Šel jsem ulicí. V hlavě mě ještě pořád hřál krásný zážitek ze školního výletu, který jsem měl před týdnem. Zvláště ta slečna z nižšího ročníku, která nás doplnila. Okouzlila mě. Sice k ničemu výraznému mezi námi dvěma nedošlo, jenom jsem s ní občas nesměle prohodil pár slov, ale navždy už zůstane v mém srdci. Například když v rámci oslav města, které jsme navštívili, jsem vedle ní seděl pod zámkem a nad našimi hlavami bouchal ohňostroj, plesal jsem radostí. Skoro bych i řekl, že to není pozemská žena, ale mystická princezna. Bohyně. Působí tak na mě. Nějaký středověký myslitel by v tom asi hned viděl, že ona je převlečený posel ďáblův, který si na mě nadobro zasednul a chce mě svést do velkých neřestí. Já však nejsem zatížen středověkým myšlením (někdy jsem na to i náležitě hrdý), tak nemám takové obavy. Navíc v její přítomnosti cítím, že mi jaksi dodává pozitivní energii, rozjasňuje mou mysl, zbavuje mě smutků a trápení. Způsobem, který nedokážu pochopit, ale prostě to funguje. To je na ní to výjimečné.

S těmito myšlenkami jsem se ubíral městem, až jsem došel na ulici se spoustou domů. U jednoho z nich, který je nejvyšší ze všech, jsem měl zvláštní pocit. Jako by tam bylo něco hodně skrytého, ale čekalo to na mě, nebo aspoň já po tom toužil. Když se pořádně zadívám, na ten dům si vzpomínám, i když hodně matně. Možná to byl sen. Chvíli rozjímám a vlastně si uvědomuji, že ten můj pocit má co dočinění se slečnou z výletu. Že by tam snad bydlela... a telepaticky mně to sdělovala? Neříkám, že naprosto nevěřím na tyto parapsychické podivnosti, ale nikdy jsem s tím neměl přímou zkušenost ani jasné svědectví. Ten dům mě stále lákal. Já neměl co dělat, a tak jsem si řekl, že tam nakouknu a trochu ho prozkoumám. Hned první komplikace nastala u vstupních dveří, byly zamčené a nikde žádný zvonek. To je blbé. V zamyšlení jsem udělal pár kroků a otoček a najednou vidím, že jsem o pořádný kus dál. Co to? Zkusím to ještě jednou a bleskurychle se přemístím o dva metry doleva. No to je úžasné! Já mohu dělat dlouhé skoky víceméně v okamžiku. Nikdo si ničeho nevšimne. Pane jo, s tím by se dalo dělat věcí... A jde mě to automaticky, stačí jen pomyslet a vykročit. Avšak, funguje to jen v okolí domu, jak jsem zjistil. Zvláštní... ale tak sem to přijal a dál se zajímal o dům. Zrovna se otevřely dveře, a někdo z nich vycházel, tak jsem udělal ten svůj chvat a proklouzl dovnitř. Měl jsem štěstí, uvnitř domu byla cedulka: „Soukromé prostory a majetek. Cizím osobám vstup zakázán". Ty skoky se budou hodit.

Po vkročení do domu je zase vše normální, žádné ty lákavé pocity. Velmi mě to zmate, jako bych byl otupělý, ale přenesu se přes to. Když už jsem tu, chladně a s bystrou pozorností se vydám dál.