Conan Cimmeřan. James Bond. John Rambo. Duke Nukem. William Blazkowitz. Serious Sam. Chuck Norris. Co mají tyto postavy společného? Jsou nezničitelné. Jsou charismatické. Jsou tvrďácké. Umí všechno, od startování bez klíčků až po smažení palačinek. Jezdí v nablýskaných autech, říkají, co si myslí, ničeho se nebojí a žhavé dívčiny s postavou modelky se na ně lepí jak depilační pásky na nohu. Zní to předimenzovaně? Nebo prostě jen jsou takoví, jací my nejsme a nikdy nebudeme? A možná proto je máme tak rádi. Líbí se nám, jakou mají svobodu a jak s ní nakládají. Copak není svoboda být v boji a čímkoliv jiném neporazitelný? Svoboda nebát se vzít věci do vlastních rukou. Svoboda říct to, co se ostatní bojí říct, protože jsou to obyčejní smrtelníci. Kde byl Rambo, když jsme za minulého režimu potřebovali trochu prostřílet vládu? Nebo aspoň Blaničtí rytíři… Nebyli. Jsou to skvělé postavy a kéž by jejich svět mohl být tím našim. Kéž bych se mohl vybodnout na všechny moje starosti a jít si s těžkým kulometem v ruce povraždit několik desítek Barmských vojáků. Ale není tomu tak. Tyto archetypální ikony bojovníků patřily do společnosti naposledy za dob pravěku, kdy prostě svalnatější muž měl nejvíc masa a nejvíc žen – v souladu s Darwinem.

Pak přišel starověk a odlišný styl myšlení. Řečtí bojovníci nade vše cenili spolupráci, při boji se jejich hoplité semknuli do těsné falangy a válčili jako jeden muž. Nebylo tam místo pro žádné individuality. Barbarské národy, které potom víceméně vládly i rannému středověku, sice v básních hovoří jinak, ale nade vše si cenili soudržnosti kmene a jejich hlavní válečnou taktikou byla přesila mužů. Pak přišel středověk, který se stal sice časem rytířů, ale ani ti nebyli tak svobodní jako akční idoly. Buď byli hluboce věřící, nebo to alespoň předstírali, ze strachu i ze šplhounství. Přišel novověk a s ním doba systemizace. Pryč byly doby hord, nastala doba strukturovaných armád, propracované technologie, dlouhých pušek a děl. Pěšák byl více než kdykoliv jindy v historii pouhou statistikou. Buď měl štěstí nebo neměl. Pomalu přicházela nová doba.

Tvrdí chlapi se přesunuli na pole umění, do filmů a knih, zatímco skuteční válečníci si začínali více vážit hodnot jako zodpovědnost, rozum, poslušnost a soudržnost. Po válce přišla padesátá léta a s nimi rozmach detektivek, vytáhlých dlouhánů z Chandlerových románů, kteří na černobílém plátně pronášeli jednu ironickou poznámku za druhou, přičemž nezapomínali ožužlávat věrné cigáro v koutku úst. Tito muži však nesli ještě cejch osmnáctého století, byli to gentlemani a byli někdy velmi zranitelní, zvlášť před ženami. Romantika pomalu vyprchávala spolu s tím, jak barvy přicházely. Sean Connery alias James Bond, který se v kinech objevil poprvé roku 1962 si stále nesl něco od Marlowovy ironie, tvrdosti a citu pro něžnější pohlaví, rovněž však přibylo něco nového. Ano, přibyla politika, z detektivů se stávali špiónové a z gangsterů teroristé, ale to nebylo vše. Ještě přibylo to zvíře v muži. Ten divoký Conneryho pohled, to jak pevně do své náruči chytal krásné děvčata. Ta síla a také nevázanost. A divokost, pod vším gentlemanstvím. Přišla sedmdesátá léta a politikaření stoupalo výš a výš. Conneryho vystřídal Moore, ale jinak se příliš nezměnilo, snad jen v řeči čísel, zvlášť těch, za kterými je znak $. Krom toho přišly westerny. A tam už to bylo testosteronem řádně nabité. Koneckonců, jaký může být napínavější film, než western? Všechny ty pohledy do očí, obcházení soupeře, bleskové tasení, hlášky suchým hlasem, pohrdavé výrazy, plivání do strany – to všechno muselo mít svůj styl, stejně tak jako musí mít styl novodobí hip-hopeři, nigga gangstas s kalhoty proklatě nízko ve vytahaných mikinách a se spoustou zlatých řetězů.

Pak přišla osmdesátá léta, Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone, Bruce Willis, Chuck Norris, Mel Gibson, Jean Claude Van Damme a jejich filmové postavy. Arnie oživil zájem o Howarda, Stallone zas o armádu Spojených států, Chuck Norris dělal kopy s otočkou, Van Damme bez otočky, Steven Seagal se snažil tvářit důležitě a Harrison Ford šlehal kolem sebe bičem. Jenže pak přišla devadesátá léta a svět poznal, že ho bicepsy a olovo nezachrání. Přišla nová řada hrdinů. Tito hrdinové nebyli skvělí a nevyhrávali divokostí a silou, naopak, byli to vědci, lidé na svých místech, lidé rozumní a spořádání. MacGywer všechny přesvědčil o tom, že i čokoládou se dá zneutralizovat kyselina. Od sedmdesátých let do současnosti tady byl Star Trek, kde nejsou žádné elity, kde každý může dojít stejně vysoko, jen v závislosti na tom, jak vysoké ambice má – hrdinové zde nevznikají zvláštními náhodami nebo předurčeními, ale na akademiích, školách a léty praxe. Jasně se vymezil vesmír sci-fi a vesmír fantasy. Star Wars patřily do toho druhého, i když to mnoho lidí nechce kvůli hvězdným lodím a laserovým zbraním pochopit. Přestože zde však byly elity a vrátilo se staré fašistické vyznění, které v umění není vůbec na škodu, ale, podotýkám v umění, nikdy ne v reálném světě, do kterého nepatří, přesto se tam objevilo něco nového. Pochybnosti hrdinů, jejich psychika.

Začaly nám devadesátá léta a začala éra nových, slabších, ubožejších a zranitelnějších hrdinů. Herci už netrávili hodiny v posilovnách, na řadu přišly spíše digitální triky. Lidé začali přivírat oči před násilím a neměli ho rádi. Z filmů mizel sex a akce, zbyla jen psychologie – únavná psychologie. Tyto filmy byly blíže realitě, blíže skutečnosti. Přesto však nastal velký návrat tvrdých chlapů, který poznamenal celé generace. Nebylo to sice ani tak už na poli filmovém, ani hudebním, když největší metalové nadšení pomalu odeznívalo, ale na poli herním. Přišla první hra, která počítala v reálném čase trojrozměrný svět – Wolfenstein. A po něm… …Doom, Zkáza. Poslední přeživší mariňák se probíjí za užití motorové pily, upilované brokovnice a dalších zbraní základnou plnou zrůdných monster. Všude krev, vnitřnosti, střelba a řev motorové pily. Je to špatné? Ne, odpovídám, není. Kolik hrál Hitler takových počítačových her? A kolik Stalin? A co mudžahidi? Jestlipak trénují u počítačů? Ne. Rozumný člověk starší tří let je schopen odlišit hru od reality, vybít svůj vztek a hlavně realizovat to své horší já prostřednictvím fantasie, ať už tvůrčí nebo uživatelské. Na úspěch Dooma navázaly další projekty, jako třeba Duke Nukem. Tam však k brutalitě a akci přibylo ještě něco nového. Humor. Drsný a ironický humor, satira všeho kolem sebe, vrátila se éra drsňáků s doutníkem a bouchačkou, kteří suše pronesou „Die, you son of a bitch“, než nepříteli vystřelí z hlavy to nejdůležitější (ne, není to jazyk). A přišly další hry: Quake I, který konfrontoval moderního vojáka se středověkými horory, Quake II, který přišel s kyborgy, Quake III, který byl však už zaměřen hlavně na zábavu a nadsázku. Později přišel Quake IV, jenže ten se zase vracel k složitým dílům, s krásnou grafikou, krásným zvukem a… …srandu nám kyborgové odnesli.

Doba ještě pokročila a dnes je svoboda umění na takové úrovni, že vzniká takřka vše. Jsou zde noví akční herci jako Vin Diesel nebo The Rock, jsou zde i komikové filmy, návraty starých klasik, psychologické filmy, dokonce i černobílé. A tak to má být. V umění je dovoleno všechno, tam platí, že kdo zabíjí, ten žije. Ale v realitě? Každý je něčí syn a něčí přítel a má něco, co mu nikdo nesmí vzít – život, ale hlavně svobodu. I když se mi může líbit symbol hákového kříže nebo srpu a kladiva, nemůže se mi líbit, co dnes symbolizují. I když kývu hlavou u Marxe a líbí se mi proletářská slova oslavující práci, nikdy bych nechtěl nějaký další pokus o socialismus. Nevím sice, jaké by to bylo, ale vím, že bych některé věci musel a některé nesměl a už to samotné pomyšlení mi jasně říká, že tudy cesta nevede.

A nadávat, že krvavé umění kazí děti, je hloupost, asi stejná jako že South Park učí děti mluvit sprostě. South Park totiž není pro děti, nebo aspoň ne pro takové děti, které se neumí ovládat. Můj bratr hraje od dvou let Unreal Tournament, ve kterém se různými zbraněmi likvidují různí nepřátelé. Nedávno také sledoval několik dílů South Parku. A přitom nemá vůbec násilnické sklony. Naopak, když ho a jeho vrstevníky pozoruji, jsou to vždy ty skleníkové děti bez počítačů a bez televizí, které se chovají nejhlasitěji a nejagresivněji.