Těší mě. Jmenuji se Alfred III. Dagobert a jsem neúspěšný, zato však všestranný umělec. Můj cit k duševním stránkám života trvá již pěknou řádku let. Snad jako každý mladý člověk jsem psal básně. Na doporučení mého přítele Gerharda Stankoviče jsem je poslal do několika literárních soutěží, ovšem jediné, co jsem kdy dostal byly  dopisy  děkující za účast. Jednou mi dokonce napsali, že příští rok se již účastnit nemusím, protože možnost, že bych někdy vyhrál alespoň třetí místo je mizivá. Pamatuju se, že do oné soutěže jsem básně posílal celé tři roky. Poté mnou bylo, opět na radu přítele Gerharda, načato mnoho románů, ovšem dokončil jsem pouze jeden. Jmenoval se "Příliš chlupatý kocour v pasti". Devět z deseti nakladatelství jej rezolutně odmítlo s komentářem, že se jedná o postpubertální slátaninu patrně duševně nevyvinutého jedince, to desáté alespoň diplomaticky odpovědělo, že podobný žánr se jim zrovna nehodí, že to snad vyjde s něčím jiným. Gerhard mi řekl, že prý nemám věšet hlavu, že mám talent a na to že on má prý čuch. Taky řekl, že současná literární tvorba se vztahuje pouze na detektivky a červenou knihovnu, přičemž neumí ocenit opravdové umění, s čímž jsem rád souhlasil. Gerhard byl vůbec zvláštní člověk. Nikdy jsem pořádně nevěděl, co zrovna dělá, čím se živí. Věděl jsem akorát to, že jeho otec je Jugoslávec a taky to, že má rád cukrové bonbony. Doslova se jimi cpal, stále měl nějaké v kapse a myslím, že první co se mi vybaví, když někdo řekne Gerhard Stankovič, budou cukrové bonbony.
   Seznámili jsme se spolu na jedné výstavě obrazů. Už si dost dobře nepamatuju, čí ony obrazy byly, ale moc dobře si pamatuju Gerhardův výstup, díky němuž jsme se vlastně dali dohromady. Zrovna jsem platil vstup, když jsem spatřil před jedním exponátem povykujícího muže, kterak křičí: „ Toto přece není žádný les!!! Vždyť to vypadá jako by na to nakáleli."
   Jakýsi pán se jej snažil uklidnit a jiný pán se snažil uklidnit autora obrazu, jenž byl přítomen.
Pomalu jsem se k nim přibližoval. Ustupující lidé mi pomalu odkrývali pohled na obraz, jenž nepřipomínal ani les, ani naaranžované exkrementy. Připomínal přejetou kočku. To je však na umění to krásné, každý si v něm najde to své. Nejspíš jsem se ale dostal příliš blízko, protože na mě najednou  Gerhard, v té době jsem samozřejmě ještě nevěděl o koho jde, vyštěkl:  „Co pane, vy si taky myslíte, že autor chtěl znázornit les nebo souhlasíte s mým názorem, že to jsou ..."
„Dost, dost, už ne, vyhoďte toho hulváta pryč," křičel malíř.
Gerhard však na mě stále hleděl, čekajíc odpověď. Sdělil jsem mu tedy svou domněnku, o tom, že se jedná o přejetou kočku.
„ Výborně, výborně, les jako přejetá a pokálená kočka, no výborně." Vypadal rozčileně, pak ale dodal: „ Ten obraz koupím."
Potom mě pozval na skleničku. Tvrdil mi, že je mecenášem umění a pokud jsem umělec, rád mi pomůže. Gerhardův problém však vždycky byl, že toho tvrdil příliš.
Od té doby jsme se od sebe v podstatě nehnuli.
   Jednoho dne jsem si v naší oblíbené kavárně „U Wolfganga" stěžoval, že mne již mé spisovatelské pokusy neuspokojují, že slovy nedokážu vyjádřit to, co cítím a že mám stejně pocit, že lidi jsou na čtení příliš líní. Gerhard mi poradil, ať se dám na malířství. Od té doby jsem tedy své umělecké cítění soustředil na výtvarno. Je totiž mnohem jednodušší jít a podívat se na obraz, než jít a přečíst si knihu nebo dokonce báseň.
    Zpočátku jsem si však svým úspěchem nebyl příliš jistý, kreslení mi příliš nešlo, ačkoliv nahlas jsem to nepřiznal. Začal jsem tedy jednoduše, koupil jsem si prašné křídy a jako motiv si vybral slunečnice na obalu. Pokoušel jsem se i o vlčí máky, ovšem nakonec jsem přeci jen zůstal u těch slunečnic. Gerhard mi každý výkres zhodnotil slovy:  „Ty jsou skoro jako od Van Gogha."
A já mu na to vždycky odpověděl: „To říkáš na všechny."
Zato moje matka o nich řekla, že vypadají jako rozbitá vajíčka  a otec mě pochválil, že to jsou hezké pampelišky, přičemž mi připomněl scénu z dětství , kdy mou velikonoční slepičku nazval sovou.
„Měl bys uspořádat výstavu," řekl jednou Gerhard, prohlížejíc si mé sto čtyřicáté deváté slunečnice.
Opáčil jsem mu, že lidi opravdu nebudou mé obrazy zajímat, že maluji stále to stejné, on mně ovšem neposlouchal a mluvil dál.
„Nazveme ji Sto čtyřicet devět pohledů na Slunečnice. Neboj se, všechno zařídím."
   Mou domněnku, že jde jen o další z jeho neuskutečnitelných plánů zhatil telefonát, ve kterém mi sdělil, že jakýsi pan Hildenberg velice touží vidět mé práce. Netušil jsem, jak to dokázal, ovšem pravdou je, že mě onen pan Hildenberg vykázal s doporučením již nikdy nesáhnout na cokoliv, s čím se dá malovat.
   Nakonec jsem se dal na sochařství. V televizi jsem totiž spatřil spletenec drátů zalitý v betonu nazvaný Prosba, což mi přišlo jako poměrně jednoduché a mé odhodlání zvýšil fakt, že dílo prý získalo jakési prestižní ocenění. Gerhard byl mým nápadem rovněž nadšen a zajistil mi dostatečný přísun jak pletiva, tak šrotu, kamení a betonu.
   U nás ve sklepě jsem si zřídil ateliér, kde jsem tvořil své postavy, nejčastěji ženy. Gerhard však tvrdil, že to jsou spíš hermafroditi. Jednou, zrovna když jsem seděl dvě hodiny na židli a přemýšlel, co vymodelovat, přiřítil se s jakýmsi letákem v ruce a řekl, že budu vystavovat. Jistě pochopíte, že po zkušenosti s panem Hildenbergem jsem byl k jeho novince skeptický. Tentokrát to ovšem vyšlo. Ne, nemylte se, nebylo to dáno mým náhle objeveným talentem. Jednalo se totiž o akci s názvem Umění pohledem amatérů a bylo na ní, za menší poplatek, možno vystavit cokoliv. Mou sochu nazvanou Venuše v úsvitu nedopatřením umístili do prvního podlaží, do oddělení Dětská tvorba. Stála tam tedy vedle papírového draka a hliněné princezny. Navíc jí v průběhu výstavy upadla hlava. Přesto jsem jakýsi úspěch zaznamenal. Ve své kategorii jsem zvítězil. Cenou byla kniha o umění a poukázka na nákup papírových potřeb.
   Gerhard mne pochválil a poukázku na nákup papírových potřeb vyměnil s kýmsi z kategorie Tvořivý důchodce za přepravku šampaňského. Řádně jsme můj úspěch zapili.
„Konečně ses našel." zhodnotil mé vítězství Gerhard.
Mně to však tak nepřišlo. Nabyl jsem dojmu, že cenu mi udělili jen díky tomu, že jsem znal jednu z porotkyní. Byla to Šarlote, má bývalá spolužačka co jsem jí rád štípal do zadku a s klukama ji koukal pod sukni. A taky proto, že se mi porotci zdáli lehce ovínění.
 
 Těší mě. Jmenuji se Alfred III. Dagobert a jsem, na radu svého přítele Gerharda, začínající fotograf.