|
<<
Září
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | |
1 |
| 2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
| 9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
| 16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
| 23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
| 30 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čtou 2 lidé.
|
|
Komentáře
ke článku: Děti květinových snů - Část 4.
(ze dne 11.08.2007, autor článku: Anit)
************** * **************
Děti květinových snů - Část 4.
 Lepší svět. Všichni se ho občas pokoušíme najít...
Když jsme druhého dne asi v poledne zastavili u benzínky koupit nějaké rohlíky a doplnit nádrž, přehodil jsem si zase místo se Stuem.
Melony si sedla ke mně dopředu. Vypadala trochu lépe, nebyla tolik bledá a jedla rohlík. Jen jí byla pořád zima. Měla na sobě svetr, svou bundu a přikryl jsem ji i svou bundou, ale Melony se pořád třásla zimou.
Stu ležel natažený vzadu na sedadlech a vypadalo to, že spí. Naklonil jsem se k Melony a zašeptal: „Zkus zase chvíli spát, ano?“
Neodpověděla, ale zavřela oči. Nastartoval jsem auto a odjeli jsme od ošuntělé, opuštěně vypadající benzínky.
Melony procitla asi v deset hodin večer a na okamžik vypadala zmateně. Položili jsme ji se Stuem dozadu, zatímco já jsem si sedl na místo spolujezdce a Stu řídil.
Melony si vytáhla mou bundu k bradě. Znovu se hrozně potila, vlasy měla přilepené k obličeji. Natáhl jsem se přes sedadlo a dotkl se jejího čela. Nepřekvapilo mě, že bylo rozpálené.
Rty se jí třepaly a byly popraskané a když otevřela ústa a chtěla promluvit, strupy na rankách se protrhly a po bradě jí začaly stékat čúrky krve.
„Rayi…“ zamumlala roztřeseným hlasem. Chytl jsem ji za ruku.
„Jsem tady, Melony.“
„Nenechávej mě samotnou,“ zašeptala. „Nechoď pryč,“ znělo to hrozně naléhavě a vyděšeně.
„Jsem s tebou. Nikam neodcházím. Jsem s tebou,“ snažil jsem se ji utěšit, ale čím víc jsem to dělal, tím víc byla zmatená, vystrašená, ztracená.
„Je mi špatně,“ řekla tiše. Očima kmitala sem a tam a občas bylo vidět jen jejich bělmo. Znovu plakala.
„Chci jít domů,“ prosila.
„Melony-“
„Prosím, chci jít domů, Rayi,“ naléhala na mě. Měla tak nepřítomný výraz v očích, ani se nedívala na mě, když mluvila. Později jsem začal pochybovat, jestli vůbec věděla, co říkala.
„Psst…všechno bude dobré, Melony,“ odmlčel jsem se a otočil se na Stua. Melony mi svou ledovou rukou pevně svírala dlaň.
„Musíme do nemocnice, Stu,“ řekl jsem naléhavě. „Hned,“ dodal jsem.
Do té doby jsem si myslel, že Stua znám a že ho znám dobře. Ale když se na mě podíval, bledý a v očích prázdný výraz, pochopil jsem, že ho tak docela vůbec neznám.
„Co je jí?“ zeptal se suše.
„Bože, Stu!“ vykřikl jsem rozrušeně. „Prostě jeď do nemocnice, jo? Já vůbec nevím, co jí je!“
„Cítíš tlak v břiše?“ zeptal se Melony, jako by mě ani neslyšel.
Přikývla.
„Zvracíš krev?“
Znovu přikývla.
Otočil se znovu na mě. „Rayi, má horečku?“
„Jo,“ řekl jsem. „Jeď už.“
„Pojedeme dál směrem na Denver. Bude tam nemocnice a je to jistější, než bloudit těmahle městečky.“
„Dělej co chceš, hlavně nás rychle dostaň do nemocnice, jo?!“
„Jo. Jasně,“ trochu přidal, ale jen natolik, aby se Melony nedělalo ještě víc špatně.
„Stu?“ zeptal jsem se po chvíli tak, aby mě Melony neslyšela. Stejně jsem pochyboval, že by slyšela, i kdybych křičel. „Stu… ty víš o co jde?“
„A chceš to vážně vědět, Rayi?“
„Chci.“
„Ne. Vůbec nevím, o co jde,“ přiznal.
„Mluvil jsi jako bys věděl,“ namítl jsem.
„Ale nevím. Stačí?“ vyjel na mě a přitom měl v očích omluvný výraz.
„Jako by to snad někomu mohlo stačit,“ probodl jsem ho pohledem a potom se věnoval Melony.
Nevěděl jsem, co mám říkat, tak jsem jen mlčel, ale Melony pořád opakovala, ať neodcházím. Měl jsem hroznou potřebu dokazovat jí, že jsem tam.
Proto jsem začal – dost mizerně – zpívat „And I love her“ od Beatles.
Než jsme dojeli k nemocnici, Melony upadla do neklidného spánku.
Kolem půlnoci jsme se dostali k nemocnici. Jemně jsem se dotkl Melony, ale neprobudila se. Vzal jsem ji do náruče a donesl až na recepci, kde jsem ji položil do křesla.
Chtěl jsem jít za Stuem, který mluvil s ne moc ochotně vypadající slečnou za malým stolkem, ale Melony mě chytla za ruku. Stále vypadala ospale, když poprosila: „Nechoď pryč, Rayi.“
Sklonil jsem se nad ní a políbil ji na čelo. „Hned se vrátím. Neboj se.“
Odběhl jsem přes halu ke Stuovi a slyšel recepční nasupeně říkat: „Potřebuji znát její příjmení, jinak ji odmítám přijmout!“
„Garraty,“ zachraptěl jsem a postavil se ke Stuovi.
„A vy jste kdo?“ probodla mě odmítavým pohledem.
„Jsem její přítel.“
„Musíte počkat tady. Nejste z rodiny.“
„Ale-“ namítl jsem bezděčně, jenže to už podepírala Melony a vedla ji k vozíčku. Dolehl k nám jen zvuk jejího přímočarého hlasu: „Vše je v pořádku, zlatíčko.“
Nějakou dobu jsme osaměli v recepční hale, potom přišla mladá sestřička a zeptala se, jestli se pojedeme někam vyspat nebo zůstaneme tam. Když jsem řekl, že chceme zůstat, zavedla nás před Melonin pokoj a řekla, že můžeme čekat tam.
Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi Stu položil otázku, která mě zaskočila. A do té situace se tak dokonale hodila, že jsem ji vyslovil nahlas.
„Kdy začíná život?“ zeptal jsem se.
„Když přestaneme čekat,“ odpověděl Stu jakoby to celou dobu čekal.
„A my zase čekáme, Stu. Zase…“ zamumlal jsem a pak se tiše probíral vlastními myšlenkami a obavami…
Stu po chvíli spal, ale já jsem pořád bloumal po chodbě, bezcílně jako tělo bez duše. Asi ve tři ráno jsem vytáhl ze Stuovy kapsy drobné a zašel jsem koupit černou kávu.
Měl jsem hroznou chuť zapálit si cigaretu ( to kvůli tomu, že jsem byl tak rozrušený ), ale nechtěl jsem odejít z nemocnice. A jediný lék, který jsem znal na chuť proti cigaretám, byla silná, černá káva.
Doplížil jsem se zpátky na chodbu a posadil se vedle Stua.
Probudil se a já jsem mu podal kelímek jeho kávy. „Dobré ráno,“ zamumlal a promnul si oči. „Nebo co teď vlastně je.“
„Čas beznaděje?“
„Už tady někdo byl? Říct, co se vlastně děje?“ zeptal se mě, jakoby ani neslyšel.
„Ne, Stu, nikdo tu nebyl,“ řekl jsem.
„Tak laskavě přestaň s tím pesimistickým pohledem, když ani nic nevíš.“
Na to jsem se na Stua jen otráveně podíval.
„Žít se zavřenýma očima je snadné, co?“ podotkl Stu, načež já v tom poznal kousek z textu Strawberry fields forever, písně, u které jsem hledal na novoroční oslavě Melony.
„Jo, asi jo,“ odsekl jsem a vpíjel se do svého kelímku černé kávy.
Beze slov jsem nechal vteřiny, aby se vláčely světem. Za nekonečnou dobu k nám přišla sestřička a řekla: „Chce s vámi mluvit.“
Vstal jsem.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „S vámi,“ ukázala prstem na Stua.
„Ale-“ chtěl jsem něco namítnout, ale Stu mně přerušil.
„Rayi, jsem si jistý, že za chvílí mě Melony pošle zpátky, tak ještě chvíli čekej, prosím.“
Zoufale jsem povzdechl a sedl si zpátky do křesla.
Když Stu zašel do Meloniny pokoje, zadržel jsem onu sestřičku.
„Jak to vypadá?“
„Nejste rodinný příslušník,“ zrozpačitěla zdravotní sestra.
„Jsem její přítel,“ naléhal jsem.
„Promiňte, je mi to líto,“ omluvila se.
Chtěla odejít, ale chytl jsem ji za ruku. „Prosím. Potřebuju to vědět.“
„Tak dobře,“ přikývla a odmlčela se. „Ta dívka má rakovinu žaludku.“
Mlčel jsem a vyděšeně se díval do obličeje mladé sestřičky.
„Občas…no, občas se stává, že nádor se podaří odstranit, ale on se během několika let rozšíří kdekoliv jinde v těle. Slečně Garraty se rozšířil do mozku.“
„Co..co to teda znamená?“ zeptal jsem se suše.
„Znamená to..že..že nádor tlačí..na cévy. A ty prasknou a nastane krvácení do mozku,“ mluvila přerývaně sestřička.“Nedá se nijak předvídat kdy. Prostě se to stane. Za rok, za měsíc. A možná taky za hodinu.“
„Krvácení do mozku,“ zopakoval jsem tiše. Postavil jsem se a začal nervózně přecházet chodbu a přitom si pořád mumlal ,krvácení do mozku.´
„Věříte v Boha?“ zeptala se mě zdravotní sestra a já jsem se zastavil.
„Mám pocit, že bych měl začít,“ odpověděl jsem. „Ano, asi věřím. Snažím se.“
„V tom případě jej proste o spasení,“ znovu se odmlčela. Všechno mi bylo dostatečně jasné, nemusela mi to oznámit tak tvrdě. Ale udělala to.
„Ta dívka umírá,“ řekla.
Stu se z Melonina pokoje vážně vrátil téměř za deset minut, i když pro mě to stejně byla nekonečná doba.
„Běž za ní, Rayi,“ zamumlal.
„Co ti říkala?“ zeptal jsem se.
„Později,“ prázdně se usmál a kývl hlavou směrem ke dveřím.
Vstal jsem a tiše vklouzl do jejího pokoje. Sklonil jsem se na postelí a pohladil Melony po tváři.
„Rayi..ach, Rayi…“ věděl jsem, že chce pokračovat, ale zdálo se, že nemůže mluvit dál.
„Psst,“ zašeptal jsem. „Všechno je v pořádku.“
„Vážně? Tak proč tedy pláčeš?“ usmála se, ale taky plakala a to mi rvalo srdce víc, než cokoli jiného na světě.
Políbil jsem ji na tvář a cítil slanou vůni jejich slz. Už žádný závan broskví.
„Všechno je v pořádku,“ zopakoval jsem tiše.
„Lháři,“ znovu se usmála. Nejhorší na tom bylo, že ten úsměv byl upřímný, vypadl skoro šťastně. To nebylo fér!
„Věř mi, jen mi trochu věř, Melony. Víra přemůže všechno.“
„Úplně všechno ne, zlato,“ zašeptala křehkým hlasem. „Už mě nedohoníš, Rayi. Něco tě předběhlo…něco, co mě zastaví,“ ta slova mě uhodila tak silně… Vzpomněl jsem si, jak jsme se s Melony procházeli v květnu vysokou trávou, jak se rozběhla a jak použila přesně ta samá slova: „Už mě nedohoníš, Rayi!“ Smála se a běžela dál trávou, která jí byla vysoká až po pas a já jsem běžel za ní. Tehdy bylo všechno krásné, dokonalé…A já jsem přestával věřit, že to tak může ještě někdy být.
„No tak,“ posadil jsem se na postel, vzal Melony kolem pasu a pomalu se pohupoval. „Budeme šťastně žít až do smrti, slibuju. Slibuju,“ přestal jsem mluvit, věděl jsem, že je všechno zbytečné. A potom jsem se nadechl sebral poslední kousky odvahy a řekl: „Jen neumírej, Melony. Jen prosím neumírej.“
Zavřela oči. Třepala se jí víčka a když je otevřela a promluvila, nedívala se na mě.
„Nejde to zastavit,“ zašeptala. „Je pozdě, moc pozdě.“
Nic jsem neříkal. Už jsem nemohl, věděl jsem, že je všechno ztraceno.
„Šťastně až do smrti,“ zopakovala, jakoby náš rozhovor nebyl nikdy přerušen. Potom se na mě podívala, těma nebeskýma očima, a já v nich najednou viděl všechnu krásu, všechnu lásku.
Ale bylo to naposledy. Její víčka klesla, roztála za nimi poslední slza, a už se nikdy neotevřela.
Byl konec.
„Miluju tě,“ bezmocně jsem se schoulil vedle ní na postel, ve své ruce jsem cítil, jak jí pomalu chladne dlaň. „Najdu tě, nenechám tě samotnou. Já si tě zase najdu,“ zašeptal jsem.
Myslím, že tehdy, na nemocniční posteli vedle mrtvé Melony, jsem po opravdu dlouhé době usnul tvrdě bezesným spánkem.
Když jsem se probudil, Stu seděl tiše v rohu pokoje. To, co jsem viděl mě překvapilo, vyděsilo a jakýmsi zvláštním způsobem utěšilo.
Stuart Winston plakal. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem ho viděl tak rozrušeného, zhrouceného a bloudícího. Tak jsem ho neznal – znal jsem ho jako klidného a vážného Stua. Nikdy jsme o té chvíli, kdy jsem ho viděl plakat, nemluvili.
Ale ten okamžik si pamatuji přesně. Seděl s hlavou v dlaních a tiše vzlykal. Vypadalo to, že nikdy nepřestane, že mu už nikdo nemůže pomoci.
Do očí se mi vkradly slzy, ale ne proto, že Melony vedle mě ležela celá chladná a bledá, ani proto, že Stu se topil ve vlastních výčitkách. Tehdy jsem se rozplakal z prostého důvodu – bál jsem se, že jindy už bych pro Melony plakat nedokázal.
Stu zvedl hlavu, vlasy si roztržitě prohrábl prsty a svýma modrýma očima mě omluvně pozoroval.
„Chci jet domů,“ řekl jsem po chvíli ticha.
„To nejde, Rayi, vždyť to víš. Nemůžeš se vrátit do Kanabu..co tvůj otec? Co Melonin otec?“
„Co by mělo být?“ pronesl jsem bez zájmu.
„Nemůžeš tam jet,“ zopakoval trpělivě Stu jako malému dítěti.
„Jo? A kdo mi v tom teď asi tak zabrání?“
„Co třeba slib, který jsi jí dal? Slyšel jsem vás o tom mluvit.“
„Já..jak bych mohl vyrobit houpačku pro Melony..když..“ znovu mi vytryskly slzy. „Když na ni Melony nikdy nebudu moct pohoupat?“
V té chvíli jsem si uvědomil, jak to všechno je. Svět byl náhle složitější, než jsem čekal, všechno bylo jinak, než jsem si vysnil společně s Melony. Všechno bylo špatně.
„Něco jsi Melony slíbil…A teď to nedodržíš? Takhle jsi ji miloval? Ani za tu houpačku ti nakonec nestojí, Rayi? Neříkej mi, že ne, protože to by byla lež.“
Mlčky jsem se zadíval na ležící Melony. Vypadala, jakoby jen spala.
„Můžeme tu pár dní zůstat,“ nabídl Stu. „Zařídit pohřeb…“
„Ne,“ zamumlal jsem nakonec. „Nemůžu, Stu. Nezvládnu to.“
Přikývl, až to vypadalo, jakoby věděl, o čem mluvím. Ale on nic nevěděl. Já ano.
Víte, o znamená, když jdete na pohřeb?
Znamená to, že jste se smrtí vašeho blízkého smířili. Vím to moc dobře, zemřela mi matka a já jsem na její pohřeb šel. Dodnes jsem přesvědčený, že kdybych tak neučinil, vzpomínal bych na mámu mnohem víc.
A tehdy jsem chtěl na Melony vzpomínat navždy. Teď už vlastně ani nevím, co chci.
Když jsme odjeli z Denveru, velkoměsta, kterému se budu do konce života vyhýbat, všechno ubíhalo zvláštně rychle. Den za dnem míjel a já buď řídil nebo seděl v zadu, díval se z okna přehrával si svůj život, jakoby byl už dávno u konce. Nikdy jsem neseděl vedle Stua. Jen jednou si Stu sedl vedle mě, když jsem řídil.
Byl jsem z jeho přítomnosti tak nervózní a rozčílený, že jsem zastavil auto a přesednul si dozadu.
Nepamatuji se, že bych první den se Stuem vůbec mluvil, i když nějaké slovo určitě padlo. Nemohl jsem pochopit to, že Melony nesedí v autě, že neslyším její hlas.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že konce mohou být i špatné, že všechno nekončí jako v pohádkách.
Pamatuji se, jak se mě druhý den ráno Stu zeptal, jestli nemám hlad.
„Ne,“ opáčil jsem.
Natáhl se a podal mi rohlík a balíček plátkového sýru. „Jen pro případ, že bys hlad dostal.
Pokrčil jsem rameny.
„Večer jsi mluvil ze spaní,“ podotkl mimochodem.
„Vážně?“ prohodil jsem po chvíli bez zájmu. Jak by mě to taky mohlo zajímat? Ztratil jsem dívku, kterou jsem miloval a odsuzoval za to Stua. Tehdy bylo přece přirozené, že jsem mu dával za vinu všechno špatné v mém životě. A ještě přirozenější bylo, že jsem ho nenáviděl.
Stereotyp dnů trval pořád dál, i když už to bylo vlastně víc než týden a já jsem se Stuem mluvil jen minimálně. Zvláštní, když je člověk smutný, vzpomíná jen proto, aby ho to rozesmutnilo ještě víc, aby co nejdéle nezapomněl. Alespoň já.
Byli jsme už nějakou dobu v zatuchlém, močí páchnoucím pokoji v nejlacinějším hotelu, na který jsme v Topece narazili.
Osmého dne – a pro mě posledního dne, který jsem musel strávit v nejhorším a nejšedším městě na světě – jsem se Stuem pohádal.
„Musíme jet dál. Do Main. Nemůžeme zůstat tady, Rayi,“ pronesl ke mně klidně.
„Jo, to máš pravdu. Tady nechci strávit ani o minutu víc, než budu muset. Ale ne, nepojedeme do Main. Klidně si tam jeď sám. Já už nechci nikam utíkat.“
„Zbláznil ses?!“ vykřikl najednou a potom pokračoval tišším hlasem. „Budou ti tohle všechno dávat za vinu.“
„Ale nakonec za to všechno stejně můžeš ty!“
Trhl sebou, jakoby dostal facku a možná ta slova byla horší než to. Bylo to věta, kterou by nečekal vyjít z jakýchkoli úst, zvlášť ne z těch mých. A já jsem mu to vpálil přímo do obličeje.
Když znovu promluvil, šeptal skoro tak, že jsem ho neslyšel přes hudbu z vedlejšího pokoje. „Dobře. Dobře, jeď domů, Rayi. Vezmi si moje auto.“
Vyjeveně jsem na něj zíral a když po mně hodil klíče od auta, nechal jsem je bezvládně ležet na zemi. Stu chvíli zklamaně pozoroval můj výraz, potom vstal, oblékl si bundu a vyšel ven do zasněžené Topeky.
Pozdě večer jsem usnul schoulený na moly prožrané posteli. Neslyšel jsem, že by se Stu vracel, ve spánku mě nerušilo nic.
Ale tu noc se ještě vrátil, vím to.
Nechal mi v pokoji vzkaz.
Když jsem se probudil, venku byla ještě tma, ale to mi nenapovědělo, kolik je hodin. V Topece snad nikdy nesvítí slunce. Alespoň za osm dní, které jsem tam strávil, ani jednou nevysvitlo.
První, co mě po probuzení napadlo bylo, že se otočím a políbím Melony. Její přítomnost jsem cítil tak silně, že jsem na okamžik uvěřil, že to všechno byl jen zlý sen, že má matka stále žije, otec není alkoholik, sestra nikdy neopustila rodný Kanab a my s Melony… žijeme.
Nemohlo to být více než na vteřinu, ale cítil jsem závan broskvové vůně, která mě bude pronásledovat již celý život.
Jenže postel vedle mě byla samozřejmě prázdná a realita mě tvrdě uhodila do očí. Tehdy jsem propadl beznaději a strachu, seděl v koutě pokoje a doufal, že Stu brzo přijde.
Až potom jsem si všiml přeloženého papíru na nočním stolku. Přiloudal jsem se k němu, opatrně a pomalu, jako bych se snad něčeho měl bát. Ležely na něm klíče Stuova starého cadillacu, které zatěžovaly několik desetidolarovek.
Chvíli jsem přemýšlel a potom rozložil papír, na kterém stál Stuhovým úhledným písmem krátký vzkaz. Kdysi jsem někde četl, že krátké zprávy nemohou sdělit nic špatného. Pokud je to pravda, musel být Stuův vzkaz velmi radostný. Já tam žádnou nenašel.
Rayi, odjeď do Kalifornie. Nevracej se do Kanabu, sám víš, co by tě tam čekalo.
Nezajímej se o Stuarta Winstona – už pro tebe neexistuje. Někdy přijde čas, kdy se každý musí na svou cestu vydat sám.
Dávej na sebe pozor a buď šťastný. Budeš mi chybět.
Sbal si věci a odjeď hned teď, vypadni z Topeky. Omlouvám se za všechno.
Mám tě rád, Rayi.
Navždy tvůj přítel,
Stu.
P.S.: Kdysi ses mě ptal, jaká je odpověď na všechno. Tehdy jsem to nevěděl, ale teď už vím.
Odpověď je LÁSKA.
Sedl jsem si na postel a byl rozhodnutým, že udělám přesně to, co po mně Stu chtěl. Měl jsem snad jinou možnost?
Sbalil jsem si tedy svých pár věcí, Stuův vzkaz pečlivě složil a dal do kapsy kalhot, kde jsem si taky dal svazek desetidolarovek.
Vzal jsem si klíče od cadillacu, v malé, špinavé vstupní hale se odhlásil z pokoje a zjistil, že Stu už vše zaplatil. Nasedl jsem tedy do auta a vydal se hledat nový, lepší svět.
Tak jsem navždy opustil Topeku a s ní celý můj život.
Cestou do Kalifornie se mi rozbilo auto, díky bohu to bylo v Novém Mexiku, ve městě Santa Fe. Bylo to samozřejmě zbytečné, jet přes Nové Mexiko, ale nechtěl jsem jet přes Colorado a Denver.
V Santa Fe jsem nezůstal dlouho, ubytoval jsem se v obyčejném hotýlku u nádraží a to jen na pár hodin. Plánoval jsem tam zůstat i přes noc, ale chtěl jsem se dostat co nejrychleji do Kalifornie.
Večer jsem si vzal batoh a znovu se vydal na cestu. Nádraží v Santa Fe bylo velké, ale prázdné a tiché.
Seděl jsem na tvrdé lavičce a poslouchal jsem hlášení, že vlak směrem Denver – Kanab bude odjíždět za pět minut. Přemýšlel jsem o tom, že bych ještě stihl vběhnout na můj vlak „domů.“ Zůstal jsem sedět.
Tak tedy poslední večerní vlak směrem Kanab opustil nádraží v Santa Fe. Moje kroky se dutě ozývaly nádražní halou. Došel jsem k okýnku, kde seděla starší žena s cigaretou v ústech.
„Kam to bude, kluku?“ zeptala se.
„Kalifornie, San Francisco,“ odpověděl jsem jistě.
„Chceš i zpáteční?“ povytáhla obočí.
Chvíli jsem mlčel. Hlavou mi proběhly myšlenky na Melony, na Stua a na Marry. Napadlo mě, že Santa Fe je hezké město, tak hezké, abych tam mohl zůstat do konce života.
Postarší paní na mě otráveně zírala a žádala odpověď na svou otázku. Nakonec jsem se tedy nadechl a suchým hlasem odpověděl.
„Jen tam.“
|
Zobrazit článek Děti květinových snů - Část 4.
|
|
