec se neusmála, jenom tak seděla skrčená v lavici a dívala se do svého sešitu.

Doma jsem pak seděl na posteli a díval se z okna na strom. Brian na něm seděl a vůbec se nehýbal. Větve se neohýbaly pod nohama lezců. Pořád jsem myslel na Magdu, jak šla smutně domů. Odcházela tak pomalu a loudavě, jako by tam ani nechtěla dojít. Tehdy jsem se rozhodl za ní zajít. Šel jsem podél dřevěného plotu, přes který lezla kukuřice a skláněla se nad cestu. Došel jsem k jejich domu a podíval se do zahrádky. Z domu jsem slyšel nějaký řev. Za chvilku vyšel ze dveří pan Ipsum, podíval se na mě červenýma očima a šel za dům. Teprve potom se před domem objevila Magda. Jako by si mě ani nevšimla, jenom si sedla na lavičku vedle dveří a schovala obličej do dlaní.
„Magdo!“ zavolal jsem.
Zvedla hlavu a zmateně se kolem sebe rozhlídla. Pak si mě všimla. Chvilku váhala, ale pak přiběhla k plotu.
„To jsem rád, že jsi pořád člověk,“ řekl jsem jí.
„A co bych měla jako být? Jdeme ven?“
Pak jsme šli. Nejdřív jenom tak do města, toulali jsme se ulicemi, nahlíželi do výkladů, kde měli vyložené třeba bonbóny a čokoládky, hned jsme na ně dostali chuť, ale Magda říkala, že nám je nedají, protože nemáme peníze. Dívali jsme se jak kolem nás jezdí auta, jak si jiná děcka kreslí křídou na chodník a nějací lidé na sebe křičí z otevřených oken. Pak jsme šli takovou menší uličkou, ve které stáli nějací dva dospěláci.
„Nechci ty tvoje špinavý prachy!“ křičel jeden.
„Stejně si je vezmeš,“ řekl druhý, hodil mu k nohám pár svázaných bankovek a odešel.
Fakt nevím, proč si je ten pán nevzal, ale pošlapal a odešel. Mohl za ně mít tolik zmrzliny… No, tak, teď budeme mít zmrzlinu my. Zvedl jsem je, horní papír byl sice celý černý od boty, ale ty další byly v pořádku.
„Já nevím, Axele, jestli si to můžeme vzít…“ bála se Magda.
„Ale, proč bychom nemohli,“ mávl jsem rukou.
Cestou k tomu okýnku, kde se rozdává zmrzlina, mě napadl vskutku ďábelský plán. Rozhodl jsem se, že si tentokrát nekoupím jeden kopeček jako vždycky, dokonce ani dva jako Brian, ale přímo tři kopečky!
„Tuhle bílou, tuhle červenou a tuhle žlutou, to všechno do jednoho kornoutku, prosím!“ přikázal jsem si.
„A uneseš to vůbec, hochu?“ smála se prodavačka.
„No, dovolte,“ zamračil jsem se. „Četl jsem v knížce, že normovaný kopeček zmrzliny váží 20 gramů. Umím totiž číst a počítat!“
„No jo, samozřejmě,“ řekla prodavačka a smála se ještě víc. „Podívejme se na rozumbradu…“
„Na koho?“ zavrčel jsem, neboť mi slovo rozumbrada připadalo podezřelé.
Možná si myslela, že jsem takový ten osmahlý chlap, který jezdí na velbloudovi a má takovou černou a chlupatou bradu. Velbloud, to je takové žluté zvíře, sice je hrbaté, ale vůbec mu to nevadí, učili jsme se o něm ve škole. Začal jsem tehdy volat, že ho znám, že mi o něm říkal děda a že v těch hrbech nosí zásoby vody, takže mu to v nich šplouchá a když do nich někdo píchne vidličkou, tak mu všechna voda vyteče a velbloud umře. Ale učitel mi řekl, že to tak není a že tam má velbloud tuk, čemuž jsem nevěřil, protože jak by mohl pít tuk?
„Já chci citrón, jahodu a čokoládu,“ ozvala se najednou Magda a přerušila tak diskuzi.
„Ty si dáš taky tři kopečky?“ zeptal jsem se překvapeně.
„No a?“ řekla a najednou se tvářila zase strašně jako princezna z toho filmu, na který jsme jeli s taťkou a mamkou v sobotu do kina.
„Myslel jsem si, že holky si vždycky dávají jenom jeden…“
Magda se zašklebila a vyplázla na mě jazyk. Tím mě naštvala, tak jsem do ní vrazil a ona se najednou rozesmála, jako by vyhrála nějakou soutěž, i když jsem byl naštvaný a vlastně jsem na ni zaútočil. Není ona divná?

Šli jsme po starém mostě, lízali zmrzlinu a Magda se zase tak toulala. Vraceli jsme se k ní domů. Jako by se jí tam ale moc nechtělo.
„Ach jo, Axele, nejradši bych odsud zmizela někam strašně daleko.“
„Tak zmizíme,“ řekl jsem, protože jsem si vzpomněl, že jsem včera vlastně nakreslil plán na postavení vesmírné lodi a že ho mám pořád v kapse u kalhot. Vytáhl jsem ten papír a rozložil ho.
„Podívej,“ ukázal jsem ho Magdě, „podle toho si postavíme raketu.“
„Jasně,“ ušklíbla se Magda. „Ale jenom jako.“
„Ne, doopravdy…“
„Tak jo, doopravdy.

Šli jsme zase kolem toho dřevěného plotu, přes který lezla na cestu kukuřice. Některé klasy ležely rozježděné v těch kalužích, do kterých když šlápnete, tak jste celí mokří, skoro až ke kolenům, takže si na ně radši dávejte pozor.
„Tady bychom si ji mohli postavit,“ řekl jsem.
Prodírali jsme se přes ty velké tlusté zelené stonky, které byly vyšší než my, takže jsme se na tom poli ztratili jako v nějakém hustém pralese. Lámali jsme rukama a nohama stonky, čvachtali botami v blátě a utírali si oči od špíny. A všude kolem byl ten smrad mokrých listů. Našli jsme místo, kde byla spousta kukuřičných stébel zlámána, takže tam svítilo i slunce.
„A tady bude můstek,“ řekl jsem. „Potřebuje to pár úprav, podívám se na to…“
„A co mám zatím dělat já?“
„Nálož třeba náklad,“ řekl jsem jí a když odešla kousek dál, sloupnul jsem bezpečností obal z plasmového zásobníku a dal se do oprav.
Chvíli jsem jim otáčel, ale pak se převážil, odtrhl od vedení plasmy a spadl na zem.
„Zatraceně, ještě jsme se ani neodlepili od země a už první problémy…“
Zlostně jsem kopl do spadlého klasu. Magda zatím nanosila na velkou hromadu v zadní části můstku různé kamenní, hroudy hlíny, kukuřičné klasy a jednoho šneka.
„Tak, jak to vypadá s opravami?“ zeptala se.
„Už to mám,“ řekl jsem, „můžeme letět. Je posádka připravená?“
„Ano,“ řekla a vypnula hrdě hruď.
Usadil jsem se za řídící pult a uchopil do ruky klas.
„Tak se něčeho pevně chyťte.“
Začali jsme sebou škubat a pak jsme se svalili k zemi.
„Krucinál, oscilace v turbomotoru! S takovou starou kraksnou jsem ještě nelítal!“ klel jsme jako rozlícený vesmírný vlk.
„A urval jsi páku!“ volala Magda.
Podíval jsem se do ruky, ve které jsem měl urvaný kukuřičný joystick.
„Máme záložní!“ vykřikl jsem, chytil ji a konečně vyrovnal dráhu letu.
Motor jel na takové otáčky, až mě od toho jeho burácení začínalo bolet v krku. Pak jsme konečně opustili atmosféru. Na Zemi byl krásný pohled. Vzal jsem do ruky vysílačku a podal hlášení: „Základno, opustili jsme Zemi a jsme na cestě.“
„Kam letíme?“ zeptala se Magda.
„Zadej kurs na planetu… …XG856!“
„Ano, pane!“
Vzal jsem do ruky kukuřici, pomalým krokem obcházel můstek a diktoval: „Kapitánův deník, hvězdné datum XY-neděle – jsme na velmi obtížné výpravě proti nebezpečné a bojovné rase z planety Nová Austrálie…“
„Australané jsou tady!“ vykřikla Magda.
„Co? Senzory…“
„Tam jsou!“ ukázala.
V kukuřici stáli dva kluci od nás ze třídy.
„Axel si hraje s holkama!“ chechtal se jeden.
„Do útoku!“ zavelel jsem, „střílet ze všech zbraní!“
Házeli jsme po vetřelcích kukuřici a hlínu, občas i nějaký kámen. Za chvilku přiletěl jeden klas zpátky a trefil mě do hlavy.
„Au… …vrací úder, kryj se!“ rozkazoval jsem.
„Provedu výsadek,“ řekl jsem a kousek ode mě dopadla hlína, „kryj mě!“
„Ano!“
Vzal jsem do ruky kámen a rozběhl se proti nim. Magda kolem mě házela kukuřici, občas sice trefila i mě do zad, ale to už jsem k nim doběhl.
„Šutrem ne, blbečku!“ vypískl jeden z kluků.
Hodil jsem po něm, ale netrefil se. Dostal jsem to kukuřicí za uchu a musel si kleknout. Mnul jsem si červené ucho a nadával. Mezitím zalezlo slunko a setmělo se. Začalo kapat.
„Kašlu na to, jdu domů,“ řekl druhý z útočníků a za chvilku oba zmizeli.
Doběhl jsem ke svému prvnímu důstojníkovi.
„Vztyčit štíty, prolétáváme vesmírnou bouří!“
Za chvilku byla úplná tma a pršelo jak z konve. Schovali jsme se pod nalámané stonky kukuřice a slyšeli, jak do jejich listů bubnují kapky. I tak jsme ale zmokli až na kost. Pak zase konečně vysvitlo slunce a přestalo pršet.
„Přežili jsme to, ale loď je v hrozném stavu,“ rozhlížel jsem se.
„Podívej na ten úkaz!“
Podíval jsem se na všebarevný oblouk protínající náš horizont.
„Vesmírná duha,“ řekl jsem.
Obhlídl jsem škody způsobené na vnitřním trupu. Byly zanedbatelné.
„Provedeme přistání na neznámé planetě,“ rozhodl jsem.
Přistáli jsme, ozbrojili se a vydali pomalu na průzkum džunglí pokryté planety.
„A tu planetu můžeme pojmenovat, protože jsme na ni první…“ řekl jsem.
„Fakt? A jak?“
„Axelova planeta!“ rozhodl jsem.
„A proč ne Magdalénina?“
„Protože by se to všem kosmonautům špatně říkalo! A navíc, já jsem tady kapitán.“
Pak zase dělala, jako že se se mnou nebaví, ale já vím moc dobře, že se se mnou bavit nepřestala, protože ona to tak vždycky dělá.
„Hele, Axele! Pojď sem!“ vykřikla najednou Magda a přidřepla si k zemi.
„Co je?“ polekal jsem se trochu, protože to neřekla jako by byla první důstojník, ale jako by byla zase jenom obyčejná Magda Ipsumová.
„Našla jsem mimozemšťana,“ řekla zase jako první důstojník.
Podíval jsem se na zem. Ležel tam nějaký černý pták, mrkal okem a hrabal křídlem v hlíně. Kdo ví, jestli chtěl něco vyhrabat, nebo jen tak uhlazoval hlínu, ale šlo mu to úplně špatně, protože v tom křídle neměl žádnou sílu. Natáhl jsem na toho ptáka ruku, ale Magda mě zastavila.
„Nešahej na něho!“
Nevím proč, ale poslechl jsem ji, i když je jenom holka.
„To je vrána,“ řekla. „A zraněná.“
„Tak ji odneseme na ošetřovnu…“ rozkázal jsem.
„Ale opatrně…“ řekla zase Magda.
Nechápu, proč ji tak záleželo na mimozemšťanovi jednom. Nesli jsme to na můstek, teda vlastně Magda ho nesla a já jsem se na něho jenom díval a pořád mě cosi nutilo si na něho šáhnout, ale bál jsem se Magdy, i když se jinak ničeho nebojím, protože jinak by na mě děda nemohl být hrdý. I když taťka říká, že odvaha je něco jiného, než jak to říká děda. To se mi zase moc nezdá – Alan střílí lvy a proto je odvážný.
„Magdo!“ ozval se hlas, který trochu chraptěl.
Pak z kukuřice vylezla Gabriela a já jsem se jí trochu lekl. No, dobře, možná o něco víc než trochu, jak mi vždycky připomíná Brian, když mu řeknu, že jsem se něčeho bál jenom trochu. Podívala se na mě a mě napadlo, že ty její pekelné oči jsou trochu smutné. Stejně jsem ale nic neříkal a moc se nehýbal. Strašně jsem se chtěl na ni nedívat, ale přitom jsem se na ní pořád díval, jako bych nemohl otočit hlavu.
„Taťka říká, že máš už jít domů,“ řekla Gabriela.
„Zuří?“ zeptala se Magda úplně potichu – možná si myslela, že nás odposlouchávají nepřátelé.
„Už ne.“
„Tak jo, půjdem…“
Pak se podívala na vránu a řekla: „Musíme ji někde schovat.“
Tak jsme šli k takovému železnému sloupu, na kterém byla obrovská černá bedna, která trochu vypadala jako topení u nás doma a ze které vedly na obě strany tlusté dráty. Víte, drát je takový železný provázek, ve kterém lítá elektrika, no, elektrika, to je taková věc, která vás může i zabít, to mi říkal táta. Možná proto máme doma na zdech takové bílé krabičky s dvěma dírami a tyčinkou a ve kterých je elektrika – asi aby na ně šáhl zloděj, který nás bude chtít potmě vykrást a poleze kolem zdí po hmatu, a zabil se. Pod to jsme té vráně udělali takový pěkný hrad z hlíny, ale to už po cestičce běžel pan Ipsum, a řval, že má jít Magda domů. Všelijak se mu přitom pletly nohy a měl rudý obličej, asi byl zraněný a chtěl, aby ho Magda doma ošetřovala. Přikryli jsme vránu kukuřičným listím, Magda řekla „čau“ a utíkala pryč.

Od té doby jsme málo chodili ven a když už, tak jsme seděli u vrány, dávali ji různé brouky a mouchy, které jsem sbíral doma v kuchyni, tam jich je plno a mamka říkala, že tím pomáhám i jí, tak jsem byl rád, nebo jsme jí dávali pít vodu z hrníčku, ale to jí moc nešlo.

Jo, a Brian říkal, že Gabriela už netancuje, ale že jenom pořád šprtá. Nechápu proč, když vždycky říkala, že nemá učení ráda.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz