|
<<
Září
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | |
1 |
| 2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
| 9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
| 16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
| 23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
| 30 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čtou 2 lidé.
|
|
Komentáře
ke článku: Děti květinových snů - Část 3.
(ze dne 09.08.2007, autor článku: Anit)
************** * **************
Děti květinových snů - Část 3.
 Útěk... Všichni občas potřebujeme zachránit.
Bylo to 31. ledna, na Silvestra. Bavil jsem se, smál jsem se a byl s Melony a se Stuem. Gordon mě pozdě večer odtáhl stranou a najednou zvážněl.
„Co je?“ povytáhl jsem obočí. Přes zavřené dveře jsem slyšel čísi smích, který na okamžik přehlušil vyřvávající hudbu.
„Mluvil jsem s tvým tátou, Rayi,“ řekl vážným hlasem. „Mluvil…divně.“
„Byl jen opilý..to je přece normální. U něj,“ namítl jsem.
„Ne. Nebyl opilý, vůbec ne. Nebyla z něj cítit ani kapka alkoholu.“
Polkl jsem a najednou nevěděl, co mám říct. Co se očekává, že řeknu.
„Gordie…já..nevím, co po mně chceš.“
„Chci, aby sis promluvil s Melony. O tvém otci,“ dodal.
„Proč?“
„Protože jí ublížil,“ oznámil mi jako by mimochodem.
„Přestaň. Nemluv takhle o něm. Možná mlátí mě, ale na nikoho jiného by nevztáhl ruku.“
„Jo? A jsi si tím jistý?“
„Co ty o tom můžeš vědět?!“ vykřikl jsem.
„Rozhodně víc než ty, Rayi!“
„Drž hubu,“ řekl jsem tvrdě.
„Chci ti jen pomoct. Bývali jsme přátelé.“
„Jsme přátelé.“
„Nebo se to alespoň pokoušíme hrát,“ utrhl se na mě. Stál vedle mě, díval se na mě pohledem, ve kterém jsem kdoví proč viděl pohrdavost. Zaťal jsem dlaně v pěsti. „Chci ti jen pomoct,“ zopakoval.
Nevydržel jsem to. Musel jsem mu vrazit. Připadalo mi, že za všechno špatné v mém životě může jen Gordon.
A on? Jen sebou trhl a zavřel oči. Když je otevřel, usmál se. Mezi zuby měl krev. „Jsme přátelé?“ uchechtl se.
Otočil jsem se, chtěl jsem odejít. Chytl mě za paži a já jsem se ho chystal znovu udeřit, ale než jsem to stačil udělat, řekl: „Znásilnil ji, Rayi. Tvůj fotr.“
Potom mě pustil a odešel. Ještě tu noc jsem odjel z Kanabu.
Gordona jsem už nikdy neviděl.
Po zvláštním rozhovorem s Gordonem jsem vyšel ven z jeho domu, kde jsme slavili Nový rok. Alespoň ostatní ho slavili.
Začalo sněžit, ale jen jemně. Zůstal jsem stát uprostřed cesty, roztáhl jsem ruce a nechal dopadat sněhové vločky na holé dlaně.
Stál jsem tam snad hodinu, než jsem se donutil vejít znovu do domu a najít mou Melony.
Vešel jsem do té místnosti plné lidí, přesně si ten okamžik pamatuji. Hrála tam „Strawberry fields forever,“ Melony seděla sama u stolu a s jemným úsměvem pozorovala Stua, jak tančí se Cynthií. Gordona jsem tehdy neviděl, vlastně ani nevím, jestli tam byl.
Přišel jsem k Melony a chytl ji za ruku. Zašeptal jsem jí do ucha, ať jde se mnou ven.
Zasmála se. „Projít se na jahodové pole?“ zeptala se.
„Jahodové pole navždy,“ řekl jsem, ale na rozdíl od ní jsem se nesmál. Měl jsem chuť se rozbrečet.
„Děje se něco?“ zeptala se mě venku.
„Proč jsi mi to neřekla? O mém otci…Melony..bože. Co bude dál..?“ cítil jsem, jak mi na tváři zamrzá slza.
„Rayi..“ zašeptala. „Já…“ plakala. Viděl jsem jí na očích, že potřebuje, abych ji objal, ale nešlo to.
Chtěl jsem ji ukonejšit, utišit její slzy a přitom jsem nemohl. Některé věci nedokážeme, ať se snažíme sebevíc. „Už bude všechno v pořádku,“ zamumlal jsem nakonec.
„A co když ne?“
„Bude. Slibuju. Odjedeme, teď hned. Daleko,“ řekl jsem.
Nevím proč, ale v té chvíli jsem si vzpomněl na náš nedávný rozhovor. Zeptal jsem se Melony, jestli nezhubla. Zasmála se, zbledla a zapotácela se. Podepřel jsem ji a ona řekla, že je všechno v pořádku, že se nic neděje. Nevěřil jsem jí.
Melony dlouho mlčela. Nadechla se, jakoby chtěla něco říct, ale pak jen pusu bezděčně zavřela. Po chvíli řekla: „Miluju tě, Rayi. Odjedeme,“ tehdy jsme si oba mysleli, že se nám otevře nový, krásný svět dokořán, snili jsme si své sny a věřili jim. Alespoň u mě to tak bylo..Melony možná od začátku věděla, jak to nakonec dopadne.
„Stu?“ vkřikl jsem do sálu. „Stu!“ prodíral jsem se davem lidí až jsem na něj narazil.
„Rayi,“ řekl udiveně. „Hledal jsem tě. Kde jsi byl?“
„Potřebuju auto.“
„Co..? Nemáš řidičák, nejsi vlastně ani dospělý a pil jsi a-“
„Potřebuju tvoje auto,“ přerušil jsem ho netrpělivě.
„Ne.“
„Ty tomu nerozumíš! Ničemu nerozumíš! Potřebuju-“
„Potřebuješ se uklidnit a hlavně potřebuješ někoho, kdo umí řídit. Potřebuješ mě.“
„Sakra, Stu…teď není vhodná chvíle měnit plány,“ zašeptal jsem.
„Jediný, kdo je mění, jsi ty.“
„Ne. Já jen dělám to, co by se dřív nebo později stejně stalo!“ zaječel jsem.
„O co jde?“
„Nech to být. Pomůže mi někdo jiný, nejsi tu jen ty. Nemám chuť ti nic vysvětlovat,“ otočil jsem se a chtěl odejít, ale Stu řekl.
„Myslíš, že někdo jiný ti jen tak dá klíčky od svého auta s požehnáním, Rayi? Zamysli se na tím teda znova. A když nějaké auto ukradneš…nebudeš mít dost problémů i bez toho? Jsi nezletilý, možná opilý a budeš řídit auto, které není tvoje, s vyděšenou holkou…“
„O Melony jsem nic neříkal,“ zamumlal jsem.
„Ale chceš ji přece vzít s sebou. Nebo ne?“
„Samozřejmě. Odjíždíme spolu.“
„Tomu, co je tady neutečete. Nikdo tomu neuteče…bude vás to už provázet celý život, Rayi. Necháš tady všechno pro tebe známe, svůj domov-“
„Žádný domov nemám,“ skočil jsem mu do řeči. „Tak přestaň s těmi kecy, který mi maj vyvolat výčitky svědomí nebo něco tak. Protože to na mě neplatí.“
„A co tvůj otec? Necháš ho tady?“ zeptal se Stu.
Hystericky jsem se zasmál. „Vždyť to on může za tohle všechno! Je tak těžké to pochopit?!“
„Ne. Je to úplně snadné, Rayi,“ odpověděl klidně.
„Tak proč mi prostě nedáš klíče od auta, já odjedu pryč se svou holkou a už o mně nikdy v životě neuslyšíš?“
Chytl mě za ruku a přitáhl si můj obličej blíž ke svému. „Mám dům. V Main. A mám taky hodně peněz, Rayi. Tolik peněz, že bys je neutratil za deset svých životů. Takže když to shrnu, mám auto, mám peníze, mám kde žít. Tak co kdybys s Melony odjel se mnou?“
Znehybněl jsem. Čekal jsem, že mi hodí klíčky a já šťastně odjedu pryč. Nemyslel jsem na to, že nemám řidičák a ani na to, jak mizerně vlastně řídím. Jen jsem chtěl utéct s dívkou, kterou jsem miloval. Chtěl jsem, aby už bylo všechno v pořádku, tak, jak jsem jí to slíbil.
„Proč bys to dělal?“ zeptal jsem se.
Na tváři se mu objevil jemný náznak úsměvu. „Jsem už takový,“ podotkl. „Tak co říkáš?“
„Dobře,“ přikývl jsem pomalu, i když jsem Stuovi vůbec nerozumněl. „Pojedeme.“
Když jsme šli ke Stuově autu, něco mě napadlo.
„Nikdy jsem neporušil žádný svůj slib. Alespoň co si pamatuju. Až teď…“
„Jaký slib?“ povytáhl obočí Stu.
„Kdysi jsem něco slíbil Gordonovi…Slíbil jsem, že až se jednou rozhodnu utéct napořád…že utečeme spolu. A teď to nemůžu udělat. Nejde to.“
Stu šel vedle mě, pod nohama mu praskala jinovatka. „Dětské sliby se porušují často, Rayi,“ podotkl.
„Jenže já jsem dítě pořád…“ zamumlal jsem. „A to znamená, že moje sliby neplatí. Můžu porušit kterýkoliv z nich.“
„V tom případě, Rayi, mi něco musíš přísahat.“
Zastavil jsem se a podíval se do jeho modrých očí.
„Přísahej, že se nikdy nevzdáš svých snů,“ naléhal na mě Stu.
„Na co mám přísahat?“
„Na cokoliv.“
„Přísahám na..“ rozpačitě jsem se odmlčel a potom se zasmál. „Přísahám na beránka malého prince, že se nikdy nevzdám svých snů.“
„Uvědomuješ si, co jsi právě udělal?“ zeptal se Stu. Udiveně jsem na něj hleděl. Asi jsem mu nerozuměl…Stu byl vždy zvláštní člověk. „Když porušíš svou přísahu, pro malého prince vyhasne všech pět set miliónů hvězdiček.“
Zasmál jsem se a Stu se taky zasmál. „Hezká přísaha,“ pořád se usmíval, když to říkal.
„Beru ji vážně, Stu.“
„To já taky, Rayi,“ obdivoval jsem, jak rychle dokáže změnit výraz v obličeji. Věřil jsem mu to. Věřil jsem mu, že hvězdy vyhasnou, pokud poruším svou přísahu, věřil jsem svým snům. Myslím, že ta chvíle, kdy jsme šli se Stuem naposledy Kanabem, byla jedna z nejšťastnějších v mém životě.
Ano, byla v tom samozřejmě kapka nostalgie, smutné krásy ( „smutek a krása drží spolu,“ jak kdysi někdo řekl ). Ale hlavně v tom byla láska…a o nic jiného v životě přeci nakonec nejde, ne?
Jen o tu lásku….
Melony seděla v autě vedle mě a křečovitě svírala mou ruku. Všimla si, že ji pozoruji a usmála se. Políbil jsem ji na tvář.
„Všechno bude v pořádku, Věř mi,“ utěšil jsem ji jako už tolikrát.
„Já vím, Rayi,“ znovu se usmála. „Kam jedeme?“ zeptala se.
„Je načase všechno vybalit, Romeo,“ ozval se zepředu Stu.
„Jedeme do Main. Stu tam má dům…můžeme tam..zůstat.“
„Co..? Já..jen jsem myslela, že se postavíme na vlastní nohy. Že nebudeme zase někomu viset na krku.“
„Samozřejmě. Jen potřebujeme nějaké peníze na začátek. A Stu se nabídl…je to skvělé útočiště, Melony. A v Main je krásně. Opravdu bude všechno skvělé!“
„Dobře. Dobře,“ ten mizerný zvyk opakovat slova se naučila ode mě.
Stu zastavil.
„Co se děje?“ zeptal jsem se překvapeně. „Jsme teprve kousek za hranicí Utahu…Stu? Stu, proč vystupuješ?“
Melony mě chytla za paži. „Nech ho. Myslím, že vím, co dělá,“ zašeptala mi do ucha.
Po prostředku cesty šla malá, černošská holčička s hustými vlasy, které měla rozcuchané a shrnuté do obličeji. V ruce držela medvídka a nemohlo jí být víc než čtyři roky.
Stu k ní došel. Slyšel jsem, jak se ptá, kde má maminku.
„Říká, že s cizími lidmi nemám mluvit,“ holčička popotáhla.
„Jmenuju se Stu,“ řekl. „A ty?“
„Abby,“ kuňkla.
„Teď už nejsme cizí, Abby,“ usmál se. „Nemůžeš chodit uprostřed cesty. Něco by tě mohlo přejet.“
Kousla se do spodního rtu a velkýma, hnědýma očima vzhlížela k mému příteli. Utřela si tváře od slz špinavými dlaněmi.
„Proč pláčeš?“ zeptal se jemně Stu.
„Můj míša má bolínko,“ znovu popotáhla a natáhla ruku s medvídkem ke Stuovi. Opatrně ho přijal a podíval se na něj. Měl utrženou jednu nožičku.
Podal medvídka zpátky holčičce a řekl: „Maminka ti ho určitě uzdraví. Ty máš taky bolínko,“ řekl Stu a podíval se na její odřená kolena.
„Spadla jsem.“
„Aha. A nebolí to?“ Melony v té chvíli zašeptala, že Stu mluví, jako by byl on sám dítě a zasmál se.
Abby se usmála. „Ne-e.“
„Kde máš maminku, Abby?“ zeptal se znovu.
Ohlédla se a když se podívala znovu na Stua, v očích měla nové slzy. „Kde je maminka?“ zakňourala.
„To nevím. Ale nesmíme stát na cestě,“ řekl rozhodně Stu a chytl malou holčičku za ruku a odvedl ji za krajnici. „Když budeš chodit po cestě, musíš jít vždycky za touhle čárou, Abby.“
Znovu se usmála tak, jak to umí jen malé děti. „Jasně. Najdeš mojí maminku?“ znovu si utřela slzy.
Stu přikývl. „Počkej chvíli tady, zlato. Nikam nechoď, ano?“
„Jasně,“ „jasně“ bylo Abbyino oblíbené slovo.
Stu přiběhl k autu. „Potřebuju, abychom šli všichni. Hlavně ty, Melony,“ podíval se na ni. „Víš, jak by to vypadalo, kdybych k dveřím její mámy přišel s její dcerkou za ruku,“ povzdechl si Stu.
Chtěl jsem něco namítnout, ale Melony mě předběhla. „Samozřejmě, Stu. Půjdeme s tebou,“ uculila se. Musel jsem se tomu úsměvu zasmát. Vypadala tak krásně dětsky…
Tuhle cestu za holčiččinou maminkou si pamatuji z naší cesty snad nejlépe. Byl to poslední okamžik, kdy jsme byli s Melony šťastní.
Abbyina maminka bydlela na kraji města a když jsme zazvonili, otevřela dveře a plakala. Objala holčičku a donutila nás jít dovnitř na oběd.
Melony neměla hlad a tak mezitím, co jsme s Abby a se Stuem obědvali, přišívala medvědovi jeho nožičku.
Abby plakala, když jsme odcházeli. Myslím, že na mě nebo na Melony zapomněla velice brzy…a taky myslím, že v paměti jí utkvěl jen Stu.
Občas přemýšlím o tom, že bych do toho malého městečka zajel, jen tak se podívat, jestli tam nějaká Abby žije. Možná, že bych ji ani neoslovil, jen bych ji chtěl vidět a dokázat si, že to všechno nebyl jen sen. Že Melony vážně existovala a její broskvová vůně není jen můj snový výmysl.
Někdy tam musím zajet.
Poté co jsme malé městečko opustili – a přísahám bohu, že si jeho jméno nepamatuji, mířili jsme směrem na hlavní ( a naše první velké ) město Colorada, Denver.
Cestou jsem se hádal se Stuem, musela to být nějaká hloupost, nepamatuji se. Byl jsem tím plně zaneprázdněný, že jsem si vůbec nevšiml, jak Melony zbledla.
„Stu, zastav,“ slyšel jsem ji říkat.
„Nemůžu jen tak zastavit, jsme na dálnici,“ křikl rozmrzele.
Otočil jsem se na Melony a na malý okamžik jsem nemohl mluvit. Potila se, byla hrozně zpocená a bílá. Potom jsem se vzpamatoval a ze všech plic zařval: „Stuarte! Zastav!“
Zastavil, opřel si ruku o sedadlo a otočil se. „Tak co se tady-“
Pak zmlkl. Melony otevřela dveře Stuova pomalovaného cadillacu a dávila. Když se asi po minutě narovnala, plakala.
„Melony?“ chytl jsem ji za ruku a přitom vrhl vražedný pohled na Stua, aby si hleděl svého. Pomalu se rozjel.
„Co je ti?“ zeptal jsem se.
„Nic..jen..jen,“ pokusila se usmát, ale ve spojení s její bledostí a se slzami vypadala hrozivě beznadějně. A taky ztraceně. „Jen se mi udělalo špatně z jízdy,“ řekla.
Ale já jsem věděl, že nic takového to není. Podobných náznaků nemoci jsem si všiml již několikrát, i když jsem si to nechtěl připustit.
Naklonil jsem se blíž k ní. „Co se děje? Doopravdy,“ naléhal jsem.
„Rayi…“ vydechla a potom si mi lehla do klína. „Jsem moc unavená, miláčku,“ zamumlala.
„Jo. Jasně. Zkus spát, ano? Všechno to zvládneme. Nic se neděje,“ ale tím jsem se snažil utěšit spíš sebe, než Melony.
Usnula téměř okamžitě. Občas ze spaní něco zamumlala, ale až na jednu jedinou větu jsem nikdy nerozuměl. Za pár let, až se mi o Melony bude zdát, bude vždycky říkávat tu větu. Jenže jako by ani nepatřila mi, jakoby mluvila s někým úplně jiným.
Ať už to patřilo mi nebo někomu jinému, v mých snech to Melony opakuje tak jako tak. Pořád dokola říkává: Jaká je odpověď na všechno?
O pár hodin později, když Melony ještě spala, zeptal jsem se Stua: „Jaká je odpověď?“
„Na co, Rayi?“
„Na všechno.“
Stu zastavil. „Neptej se. Teď ještě ne.“
„Proč?“ podezíravě jsem ho probodl pohledem.
„Proto. Není správný čas.“
„Proč jsi zastavil?“ divil jsem se. Venku bylo zvláštní šero, přestože byly teprve čtyři odpoledne.
„Potřebuju, abys řídil.“
„Ha ha ha,“ ušklíbl jsem se. „A nebude tě hryzat svědomí, hochu? To ty´s mě nechtěl nechat řídit.“
„Možná jsem jen chtěl jet taky, nemyslíš?“ letmo se usmál a promnul si oči. Vypadal vážně unaveně.
„Co když mě zastaví policajti? Nemám řidičák. Vlastně mi ještě nebylo ani osmnáct,“ najednou jsem byl ten starostlivý já.
„Nikdy jsem neviděl opuštěnější dálnici než tuhle a jsou čtyři odpoledne. Kdo by se v tak mizerný čas otravoval s jedním autem? Umíš přece řídit, ne?“
„Jo. To umím.“
„Fajn,“ řekl prostě. „Jeď dál rovně. Probuď mě za pár hodin, jo?“
„Jasně,“ zamumlal jsem a sedl si na místo řidiče. Stu si sedl místo mě dozadu a Melony, která dál klidně spala, nechala klesnout hlavu na jeho rameno.
„Hlavně dávej pozor, jo, Rayi?“ zamumlal ještě když usínal.
„Zase jsi mi neodpověděl,“ povzdechl jsem.
„Hm,“ zabrumlal Stu z polospánku.
„Bože,“ zašeptal jsem a nastartoval.
Melony se probudila asi v devět hodin večer a já ještě pořád řídil.
„Jak je ti?“
„Myslím, že dobře, Rayi,“ odmlčela se. „Řídíš.“
„Jo, a docela mi to jde,“ pochlubil jsem se.
Zasmála se a mi spadl kámen ze srdce. Ten smích byl upřímný a bezstarostný tak, jak jen může být v okamžiku, kdy opouštíte svůj domov.
Trochu jsem se uvolnil a začal si užívat klidnou večerní jízdu. Nakonec to vypadalo, že je vážně všechno v pořádku.
„Zastav, Rayi,“ zamumlala po chvíli Melony a já jsem dupl na brzdu, až sebou ta stará Stuova kraksna škubla.
Melony otevřela dveře auta a znovu dávila. Všechen optimismus ze mě rázem vyprchal. Hrozně jsem se bál. Melony už ani nebyla štíhlá, byla hubená – přímo vychrtlá.
Zatímco Melony zůstala vykloněná z auta, probral jsem Stua a řekl mu, aby řídil.
Přesedli jsme si, ale Stu poznamenal, že si potřebujeme všichni odpočinout a za jízdy to není nejlepší. Zůstali jsme stát asi do pěti hodin ráno.
Objal jsem Melony kolem ramen a posadil ji. „Tak co se děje? Řekni mi konečně, o co jde.“
„Já nevím, Rayi,“ zašeptala, ale už tehdy jsem věděl, že mi lže.
„Melony…Bože, prosím, kdybych ti mohl v tomhle věřit,“ podotkl jsem tiše.
Plakala, věděl jsem, že se něco děje, celou dobu jsem to věděl a zasáhl do toho až v nejhorším. Byl jsem tak slepý…
„Rayi?“ zeptala se po chvíli.
„Ano?“
„Myslíš, že má Stu v Main houpačku?“ ta otázka byla tak z cesty, v tom okamžiku tak hrozně zbytečná, že jsem se rozesmál.
„Proč je to pro tebe důležité?“
„Já nevím,“ řekla jen a taky se usmála.
„Tak víš co? Jestli tam houpačku mít nebude, nějakou ti vyrobím, ano?“ znovu jsem se tomu musel zasmát. „Slibuju,“ a ten slib jsem později, mnohem později, opravdu dodržel. Možná, že to byl v mém životě jediný splněný slib.
|
Zobrazit článek Děti květinových snů - Část 3.
|
|
