.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Lodičky
(ze dne 27.06.2007, autor článku: Harr)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Lodičky
Každý z nás se občas dostane do situací,kdy by se raději neviděl.
Ta, o které budu vyprávět, je z této kategorie. Spadá do doby hluboké "totality",
do doby, kdy jsem se ucházela o první zaměstnání.




Probudila jsem se do krásného letního dne. Všude ticho. Že by tu už nikdo nebyl?
Rychle vstávám, kouknu z okna, na ulici běžný provoz, doma i nadále klid.
Projdu jídelnou do kuchyně, nikde žádné pozůstatky od snídaně,
na lednici pod magnetem lístek psaný sestřinou rukou: "Jsme s bráchou na koupáku,
mamka s tátou volali, že přijedou večer, držíme Ti palce. Milada."
Jsem sama. Čeká mě koupelna, s vanou plnou vody, bez boje u dveří, kvalitní kosmetika
"z Německa" a ranní káva bez přednášky o její škodlivosti. A pak - POHOVOR.
Poslední mrk do zrcadla, poslední kontrola účesu a oblečení, obout zánovní lodičky,
jejichž podpatky rozhodují o mé výšce a jdu na to. První opravdový vstup do života.

                                                              ***


Odborné učiliště stavební projevilo zájem o mé schopnosti vychovatelky a později,
podle výsledků, i učitelky češtiny a ruštiny.
Sídlo vedení bylo umístěno do tzv. Zámečku. Šlo o vilku z dvacátých let 20. století.
   Vešla jsem do krásné budovy s věžičkou a hned za hlavními dveřmi jsem obdivovala
vnitřní architekturu stavby. Krásná dlažba, schodiště z tmavého dubu, všude nablýskáno.
      S širokým úsměvem mě v předpokoji kanceláře ředitele přivítala sekretářka,
starší, velmi hezká dáma v šedivém kostýmku a lodičkách téže barvy.
 Pohybovala se tak, jako by se v nich narodila. Ovšem je pravda, že moje byly o kapánek
vyšší.
"Hned Vás uvedu, slečno...soudruh ředitel tam má jednoho z mistrů," omlouvala svého
nadřízeného.
Jen jsem kývla hlavou a zůstala stát hned za dveřmi.
"Posaďte se," ukázala na křeslo.
"Ne, děkuji, postojím," vychraptěla jsem.
Jen jsem dořekla, cvakly dveře a kolem mne prošel obrýlený čtyřicátník.
Poděkoval sekretářce za kávu a byl pryč. Ta přešla po koberci, zaklepala na protější
dveře a pak mi pokynula, abych vešla.
"Dáte si kávu a minerálku?" zeptala se mě.
"Ano," dostala jsem ze stísněného hrdla a přesunula se ke dveřím.
Narovnala jsem se, vypla hruď, abych zapůsobila a vešla k řediteli.
Ani jsem nestačila pozdravit. Mé dvanácticentimetrové podpadky, které mi měly
zvýšit úroveň, zareagovaly na naleštěnou dlažbu po svém.
Vrhly mne vstříc muži, který právě vstával z křesla, takovou silou, že byl zpět přímo vbit.
Když se kolem mne svět zastavil, přistihla jsem se ve velmi nedůstojné poloze.
Klečela jsem před ředitelovým křeslem, hlavu zabořenou hluboko v cizím klíně,
s mírně odhaleným vlastním pozadím. Minisukně byly v módě.
A tu už přicházela sekretářka s kávou a minerálkou.
Byla jsem ráda, že na ni nevidím. Ostatně neviděla jsem nic, brýle mi spadly.
Mluvit jsem také nemohla. Do rtů mě tlačil nějaký knoflík, rukama jsem se neměla kde chytit
a nohy mne neposlouchaly.
Zaregistrovala jsem zalapání po dechu, mumlání sekretářky a to, že otírám mascaro z řas
řediteli o sněhobílou košili. Ještě, že měl neklouzající boty a ustál to. Se mnou v náručí
se nakonec zvedl z křesla, mě do něj posadil a podal mi brýle, které sebral také někde v klíně.
Myslím, že jsem měla v obličeji všechny barvy duhy.
Sekretářka v sobě dusila smích a ředitel suše konstatoval: "Tak to bychom měli, slečno. Tolik lásky jsem si snad ani nezasloužil."
Smysl pro humor bych u něj nehledala.
Bála jsem se zvednout hlavu, protože jsem měla strach, že se začnu smát.
Nakonec to sekretářka nevydržela.
Podala mi ruku a se slovy: "Pojďte se mnou, musíte se opláchnout," mne odvedla k sobě.
 Při pohledu do zrcadla jsem dala průchod smíchu. Tedy obě jsme mu daly průchod.
"Buďte ráda, že jsem tu dneska já, být tu Věruška nevím, jak by to přijala," řekla mi sekretářka.
Bylo mi v tu chvíli všechno jedno.
"Nezlobte se, omluvte mě prosím, ale já snad raději půjdu," řekla jsem.
"Kam byste chodila, ředitel je docela fajn, jděte jako by se nic nestalo. Jen si zujte ty boty."
Poslechla jsem ji. Byla jsem určitě první zaměstnankyní, která navštívila ředitelův klín ještě dřív, než bosa podepsala pracovní smlouvu na dobu neurčitou.
A tak mi lodičky na zvýšení úrovně opravdu pomohly. Ještě je mám schované.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz