|
<<
Červenec
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
| 8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
| 15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
| 22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
| 29 |
30 |
31 |
| | | |
|
Stránku si právě čte 64 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Desetiletý Axel Lonelake
(ze dne 30.06.2007, autor článku: Jakub Raida)
************** * **************
Desetiletý Axel Lonelake
Axel Lonelake, vskutku vyjímečné dítě, a to ať už v dobrém či špatném slova smyslu, má za sebou další rok svého života. A s dalším rokem přicházejí i nové zkušenosti, radosti a strasti.
Tak co, těšíte se na ty Vánoce? Já vlastně ani moc ne – kněz a taťka mi poslední dobou dost naznačují, že hříšnici nemůžou čekat moc dárků. Říkal jsem si, že přece nejsem hříšník, ale potom mi kněz řekl, ať zpytuji svědomí, tak jsem tedy poctivě zpytoval a vzpomněl jsem si, jak jsem smutně seděl v křesle, taťka chodil po pokoji a opakoval pořád „nepokradeš“ a „nepokradeš“. Prosil jsem taťku, ať to Bohu teda neříká, že o tom ví stejně jenom on, mamka a kněz a když mu to nebudou žalovat, tak se to nedozví a nebudu hříšník, ale taťka řekl, že Bůh vidí všechno, načež jsem prohlásil, že to je nějaký nesmysl, protože mezi nebem a mnou byla přece střecha, půda a strop obýváku. No jo, jenže teď už to je stejně jedno, protože jsem to vykecal vám. Jenže vy ještě nevíte, proč jsem vlastně kradl, že? Mám vám to říct? Děda sice říkal, že každý člověk má dost svých problémů na to, abychom ho zatěžovali ještě těmi našimi, ale mamka mi naopak vždycky, když ke mně přijde, než usnu, abych se jí se vším svěřil a vypovídal se z trápení. Přes den by mi to asi bylo trapné, to všechno říkat, ale nevím jak vy, já v noci myslím úplně jinak než ve dne, možná to je tím, že zrovna nevidím to slunce, ty lidi, neslyším ten hluk a tak vůbec, prostě v noci mě přepadá občas takový strach a úzkost, nebo naopak takový příjemný pocit a odhodlávám se k věcem, které mi pak ráno přijdou jako úplné kraviny a radši je nikomu neříkám, snad jenom občas Brianovi, když jsme sami na tom velkém stromě nebo mamce, když už doma nikdo jiný není. Dědovi bych to neřekl, protože on je takový správný chlap a chtěl by taky, abych byl správný chlap, takže když jsem s ním, snažím se chovat chlapsky. Ale tehdy, když jsme měli jet do zoologické zahrady, jsem se asi dost jako chlap, protože jinak bych pana Ipsuma vyzval na souboj, jako sir Wilfred, porazil ho a Magda by mohla jet s námi. Jestli nevíte, kdo to je sir Wilfred, tak to je takový rytíř z knížky od Waltera Scotta, kterou jsem si kdysi půjčil v knihovně, no a tam jsou rytíři takoví správní muži, asi jako můj děda, jenže oni nenosili kostkovanou košili a rifle, ale takové velké brnění, celé ze železa, takže v něm byli skoro úplně nezničitelní. Sir Wilfred byl sice téměř celou dobu v bezvědomí, čemuž jsem se divil, protože jsem myslel, že hrdinové nejsou nikdy v bezvědomí, ale pak se probral a zachránil jednu dívka, která ale byla židovka, takže si ji nemohl vzít za ženu. Udělal to právě tak, že vyzval jiného rytíře k souboji a silou svých paží jej porazil – možná jsem to měl taky udělat, když jsem tehdy volal stál u toho plotu, volal na Magdu, aby šla se mnou a pak sledoval, jak se celá ubrečená vrací domů, když stojí pan Ipsum ve dveřích a volá na ni. A já jsem ani nevěděl, co dělám a najednou, i když jsem si sliboval, že ji vysvobodím, jsem se otočil a běžel jsem rychle pryč. Doběhl jsem až před školu, kde už učitel počítal všechny ostatní a nastupovali jsme do autobusu. Pár dní předtím, Brian říkal, že čtrnáct, já si nejsem jistý, dny totiž počítat moc neumím, občas si totiž pletu úterý a únor, říkal pan učitel, že se pojedeme všichni podívat do zoologické zahrady, což vlastně ani není žádná opravdová zahrada, protože tam nejsou žádné záhonky, ani kytky, ani plevel, ale naopak, že tam jsou různá zvířata, načež jsem se přihlásil a řekl, že my máme na zahradě taky různá zvířata, třeba bílé králíky, slepice, kočku, která má teď malá koťata a taky jedno prase, které má v chlívku okýnko a z něj vždycky kouká na dvorek, ale pan učitel řekl, že v zoologické zahradě jsou jiná zvířata, že tam jsou i taková, jaká u nás nežijí a já jsem se zeptal, jestli taky z Austrálie; učitel řekl, že určitě a já prohlásil, že to v tom případě může být i nebezpečné, protože v Austrálii žije nejjedovatější pavouk, had, ryba a medúza na světě, že jsem to kdysi s Brianem četl v knihovně a že by se měl pan učitel podle toho před výlet zodpovědně připravit a přinejmenším s sebou vzít brokovnici, ta totiž může cestovali nejednou při setkání s divou zvěří zachránit život, Quatermain by mohl vyprávět, ale pan učitel řekl, že to je v pořádku, protože ta zvířata jsou v klecích nebo za nezničitelnými skly, takže nám nemůžou ublížit a ostatním ve třídě řekl, ať se mi nesmějí, i když já jsem byl v klidu, protože on zřejmě nepochopil, že se všichni smějí ne mně, ale jemu, jak je bláhový, že chce jet mezi Australskou smrtelně nebezpečnou zvěř zcela neozbrojen. Pak nám řekl, kolik to bude stát a já jsem si to zapsal pěkně do sešitku. Doma jsem ukázal sešitek mamce a ona řekla, ať si z ní nedělám srandu, že tolik to stát nemůže, tak jsem ji řekl, že tam budou Australská zvířata, takže asi jedeme do Austrálie, načež řekla „to se mi nezdá“, zvedla telefon a někam volala, asi panu učiteli a pak mi řekla, že jsem si tam napsal příliš moc nul a že samozřejmě nejedeme do Austrálie, ale jenom do Belfastu a já jsem se udivil, jak je to možné, když tady přece zvířata z Austrálie nežijí, ale mamka řekla, že jich tady pár přivezli, takže jsem už jenom chvilku vyzvídal, proč to vlastně udělali, načež jsem to konečně všechno pochopil a začal se do té zoologické zahrady, která vlastně není zahrada, strašně těšit. Hlavně jsem se těšil, jak tam pojedeme s celou třídou a budeme se společně dívat na ty Australské zabijáky. Jenže pak Wendy Fairyová řekla panu učiteli, že nepojede a já jsem se jí potom o přestávce ptal proč, jenže ona mi to pořád nechtěla říct, tak jsem se jí začal schválně posmívat, že se určitě bojí těch jedovatých zvířat, až nakonec řekla, že to prostě stojí moc peněz, což jsem moc nepochopil a šeptem jsem se o tom v hodině bavil s Magdou, i když vím, že šeptat v hodině se nemá, ale já to prostě někdy do přestávky už nemůžu vydržet, no a ona mi řekla, že Wendy prostě žije jenom se svou starou tetu a že jsou chudí. Doma mi to vysvětlil zase taťka tak, že i teď, skoro dvacet let po válce, je na tom země špatně a životní minimum je strašně nízké, což je pro ženu na invalidním důchodu těžké. Kýval jsem sice hlavou, jako že chápu, tak jako s ní kýve nějaký taťkův kamarád, když je u nás doma na návštěvě a baví se o něčem složitém, ale přiznám se vám, vůbec jsem tomu všemu nerozuměl. Ale i když jsem nechápal proč nemá Wendy na zaplacení, stejně mě to celkem štvalo – nevím sice proč, já jsem to přece zaplaceno měl, takže jsem do zoo určitě jel, ale stejně mě to trápilo. Pořád jsem měl takový zvláštní pocit, že mě čeká něco dobrého, ale že to nebude až zas tak dobré, jak by to mohlo být, jestli víte, co tím chci říct. A tak jsem si sedal pořád o několik větví dál, když jsme byli s Brianem na stromě a sedával tam dýl do noci, hryzal si prsty, škrábal se na bradě, to víte, tohle pomáhá myšlení – všichni chytří dospěláci to dělají, když pořádně myslí, ale stejně mě nic nenapadalo. Pak jsem jednou seděl v obýváku, skoro vůbec nevnímal, jak paní Veverková nadávala zlotřilému Krtkovi, protože ji rozbil okno kamenem, jen jsem se díval na to číslo v sešitku, u kterého mi mamka tři nuly škrtla a na takovou malou, blýskavým plechem pobitou, truhličku, která stála na skříni. Zvedl jsem se a pomalu šoural přes pokoj směrem k té skříni. Řeknu vám upřímně, měl jsem strašný strach, úplné sucho v puse, bušilo mi srdce a pořád jsem se rozhlížel na všechny strany. Už jsem to kdysi udělal a dostal jsem kvůli tomu tolik nadáno… Ale já jsem prostě musel. Postavil jsem se na špičky, otevřel tu truhličku a vytáhl z ní všechny ty barevné papírky, které když dám prodavači v okýnku, tak mi vrátí kovové mince a dá mi zmrzlinu a kterým se říká peníze. Strčil jsem je do kapsy a vrátil se zpátky do kuchyně, kde Brian dojídal snídani. Pak jsme si vzali aktovky a šli do školy, kde jsem honem běžel za Wendy a dával jí ty peníze.
„Ne, Axele, to nemůžeš… …já je nechci…“ řekla a dívala se všude kolem, jenom ne na mě.
Jak tak těkala tím pohledem, napadlo mě dokonce, jestli za mnou po třídě nelítá moucha a jestli se nedívá, kam si sedne, aby ji mohla rozplácnout.
„Copak nechceš do té zoologické?“ ptal jsem se zoufale, protože jsem opravdu chtěl, aby si ty peníze vzala.
„Ale jo, chci, ale…“
„Tak si je přece vezmi.“
„Jenže, já… …já ti nechci nic dlužit…“
„Jak to dlužit?“
„Ale… …já tam vlastně ani nechci…“
Podívala se úplně někam bokem, moucha už asi dosedla.
„Přece jsi teď řekla, že chceš!“
„No, tak jo, tak… …díky!“ řekla, vzala si ty peníze.
Čekal jsem, že půjde zabít mouchu, ale ona se místo toho ke mně nepříjemně blízko naklonila a udělala cosi vysoce nehygienického s jejími a mými rty.
„Hej!“ řekl jsem překvapeně a couvl. „Co to děláš? Chceš mi vysát krev?“
„Co? Krev? Promiň…“
Vypadala ještě zmateněji, než jsem já cítil. Odešla do své lavice se sklopenou hlavou a červenou tváří, takže se málem srazila s Magdou, která stála opodál a dívala se na mě.
„Magdo… …napsal jsem včera takovou povídku…“ začal jsem, když jsem si ji všiml a vykročil jejím směrem, ale ona se ke mně otočila zády a jako bych tam nebyl odešla ze třídy.
„Co blbneš? Kam mi utíkáš?“ zeptal jsem se, když jsem došel k ní.
Dělala zase uraženou, jako kdysi.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ řekla, ale pořád byla uražená.
„No, tak co je? Ty si tu povídku nechceš přečíst…“
„Jakou povídku?“ otočila se prudce ke mně a dala si ruce v bok. „Cos to tam řešil s Wendy?“
„Jenom výlet…“
„Jo, jenom výlet… …a proto nejspíš teď sedí v lavici a celá se červená?“
„Fakt?“
Otočil jsem a spatřil, že Wendy trochu červená je.
„Není to nějaká nemoc?“ napadlo mě nahlas.
„Prý nemoc…“ řekla Magda naštvaně.
„Chtěla mi vysát krev, možná se pomátla na rozumu,“ uvažoval jsem starostlivě.
„Jó, krev! Víš co, Axele? V matice sedíš o lavici za mnou, jasné? A co se týče výletu, který jste tam tak usilovně řešili, tak já stejně nejspíš nepojedu…“
„Cože? Cože? Jak to?“
Byl jsem úplně zmatený ze všech těch spoust informací, které se na mě náhle navalily a absolutně jsem nic nechápal. V hodině jsem pak šeptem volal na Magdu, která fakt seděla přede mnou, ale ona se neotočila. Tak jsem ji lehce píchl tužkou do zad, načež se okamžitě na mě podívala a prý, co zase chci.
„Proč nepojedeš?“ zeptal jsem se a díval ji do očí, jako mi to vždycky radil táta.
Jak se na mě dívala, najednou jí zlý škleb povolil a vypadala zase jako když jsme si kdysi hrávali, jenom trochu unaveněji a smutněji.
„Ale… …otec má narozeniny a nechce slyšet o tom, že bych se třeba nezúčastnila té jeho chlastačky s kamarády, kterou nazývá ‘oslava’. Nesnáším ho.“
„A ty tam fakt musíš být?“
„Jo, musím. Jinak by mě zase…“
Pak najednou zmlkla, což teda nevím proč, protože nedokončila svou větu, takže mi nepodala žádnou plnohodnotnou informaci. Od té doby jsem byl zase skleslý, mamka se mě párkrát ptala, co se děje, ale mně se o tom nechtělo vůbec mluvit, dokonce ani k večeru ne. No, a pak přišel ten den, kdy jsem měli do zoo jet a já jsem se ještě po cestě ke škole stavil u Magdy, ale má chrabrost žalostně zklamala a sir Wilfred by se mi dozajista vysmál, takže jsem jel do Belfastu se zbytkem třídy a seděl na sedadle vedle Wendy Fairyové. Bylo to moc zajímavé, nejvíc se mi líbila taková budova úplně na konci zahrady, ve které sice nebyla žádná zvířata, ale byla tam výstava starých zbraní a zbrojí, což mě hodně fascinovalo a když učitel viděl, jak mě to zajímá, tak mi tam dlouho vyprávěl o těch dávných dobách a o různých národech nebo bitvách, víte, on je strašně chytrý a ví snad úplně všechno, no, však se taky často škrábe na bradě; byli jsme tam my dva tak dlouho, že jsem pak zbytek zoologické zahrady už jenom tak proběhl a třeba zrovna do pavilonu Australských zvířat jsem se nedostal vůbec, což mě trochu mrzelo, ale ještě víc mě mrzelo, že to všechno nemohla vidět Magda a že jsem pořád musel myslet na ty její smutné modré oči, když šla do domu, ze kterého se ozývaly hlučné hlasy a v jehož dveřích stál její táta.
Pár dní potom, podle Briana pět, já přesně nevím, jak už jsem řekl, pletu si podzim a pátek, k nám přišla o svých berlích Wendyina teta a začala se s mými rodiči hádat, takže jsem musel vypnout televizi, ve které právě běžela Kouzelná paseka, čímž jsem přišel o svou pravidelnou dávku emocí a musel jít do svého pokoje.
„Nejdřív mi ta lhářka tvrdila, že prý to hradilo Sdružení přátel školy, nebo co, ale mně to bylo nějaké divné, až jsem nedávno slyšela ty povídačky, které kolují po vsi… …myslíte si, že jste něco víc? Že nám budete dávat nějaké milodary jak nějaké verbeži na ulici? Že stojíme o vaše peníze?“
Takhle pokračovala dál a dál a já jsem její uječený hlas slyšel i přes své zavřené dveře od pokoje, taťka se jí pořád omlouval a když odešla, přišel ke mně do pokoje. Už když otvíral dveře, tak mi bylo tak trochu do breku a nerad to přiznávám, neboť se to příčí mým ideálům správného chlapa, během chvilky jsem brečel jako by se mi v hlavě roztrhl nějaký igelitový pytlík s vodou.
„To co jsi udělal, se ti možná zdálo správné, ale nebylo,“ řekl mi.
„Ale ona by jinak nemohla jet…“ řekl jsem a můj hlas zněl nějak zkresleně.
„Já vím. Já vím, ale Bůh je dobrý a ví, co je pro nás nejlepší. Vede nás cestami, kterým nerozumíme a které nás někdy bolí, ale na konci je to vždy nejlepší. Je správné, že chceš někomu pomoci, ale tyhle záležitosti vždy náleží dospělým, víš. Nás jsi připravil o dost peněz a paní Fairyová si utrhla slušnou ostudu, když se to rozkřiklo.“
„Ale… …ale…“ vzlykal jsem.
Druhý den mě vedl do kostela. Moc se mi tam nechtělo jít, a když mě strčil do takové malé budky v kostele, kde se dřevěnou mřížkou objevil ten kněz, kterého nemám rád a pořád mluvil a mluvil o Bohu a o věcech, kterým jsem nerozuměl, tak jsem tam jenom tak seděl a tiše brečel, až jsem najednou slyšel před kostelem zastavit auto, zvenku se ozvaly kroky, odhrnul se závěs a děda mě chytil za ruku.
„Pojď, půjdem pryč, než ti dočista vymyjí mozek…“ řekl a když jsme nastupovali do auta, dodal ještě něco o tom, že můj otec nemá vůbec rozum a já jsem nad tím ani moc nepřemýšlel, protože jsem byl strašně ubrečený a zmatený. Přijeli jsme ale k dědovi na chatu, kde mě naučil štípat dříví takovou velkou sekerou a taky klíny a kladivem a já jsem mu při tom vyprávěl o starověkých válečnících, a to už jsem se začínal cítit líp, až jsem se k večeru už zvesela smál.
„Slyšel jsem, že prý taky píšeš nějaké povídky,“ řekl pak najednou děda.
„Ale,“ zakroutil jsem hlavou, i když jsem byl vlastně rád, že ho to zajímá, „už ani ne.“
„Proč?“
„Magda je už nečte.“
„Myslíš Magdu Ipsumovou?“
„Jo, tu.“
„Chudák holka,“ pokýval děda hlavou. „Mít takového tatíka, tak si asi hodím mašli. Ale co, však ty povídky čtou přece i jiní lidi, ne?“
„Jo. Ale stejně… …nelíbí se mi, že když něco napíšu, tak si to potom každý představuje trochu jinak. Chtěl bych, aby to všichni viděli přesně tak jako já…“
„Však to je přece na knížkách to zajímavé, ne? Že si je může každý představovat jinak.“
Zašklebil jsem se a pořád si stál na svém, totiž že to tak nemám rád.
„No, tak to bys mohl zkusit divadlo,“ navrhl mi a začal vykládat, jak kdysi, když byl takový malý jako já, i když já si myslím, že takový velký a fousatý chlap snad ani nikdy nemohl být jako já, tak že hrál s nějakými kamarády divadlo na louce za městem a dokonce při tom vždycky něco i vydělali, protože si tam postavili nějaký hrnec na dobrovolné vstupné. To se mi strašně zalíbilo a rozhodl jsem se, že napíši nějakou divadelní hru a pomyslel jsem si, že až kamarádům řeknu, jak je hraní divadla skvělé a jak si vyděláme, tak určitě mi s tím pomůžou a budou v něm hrát, načež děda řekl, že on už se teda na představení moc těší a že se určitě přijde podívat, a já jsem se zeptal: „I kdyby pršelo?“
A děda řekl: „I kdyby pršelo!“
Pak jsme si plácli jako staří kamarádi, i když on je starý a fousatý a já jsem malý a chodím ještě do školy, jenže pak po lesní cestě přijelo naše auto a vystoupil taťka a strašně dlouho se s dědou hádali, křičeli po sobě tak nahlas, až jsem se z toho trochu rozklepal a pak děda uraženě práskl dveřmi a mě táta odvezl domů.
Pak přišlo léto, kdy jsem psal scénář pro mou divadelní hru, víte, scénář, to je něco jako povídka, ale hraje se podle toho divadlo, no a na podzim už jsme se my, herci, poctivě připravovali na vystoupení. Totiž, když říkám „my herci“, tak tím myslím mě, Briana, Magdu, Wendy, Gabrielu a pár dalších dětí, které chtěly být taky slavnými herci.
Jo, málem bych zapomněl, mluvil jsem jednou, když jsme byli spolu sami, s naším učitelem o mé krádeži. Neřekl mi ani jestli to bylo správné, nebo jestli to bylo špatné, akorát pořád chtěl, abych o tom přemýšlel a sám si rozhodl, jestli bylo mé jednání v pořádku. Já si myslím, že bylo a jsem opravdu moc zvědav, co teda najdu na Vánoce pod stromečkem.
|
Zobrazit článek Desetiletý Axel Lonelake
|
|
